Snový valčík
Vložil Brambora121, St, 2013-08-14 09:23 | Ninja už: 4446 dní, Příspěvků: 506
Obrovským sálem se linula jemná hudba lahodící sluchu každému. Ona stála v nádherných modrých šatech posetých hvězdami s černými střevíčky na schodech a on v černém padnoucím obleku pod nimi. Vyčkával na svoji dámu. Vedle ní stála i ona v rudých šatech a karmínových botách na podpatku a vedle něj stál i on v obleku na míru. Vyčkával.
Zaplněný sál postupně utichl, když si všichni všimli těch dvou dívek. Pohádkové střevíčky zacinkaly o slonovinové schody, jenž byly bílé jako padlý sníh, když ladně sestupovaly dolů ke svým gentlemanům. Ti jim okamžitě nabídli rámě a ony se do nich šťastně zaklesnuly.
Mramorový sál opět rozvířila konverzace, šaty přecházely svým nadpozemským leskem a šperky se třpytily jako démanty. Ale ty dva páry nevnímaly nic jiného než sebe, procházejíc se kolem známých tváří, obrovských podnosů jídla a fontán nápojů. Neexistovalo pro ně nic než oči, ústa a hlas toho druhého. Nebyli však jediní, kteří to tak cítili.
Tsunade ve zlatém a Jiraiya v rudém hávu.
Kushina v dračích šatech a Minato v bílém obleku.
TenTen v čínském kimonu a Neji v hávu klanu Hyuuga.
Temari v prostých vzdušných šatech a Shikamaru v černém.
Ino ve fialovém hedvábí a Sai v bílé košili a černých kalhotech.
Kurenai v červeném sametu nádherná jako okvětní lístky máku a Asuma oblečený do gala.
Rin v zeleném a Obito v obleku s náznakem plamenů.
Konan ve třpytivě modré a Yahiko v černé košili a tmavých kalhotech.
Mei Terumi v lávových šatech a nesmělý Chojuro v modrém.
Karui ve stříbrném a Omoi v bílém.
I jiné páry se schovávaly jako jarní sněženky ve sněhu, ale tyhle byly nejkrásnější v této nádherné místnosti obložené mramorem. Byli tu samozřejmě i lidé bez partnerů. Itachi tiše pozoroval šťastné obličeje, Hashirama Senju výmluvně diskutoval se svým bratrem a Uchihou Madarou, Chouji raději okupoval stoly s jídlem a Shino bez brýlí opřený o sloup stál u vchodu a vše sledoval. Kakashi se pod maskou usmíval, Gaara s Kankurem hleděli na Temari, která se točila v Shikamarově objetí. Nagato se usmíval při pohledu na Konan a Yahika, Deidara se Sasorim se zase předháněli a Orochimaru upíjel z lahve. Bylo tu tolik lidí a přesto nedokázali beze zbytku naplnit sál. Elegantně odění muzikanti hráli pomalou, klidnou hudbu a uprostřed byl vytvořen taneční parket. Za okny svítil bledý měsíc, který však nemohl konkurovat tisíce a tisíce hvězdám, které posely celou oblohu svou září a odrážely se mnoha lidem v očích.
Ta noc pro ně byla pohádkou, neskutečnou, nádhernou pohádkou, kterou chtěli prožívat stále znovu a znovu.
Obě se posadily do sametových křesel a jejich muži nad nimi drželi stráž. Vtom se rozezněla nová hudba přímo žádající o tanec.
„Smím prosit, má milovaná?” optal se první blonďatý mladík své tmavovlasé dámy, která se zarděla a pomalu zasněně kývla. Jemně jí chytil ruku a vedl ji k parketu, kde se s ní začal točit dokola. Její hlava spočinula na jeho rameni a z bílých očí jí stekla jediná šťastná slza.
Ale ani jeho tmavovlasý přítel nezahálel.
„Zatančíme si, Sakuro?”
Jen přikývla a on ji vedl taktéž na parket a začali spolu tančit vedle Naruta a Hinaty.
Ale obě dívky najednou rozesmutněly.
„Sasuke?”
„Ano?”
„Je to až příliš dokonalé, viď?” zeptala se Hinata Naruta stejně jako Sakura Sasukeho.
„Tak tomu bylo už od začátku.”
Usmály se, ale záře z jejích očí zmizely.
„Co to znamená? Je to skutečné?”
„Může být a nemusí. Itachi mi vyprávěl o realitě. Není realita jen další genjutsu? Realita je to, co si sami určíme. Tohle je teď naší skutečností.”
„Ale děje se to tedy? Co se s námi stalo, že zde tančíme s mrtvými?” Hinata rychle pohlédla na Jiraiyu, Hokagy, Asumu a Nejiho.
„Třeba jsme sami mrtví.”
„To bychom přece věděli!”
„Pokud jsme to nepřijali za realitu, tak proč?”
„Protože… protože…”
Sasuke s Narutem vzali hlavy svých dívek do dlaní.
„Ber to jako nádherný sen, který nemusí nikdy skončit. Nejsi snad ráda?”
„Jsem,” špitly obě.
