Jednorázovka
Není úniku…
Celý čas mi v hlavě zní hlas. Celou dobu slyším, jak mi našeptává ty hrozné věci. Zkouším ho zastavit. Prosím ho se slzami v očích. Pláču, ale stále ho slyším..
Hlas v mojí hlavě.
Znovu prosím, ale on se mi jen vysmívá.
Stalo se to znovu, držím v ruce kunai celý od krve. Na sobě mám krev. Z mých rukou kape krev. Slyším, jak ty kapky dopadají na zem.
„Kap, kap,“ ten zvuk je jako ostrý nůž.
Stále ho slyším. Ten hlas…
Hlas v mojí hlavě.
„Dívám se mu do očí.“
„Cítím jeho třesoucí se tělo podemnou.“
„Moje ruka ho něžně hladí po tváři.“
„Mé oči si snaží zapamatovat tuhle chvíli.“
Vraví sa, že detstvo je najkrajšie obdobie života. Ja tomu neverím. Nemám dôvod tomu veriť. Celá dedina ma nenávidí. Ale ja som im predsa nič nespravil! Ich pohľady sú chladnejšie ako ľad. Vravia, zmizni a už sa viac nevracaj. Prečo ma tak nenávidíte? Nikomu z vás som neublížil.
"Hej, pozri," začal sa niekto rozprávať. Zastal som, aby som si vypočul dialóg.
"To je predsa ON."
"Myslela som si, že už ho Hokage-sama vyhnal."
"Ja by som bola radšej, keby ho zabili."
Ale už dosť. Prečo ma chcú zabíjať?! Čo som im spravil?
[center]Když jsem tě viděl ladně tančit,
moje srdce začalo jančit.
Tvoje bezchybné taneční pohyby
zahnaly všechny mé pochyby.
-
Až doteď jsem neznal tuhle tvoji stránku,
odehnala moji touhu oddat se spánku.
-
Myslím na tebe kudy chodím,
nesmysly ze sebe plodím.
Ovládla si nejen parket, ale i mé srdce,
zasáhla mě jako ostří bodce.
Nevím, co se to děje.
Kam to všechno spěje?
-
Rok se s rokem zase sešel,
divím se, že jsem vůbec došel.
Nervozitou se mi kolena klepou,
už jen z pomyšlení, být tu s tebou.
-
pořád stál za tím pultem a prodával lidem zmrzlinu.
Věřil, že té není nikdy dost. Že ať budou lidé jacíkoli,
ať je bude trápit cokoliv, ať budou mít třeba i hluboko do kapsy,
nikdy nebude tak špatně, aby si ji nemohli dát.
Po čase mne opět navštívila múza, takže sem házím jednorázovku SasuSaku, která pokud bude mít úspěch bude určitě pokračovat. Jsem zvědavá na vaše názory 
Povídka je s omezenim: 15+ ^^
Pokojem se rozezněla tichá melodie. S ladností sundala nohy ze stolu a s jemným úsměvem se natáhla pro mobilní telefon na komodě.
Dvěma tahy odemkla obrazovku a přečetla si příchozí zprávu: „V pět hodin u mně. Večeře. Ty a ja. Bude i desert. S.“
V posledních letech se toho stalo víc, než bylo třeba. Začalo to docela nevinnou chuuninskou zkouškou, až to vyústilo v tohle. V podstatě svět, do kterého jsem se každé ráno probouzela, se začal rapidně měnit a někdo jako já, člověk, který byl více než spokojený s typickým životním stereotypem, se začal poohlížet po vhodném východisku.
Obrovským sálem se linula jemná hudba lahodící sluchu každému. Ona stála v nádherných modrých šatech posetých hvězdami s černými střevíčky na schodech a on v černém padnoucím obleku pod nimi. Vyčkával na svoji dámu. Vedle ní stála i ona v rudých šatech a karmínových botách na podpatku a vedle něj stál i on v obleku na míru. Vyčkával.
Dívám se na ostré ostří nože a moji rozmazanou tvář, která se v něm odráží.
„Selhala jsi, zklamala jsi svou vesnici, jsi jen přítěž, které je třeba se zbavit,“ šeptal mi ta slova stále dokola ten hlas v mém nitru a mně nezbylo nic jiného než s ním souhlasit.
Sevřela jsem pevněji kunai ve své třesoucí se ruce a před očima se mi zjevila všechna má bolestivá selhání včetně toho posledního, díky kterému mě teď všichni tak nenáviděli.
Lístky opadajících sakur měnily v západu slunce barvu z jemně narůžovělé na oranžovou.
Sasuke ji objal jednou rukou kolem pasu a přivinul blíže k tělu. Krásnější moment si nemohl přát. Poklekl nesměle na jedno koleno a vzal do ruky Hinatinu drobnou ručku. Zčervenala, ale přesto nevytušila záměr jeho chování.
