manga_preview
Boruto TBV 07

Zmrzlina pro dva

Ať pršelo nebo bylo parno, ráno nebo večer, v míru i ve válce,
pořád stál za tím pultem a prodával lidem zmrzlinu.
Věřil, že té není nikdy dost. Že ať budou lidé jacíkoli,
ať je bude trápit cokoliv, ať budou mít třeba i hluboko do kapsy,
nikdy nebude tak špatně, aby si ji nemohli dát.

Kdyby to nebyl on, řekl by si, že ho zaslepil byznys. A peníze. Ty měly moc a sílu přece vždycky. Nechal by si namluvit, že se jeho přesvědčení rozteklo stejně jako zmrzlina, kterou prodával. Ušpinila by oblečení a zanechala pár mokrých kapek na betonu pod jeho nohama. A protože by byla sladká, slepila by mu prsty. Začaly by mu kolem nich lítat masařky, drobné mušky a taky vosy, sem tam nějaká včela.
Jenže on takový nebyl. Jeho zmrzlina byla pořád víc než kusem ledu s ovocným koncentrátem a umělými sladidly. Byla pevná a chutnala dobře, ani po tolika letech si ji nezprotivil; stejně jako své přesvědčení prodávat ji, dobrou a osvěžující, lidem v celé vesnici. Zbytek vzal čert.
Přikryl si dlaní oči a zakroutil hlavou. Chrochtavé uchechtnutí se mu vydralo z pootevřených úst. Měl to před sebou celou dobu. Díval se na to od sedmi od rána do sedmi do večera, ve zvlášť teplých dnech i do půl jedenácté. A pak taky o víkendech, kdy si našel čas na své děti. Byly takové energické, zvídavé, vždycky všechno prozkoumaly, na všechno se ptaly, vlastním vzrušením se unavily a pak přišly a chtěly zmrzlinu. Nikomu ji nedával radši než právě jim. Proto mu přišlo paradoxní, že ho na ten nápad nepřivedla jeho vlastní krev nýbrž naprosto cizí lidi.
Cizí… vlastně nebyli tak úplně cizí. Vídával je každý den na ulici, za ty dny, týdny, měsíce, u některých i roky si dokázal zapamatovat jejich tváře: tváře lidí, kteří vždycky s mírným zaváháním u lístečku s cenou za kopeček přistoupili k jeho stánku a objednali si zmrzlinu. Většinou jen jednu porci za osmdesát jenů, ve velkých vedrech si ale brali rovnou dvě, někdy dokonce i tři. A od doby, co kromě kopečků začal prodávat i vodovou zmrzlinu s příchutí, si nemohl stěžovat. Nic nešlo v horku víc na odbyt.
Otřel si zpocené čelo utěrkou, pak ji přehodil zpátky přes rameno. Dnešek byl zvlášť teplý den. Země pod jeho nohama sálala, nepomáhal ani větrák, který se po jeho pravici otáčel jako o život. Promnul si unavené oči, z koutků seškrábl ospalky, které ráno pořádně neumyl. Rychlým pohybem ruky je setřásl zpod nehtů na zem. Byl unavený, svaly na stehnech se mu třepaly. Nejradši by odešel za velký závěs za jeho zády a vyměnil si práci se svoji ženou. Zatímco on celý den postával za pultem, ona zmrzlinu vzadu vyráběla. Vždycky, když vešel do chladné místnosti, naskočila mu husí kůže, od úst stoupala pára kdykoli vydechl nebo promluvil. Jeho žena, malá a zavalitá s bledou pletí a vlasy odbarvenými do hněda, stávala u velké nádoby, ve které se mísily ingredience společné pro většinu kopečkové zmrzliny. Když zůstal i chvíli déle, viděl ji nakládat směs do menších mís, kam se pak přidávalo rozmixované ovoce, ovocný sirup, drcené oříšky a taky čokoláda. Byla to práce, kterou neměl rád, a přesto ji své manželce záviděl. Nic v horkých letních dnech nepřišlo vhod víc, než příjemné zchlazení ve výrobní místnosti. Jenže pro to tuhle práci nedělal. Nevydržel