Sayounara, Neji!

V posledních letech se toho stalo víc, než bylo třeba. Začalo to docela nevinnou chuuninskou zkouškou, až to vyústilo v tohle. V podstatě svět, do kterého jsem se každé ráno probouzela, se začal rapidně měnit a někdo jako já, člověk, který byl více než spokojený s typickým životním stereotypem, se začal poohlížet po vhodném východisku.

Všichni mí přátelé a lidé kolem mě se začali rychle přizpůsobovat a mně nezbylo nic jiného, než je pozorovat zpovzdálí, sledovat jejich záda a přitom sama stát na místě. Dopředu se mi nechtělo, věci nabíraly nebezpečný směr, takový, jaký se mi vůbec nezamlouval, a zpět jsem nemohla. Pro některé patová situace, ale já si dokázala najít cestu. Kompromis, jakkoliv se vyprostit z mohutného toku událostí, které mě braly s sebou.

Vždycky jsem přemýšlela všestranně. Otevřela jsem dveře všem možnostem a zvažovala je, ač se zdály sebenemožnější či sebesobečtější. Byla jsem si jistá tím, že to, co se za ta léta v Konoze odehrálo, to, jak se změnili mí přátelé a všechno to, co se jisto jistě musí stát, že ani u jednoho nechci být. Prošla jsem si v této vesnici skryté v listech mnohým svinstvem, ale do dalšího už jsem nechtěla zasahovat. Všichni obyvatelé se řítili kupředu tak rychle, že ani neviděli, kam se ubírají. Nedbali žádných varování a tak šel pohřeb za pohřbem. Něčeho takového, jako je budoucnost Konohy a jejích obyvatel, jsem nechtěla být součástí. Příliš zatrpkli a jejich osudy ležely v bahně nenávisti, závisti, žárlivosti… Kdyby viděli tu dobu, která se před nimi rozprostírala, všechny další oběti, které musí padnout, zůstala bych, jenomže oni neviděli svět stejnýma očima. Pro blaho vyvolených zemřelo příliš mnoho lidí. Tušila jsem, že jednou by truchlili i nad mým hrobem.

Hořce jsem se usmála. Jejich smutek pro mě bylo něco ohavného. Sami, ačkoliv nevědomě, napomáhali lidem do hrobu a pak si zoufali nad ztrátami, které zapříčinili. Má rodná ves oplývala pokrytectvím, které jsem nenáviděla. Pro mě, někoho tak odlišného od ostatních, byl čas jít. Uzavřít jednu kapitolu života a stáhnout se ze scény dříve, než upadnu stejně jako ostatní.

Úpěnlivě jsem toužila po životě, ve kterém bych se nemusela zpříma dívat do očí nadcházejícím katastrofám a slepě se k nim blížit, jak to dělali jiní. Pro mě už Konohagakure no sato ztratila význam.

„Co tím myslíš?“

„To, co říkám. Tobě to nepřijde stejné? Naruto odstartoval lavinu. Je jen otázkou času, kdy to smete nás všechny.“

„Jsi hloupá, že si to myslíš. Mluví z tebe strach. Něco takového nechci slyšet.“

Díval se na mě pohrdavým pohledem. Nejspíš jsem mu připadalo jako někdo, kdo docela dobře nezapadá a nesdílí ohnivou vůli, ty stejné ideály o životě. On sám patřil k těm, kteří se už zapomněli dívat jasně vpřed. Toho jsem litovala nejvíc. Nejiho život, který tak ochotně zahazoval, pro mě byl nejdůležitější. Po jeho boku jsem vyrůstala, s ním jsem se stávala pravou kunoichi a pak jako mávnutím kouzelného proutku se všechno změnilo.

Hleděla jsem na něj s potlačovaným smutkem. Viděla jsem ho dnes naposled. I kdybych se chtěla vrátit, on už tu nebude. Viděla jsem věci jasně příliš na to, abych přehlédla tak zjevný fakt. Neji také padne za lepší zítřky, kterých se nikdo nedočká. Zemřou všichni jeho typu. Systém, který mezi nejnovější generací zavládl, nešlo ignorovat.

„Uvidíme se zítra,“ promluvil tvrdě a bez dalšího slova odešel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel ve spletitých ulicích vesnice. Sayounara, Neji. Chtěla bych, abys odešel také. Ráda bych zachránila tvůj tak mladý život, ale neposlechl bys mě. Sayounara. Vždycky jsem tě milovala.