„Hin, vezmi si mě,“ zašeptal. Pohlédl jí zpříma do očí. Červenala se. Tak moc ji miloval.
„A-ano,“ byla její odpověď. Jeho tvář se rozjasnila úsměvem. Vstal, objal ji a políbil.
Napadl mně takový nápad, který pravděpodobně nepřekousne spousta z vás, ale za zkoušku to někdy stojí ne?
P.S: Hrozí tu velké riziko spoileru 
Protáhl se. Nevěděl proč a nevěděl jak. Ale to jej nezajímalo. Konečně byl chvíli na sluníčku. Z balvanu si podal bílý hrneček s kávou a lokl si. Přišlo mu příjemné, jak tento stimulant prochází jeho pošramoceným trávicím traktem. Svůj křídový obličej nastavil proti paprskům slunce.
„Vstávej… Shikamaru, slyšíš? Už je čas.“
„Hm…“
„Tak se probuď, brzy bude svítat.“
„Však teprve.“
„Říkám, abys, sakra, vstal!“
„No vždyť jo…“
„Tak pospěš, ať nezmeškáme goraiko*!“
„Chjo.“
„Písek vždy tak nádherně zezlátne, když splynou první paprsky novoročního slunce s pouští. Je to
podívaná. Tady v Konoze je to jaké?“
„Otravné… Au, tím polštářem to bolelo.“
I. Stratená guľôčka:
Probudilo mě ostré a velice hlučné zabouchání na dveře.
„Otevři! Máme rozkaz tě zatknout a předvést k výslechu!“ slyšel jsem hlas z dálky, hlava mi třeštila, celé tělo jsem měl jako by ztuhlé, nechtělo spolupracovat.
„Kdo?“ stačil jsem zaskuhrat. Na víc jsem v tuhle opravdu neměl.
„Yamanaka Ino.“ Vůbec mi nedocházely podrobnosti. Měl jsem pocit, že jsem nejméně tři dny proflámoval. I když ze své zkušenosti jsem věděl, že to bude jinak.
Snažil jsem se pohnout, šlo to ztuha, pořád jsem byl zamyšlen nad tím, co se asi mohlo stát.
Seděl tam opuštěný, jen tak bez cíle. Nic už ho nebavilo… Samotné myšlení se rázem stalo nudné a nezáživné. Kamenný obličej onoho mladíka nevykazoval žádné známky emocí - jen upřeně hleděl na přívěsek, který se mu bezmocně houpal na ruce. Samotný život z něj pomalu vyprchával.
Opatrně se plížila těmi nejtemnějšími stíny výcvikového komplexu. V tuto pozdní hodinu už by tu neměla být živá duše, a přesto slyšela jasně dunivé zvuky kopů a ran. Měla dobře vycvičený sluch a tak dokázala rozpoznat podle síly úderu, jakou částí těla byl proveden. Přepečlivě kladla špičku jedné nohy před druhou a sunula se jako had podél zdi. Musela si dávat moc dobrý pozor na to, jak se pohybuje a s jakou razancí. Koneckonců někdo tu byl a ať se do země propadne, jestli se jí nepodaří zjistit, co je to za osobu.
Vše okolo halila temnota, když pospíchala domů z mise. Až se vrátí do opuštěného sídla, půjde spát. Hinatě zbývalo pár kroků k domovu. Něco ale nesedělo. Všude pobíhali lidé a ve vzduchu se nesl kouř. Celé jejich sídlo bylo v plamenech a vesničané se ho snažili uhasit.
Přívěšek od Hanabi, vzpomněla si a běžela pro něj. Sasuke stál a díval se na dílo zkázy, takže si všiml, že někdo vběhl do hořícího domu a vyrazil za ní.
„Pomoc!” Zakřičela mladá dívka, když utíkala lesem. V ruce držela baterku, která ji jen velmi slabě poskytovala nezbytné světlo. Pozdě v noci běžela po lesní cestě za zvuku šumění stromů, které skryly její křik. Na zamračeném nebi slabě pomrkávaly hvězdy, měsíc slabě zářil a vítr zlověstně foukal. Dívka prchala co nejrychleji, pryč od temnoty. Kunai, který si vzala na obranu už dávno ztratila.
Po chvíli se zastavila. Unikla alespoň prozatím. Vydýchala se, když najednou světlo měsíce zmizelo.
„Pospěšte si, hodně krvácí!“
„Hai!“
„Tady, tady přitlačte! Tak dělejte!“
Matně vnímala rozhovor, který k ní přicházel z velké dálky. Pokoušela se otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká a odmítala se hnout. Obklopovala ji neproniknutelná temnota, která jí přišla tak nějak povědomá.