Znovu se chytili za ruce a začali tančit valčík. Nekonečný snový valčík, ve kterém se odrážely všechny naděje a všechny sny. Protože vidět šťastného Minata, jak bere rozesmátou Kushinu do náručí, smějícího se Jiraiyu i tichý pár Asuma a Kurenai, to vše jim dávalo pocit bezpečí.
I Obito s Rin se usmívali. Jen Uchihovi se zaleskly oči, když se měsíc zbarvil do ruda.
Kabuto tiše hleděl na hvězdy a v ruce svíral křišťálovou kouli, která odrážela celý svět.
A někde tam nahoře, pryč daleko od nich se usmíval jeden velice starý a moudrý muž. Svým vševidoucím okem pozoroval nekonečný sen.
Poznámky:
Tu písničku jsem přitom poslouchala celou dobu. Napadlo mě to v noci a ráno jsem to dopsala, protože jsem si čirou náhodou všechno pamatovala. Jaký konec to má vlastně mít,si každý může domyslet. 
Doufám, že se vám to líbilo a že ta romantika nebyla moc přeslazená.
(13 hlasů)
Přiznám se, že mě to skoro rozbrečelo, ale udržel jsem se
Krásně napsané a také k zamyšlení. Ta existence a realita...
Asi se může zdát, že na Naruťáka tak trochu nadávám. Ale to spíš na ten konec mangy. To na začátku a to uprostřed si stále nosím v srdci.
Jo, a můžete mrknout i sem, občas tu něco o Naruťákovi i písnu: http://naoki-keiko.blog.cz/
Líbí se mi ten nápad. Úplný začátek ušel. Popisování všech možných párů i samotných lidí bylo skvělé. (Mimo jiné to nasadilo přesně tu atmosféru... všechno je dokonalé, ale ty v koutku duše víš, že to takhle nemá být. Je to až moc dokonalé. A přesto by člověk zoufale chtěl věřit, že to je pravda, ta jediná - správná - realita. Prostě protože je to dokonalé.) Část s dialogy už tak svkělá nebyla. Napsat takhle dohromady dialog dvou párů... je to složité, a myslím si, že tobě se to tak úplně nepovedlo. (Nemluvě o požádání o tanec, které mně osobně ani trochu nepodtrhly tu krásnou atmosféru jako spíš naopak ji zničily.) A přestože jejich slova byla krásná a všechno... ne. Prostě to chtělo napsat trošku jinak, líp, nevím. (Tak, aby to nerušilo tu jemnost, dokonalost, krásu toho "plesu".) A konec, ten se vrátil zpět na stejnou úroveň jako začátek. Naprosto přesně.
Tahle povídka těží nejvíce z té představy všech párů (přičemž poloviny už dávno mrtvých:)) šťastných. No, asi se to docela povedlo. (Taky je ovšem pravda, že celé té atmosféře dopomáhala písnička, bez ní by to možná nebylo až tak silný.)
A mám pocit, že tam ani nebylo moc chyb. Aspoň na žádnou přesnou si teď ani nevzpomenu.
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Jako sen. Je to nádherné...
Kondrakar: Taky jsem byla za sebe ráda, když je "oživovala." Děkuji ti za tvůj názor, jsem ráda, že se ti má malá pocitovka líbila.
Mistrovské dílo? No nevím, ale jsem samozřejmě ráda, když to tak někdo cítí. Já vlastně moc nevím, jak to mělo vypadat, protože nejsem moc na romantiku. Ale pokud se ti to líbilo, ráda budu psát dál takhle. Řídila jsem se zásadou, že krátké je dobré, ale musí se umět napsat.
Shoney Tori-san: Děkuji ti za tvoji chválu a doufám, že jsi měla po ruce alespoň nějaké papírové kapesníčky.
Ano, myslím, že to je věčné Tsukuyomi. To proti čemu se všichni bránili, nakonec mlčky nevědomě přijali. Štěstí mají na dosah, až se tomu i sám Rikudou Sennin usmívá.
Opravdu jsem ráda, že se ti můj příběh líbí. Dává mi to sílu do dalšího psaní.
Rozplakala jsi mě. Na Konoze jsem přečetla tucty přehnaných povídek, desítky upjatých povídek a dovolím si říct že i stovky chabě se snažících o dojemnost. Pročítávám to tady už dlouho, ale ty jsi to předčila.
Vážně. Tohle je mistrovské dílo, perfektní romantika, sladká romantika, ale konec mě dojal k slzám. Nikdy nekončící sen, dopsala jsem si k tomu sama, že se jedná o věčné Tsukuyomi a to, jak se mrtví baví s živými a všechno je tak dokonalé a tak správné... Přála bych si takový konec. Kdo ne? Místo, kde všichni už zůstanou šťastní. Navždy.
Tohle je pecka. Nebudu se dál rozepisovat. Řeknu už jen tolik, že tohle je ta z těch povídek, které si budu ráda číst i po týdnu, po měsíci, po roce. Na takové příběhy se nezapomíná. ^^
Vážně je to takové sladké a snové. I když to není můj typický šálek kávy, tohle jsem si vážně vychutnal. Bylo fajne opět potkat postavy jež zmizely v propadlišti dějin. Tyhle milé pocitovky jsou fajn.