Život mě naučil, že některá slova není radno vyslovit. Stejně tak, bylo by lepší nebojovat některé boje a nemilovat některé lásky. Nevyslovená slova můžou časem bolet víc, jako sbohem, které nebylo vysloveno ani vysvětleno, ale utěšovala jsem se, že za několik hodin zahoří v jeho srdci nenávist, odpor k mojí osobě. Někdo jako on by se nehnal za nukeninem, jak to dělal Naruto. Odcházela jsem s osvobozujícím pocitem, že za mnou se truchlit nebude. Opustila jsem potápějící se loď a na nějakou dobu mě napadla myšlenka, že Neji není tak slepý, ale váže ho pouto povinnosti vůči rodině a přátelům.Neji zůstává, i když zná pravdu. Zaháněla jsem takové myšlenky velice rychle, ale zapomenout se nedá na nic. V části mého mozku se usídlila ta prapodivná a skličující domněnka.

S připraveným batohem jsem prošla chodbami svého dosavadního domova. Je těžké opouštět tak důvěrně známá místa, ale věřila jsem, že mnohem lehčí než je pak vidět v troskách. Mohla jsem si je všechny uchovat v paměti, náš tým, vesnici, domov. Přála jsem si, aby postupem času odešlo více lidí, jenomže ve skrytu duše jsem věděla, že neodejde. Teď se všichni pídili po pomstě za mrtvé. Zemřelo jich mnoho, Ino, Chouji, Kiba, Kurenai, Asuma a dokonce i Lee… Jak teď Neji ponese, že z týmu zůstal už sám? To nevím.

Vyšla jsem do chladné noční tmy směrem, jakým se před časem vydal Sasuke. Dokázala jsem pocítit to, co cítil on. Opustit domov beze slova bylo samo o sobě těžké, ale já jednoduše nestála o to být u pádu jedné z pěti velkých vesnic. Odcházelo se mi nepochybně snáz. Mě na útěku nečekala orodující přítelkyně a zcela jistě mi neprobudí výčitky svědomí žádný dávný přítel, který se mě bude snažit vermomocí dostat zpět. Na rozdíl od Uchihy jsem totiž neměla tak silný důvod. Prostě jsem utekla, z něčeho, co by se dalo považovat za rozmar. Utekla jsem za novým životem, za jasnější budoucností. Něco takového se odpustit nedalo a pochybuji, že někdo by nad odpuštěním vůbec přemýšlel.

Samozřejmě, mohla jsem zanechat alespoň důvod. To, že nechci stát nad hrobem dalšího blízkého, že nechci sama jednou umírat pro ztracenou věc. Avšak, k čemu by to bylo? Nepochopili by ani slovo a takhle, doufám, zapomenou rychleji. Vytratila jsem se, jak nejtišeji jsem dokázala.

Stanula jsem mimo území Konohy, konečně volná! Cítila jsem, jak ze mě opadávají starosti ze zítřku a dalšího funusu. Mohla jsem odejít s jasnou vzpomínkou na své vrstevnice a jejich usměvavými tvářemi, přinejlepším jsem se nikdy nemusela dovědět o jejich úmrtí. Pro mě už nikdy nemuseli zemřít. Tak sobecky a uboze jsem se rozhodla, ale cítila jsem se dobře.

Vítr ze severu odnášející poslední zbytky léta mě pošimral na obličeji a doprovázel mě do neznáma. Toužila jsem jít daleko a navždy, měla jsem tolik možností! Mohla jsem jít, kam se mi zachtělo a dělat, co jsem chtěla, naplnit život novým posláním. Uvolněně jsem se rozesmála a vyběhla do noční tmy s protříděnými myšlenkami a nově načerpaným optimismem. Nezanechala jsem za sebou nic ani nikoho, bylo to, jako bych se znovu narodila. Bez závazků a minulosti. Rozpustile jsem se rozběhla do neznáma a věřila, že najdu to, po čem tak toužím.

Jak a kam půjdu, to jsem nevěděla. Všechno se zdálo jako začínající krásný sen, nekončící dobrodružství. Můj mladistvý výstřelek nikdy nesplnil má očekávání. Některých věcí je lepší nelitovat. Proč také? Já, šestnáctiletá TenTen, jsem kvůli přílišné jistotě opustila Konohu. V té době jsem netušila, že zříct se své vesnice není zdaleka tak snadné a že pouta vzpomínek a starých vztahů můžou být mnohdy silnější, než vlastní sny a vydala se na pochybnou dráhu nukenina. Za své činy jsem zaplatila velmi draze, holt, nic na tomto světě není zdarma.