by celý den sám, jenom s velkými plechovými nádobami a ovocem, které by se po pár měsících bál rozkrájet, protože by mu najednou přišlo tak neuvěřitelně živé. Měl rád lidi, kontakt s nimi. Rozprávky, drby, to bylo jeho. Nikdy nepromarnil příležitost si se svým zákazníkem promluvit, prohodit pár slov, dozvědět se nejžhavější novinky z ulice. Někdy měl i takové štěstí, že mluvit nepotřeboval. Zvlášť s těmi starými dámami, které k němu přišly vždy jen se svými vnoučaty, zacpaly jim pusu kopečkem vanilkové, čokoládové nebo oříškové zmrzliny a pak si pár kroků od něj hlasitě štěbetaly o těch hrůzách, které si dnešní promiskuitní generace dovoluje.
Šáhl na odkládací stolek po své pravici a sebral z něj sklenici s minerálkou. Přiložil její okraj ke svým rtům a pomalu se napil. Málem vyprskl, když mu teplá tekutina téměř bez perlinek podráždila jazyk. Zatvářil se znechuceně. Minerálku v puse spolkl, zbytek chrstl do výlevky.
„Jahodovou, oříškovou a čokoládovou, prosím."
Nadzvedl obočí a vyhnul horní polovinu těla do ulice. Když sklopil pohled, setkal se s obrovskýma jiskřivýma očima baculatého chlapce, který se rukama přidržoval zmrzlinového pultu. Zavrzal zuby. Cedulka NESAHAT lidem asi nic neříkala.
„Do kornoutu nebo do misky?“ zeptal se po hlubokém nádechu.
„Do kornoutu, do kornoutu,“ široce se usmál chlapec. V obou tvářích se mu vytvořily ďolíčky, zvýraznila se druhá brada.
Uchechtnul se nad chlapcovým entusiasmem. Šáhl po naběračce a vypláchl ji v kyblíku s čistou vodou. Otevřel dvířka k chladícímu pultu a zabořil naběračku do jahodové zmrzliny. Druhou rukou chmátl po kornoutu a kopeček do něj vyklopil. Pak naběračku znovu vypláchl a nabral tentokrát oříškovou zmrzlinu. Nakonec přidal i čokoládovou. Její silné aroma ho uhodilo do nosu, nechápal, jak si v takovém počasí může někdo dát tak hutnou zmrzlinu.
Opět se vyklonil do ulice a natáhl k chlapci kornout.
„Na, tady máš. Bude to dvě stě čtyřicet jenů.“
Chlapec po zmrzlině hladově chmátl. Jakmile se jeho prsty sevřely kolem kornoutu, jeho oči zajiskřily ještě víc než předtím. Zalovil v kapse špinavých kalhot a vytáhl pár mincí. Vložil je prodavači do dlaně a opět se široce usmál. Ihned na to vyplázl jazyk a začal olizovat čokoládovou zmrzlinu. Ani se neobtěžoval utřít si nudli, která mu vytékala z nosu. Radostně se obrátil a odběhl od stánku dál, na druhou stranu ulice.
Prodavač se podíval na mince ve své dlani. Ten kluk mu dal o šedesát jenů navíc. To by skoro stačilo na další kopeček.
„Hej, počkej, tady máš ještě šedesát jenů zpátky!“ křikl po něm. Chlapec se otočil, nos a brada zamazané od čokolády. Pořád se tvářil tak nadšeně, že se prodavač až podivil, kde se to v tom malém klukovi bere. Nikdo přece nemohl být tak nadšený z kopečků zmrzliny.
„To je dobrý, nechte si to,“ křikl kluk a zamával mu.
„Ale počkej!“ zkusil to ještě, chlapec mu už ale nevěnoval pozornost. Přešel právě se svojí zmrzlinou na druhou stranu ulice, kde se o stěnu obytného domu opíral další chlapec. Jednou nohou byl zapřený o omítku, tu druhou měl zabořenou v hlíně, která pokrývala ulici. Ruce měl založené na prsou, oči zavřené. Jakmile k němu ale přiklusal baculatý, otevřel je a zívl.
„Dívej, Shikamaru, mám i oříškovou!“ vybafl na něj. Kromě nosu a brady měl teď zamazané i tváře.
„Mm,“ protáhl se druhý s vlasy vyčesanými vysoko nad týl hlavy.
„Na, vem si, je dobrá. Ochutnej. Máš oříškovou přece rád, že? Že jo, Shikamaru? Že máš rád oříškovou?“
Shikamaru něco nesrozumitelně zamumlal. Pak si povzdechl.
„Jo, Chouji, mám rád oříškovou.“
Choujiho tvář se rozjasnila ještě víc.
„Já vím, já vím, tak na, dej si,“ strčil mu pod nos kornout se zmrzlinou. Čokoládová už byla téměř pryč, spíš než v Choujiho žaludku ji měl ale na tvářích a na nose. Teď už se na kornoutu vrstvila jenom malá vrstva tmavě hnědé zmrzliny, zboku byla vidět porce oříškové, úplně dole se tísnila růžová jahodová, která v teple rychle tála a odkapávala po stranách.
Shikamaru kornout opatrně sevřel, prsty se mu hned zalepily sladkou substancí. Zvedl ruku ke svým ústům. Prvně oblízal strany kornoutu a ochutnal tak jahodovou, pak ale zmrzlinu naklonil a začal z jedné strany oblizovat oříškový kopeček.
„Tak co? Chutná ti? Je dobrá, že jo? Že jo, Shikamaru?“
„Mm, jo, ujde to,“ odvětil otráveně, přesto však nepřestával zmrzlinu oblizovat.
Choujiho očí zářily.
„V létě není nic lepšího než zmrzlina. Je to skvělá věc. Nejradši mám čokoládovou a jahodovou, ale vanilková taky není špatná. A víš, jak začali vyrábět i ty vodový zmrzliny? Tak ty mi taky chutnaj. Sice jenom nějaký, jako třeba pomerančová nebo jahodová, ale pořád je mám rád. Třeba citrónová mi vůbec nechutná. Ani hrušková. A ani ta, co začali vyrábět teď někdy, je černá a chutná fakt příšerně,“ jeho obličej se zkřivil znechucením.
„Mm, když myslíš.“
„Tak já příště koupím nějakou vodovou a dám ti ochutnat, jo? Ať vidíš, že jsem měl pravdu.“
Shikamaru odtáhl kornout se zmrzlinou od svých úst a podal ho zpátky Choujimu. Jazykem si otřel sladké rty a polkl poslední sliny s oříškovou příchutí.
„Tak fajn.“
Chouji se široce usmál. Jak nad Shikamarovým souhlasem k další zmrzlině, tak nad kornoutem, který mu vracel. Zbylo tam toho pro něj ještě dost.
Když se Shikamaru odlepil od stěny a vydal se s Choujim po straně ulice pryč, prodavačův úsměv se jim bořil do zad.
Zakroutil hlavou a uchechtl se. Vážně, jak mu to mohlo trvat tak dlouho? Taková geniální věc a on na to přijde až teď.
„Chutná líp, když se rozdělíš, mm?“ Pohodil v ruce mincemi, které dostal od baculatého. Připomněl si dát mu kopeček zdarma, až se tu příště zastaví. A ne jen proto, že tu dnes nechal o šedesát jenů navíc.

***

Přešel k odkládacímu stolku a opřel si o něj hnědou hůl. Pak se zachytil opěradla křesla a pomalu se posadil. Jeho koleno bolestivě zaprotestovalo. Slabě zasyčel. Položil si ruku na stehno a pomalu jí sjížděl níž, až se dostal ke kloubu, který mu posledních šest let ztěžoval život. Při nešťastném pádu ze schodů se mu utrhl vaz pod kolenem a roztříštila se mu čéška. Nebýt té šikovné blondýnky, která mu ho před třemi lety spravila, seděl by teď na vozíku a rozzlobenýma očima přeměřoval všechno kolem.
„Takže tady je ta jogurtová. Bude to osmdesát jenů, prosím.“
Zpevnil stisk kolem svého kolene. Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré, ne?
„Jahodová a vanilková. To bylo pro vás? Tady máte. Sto šedesát jenů, prosím.“
Zvedl hlavu a podíval se vedle sebe; ke zmrzlinovému pultu, který téměř celý svůj dosavadní život obsluhoval. Ať pršelo nebo bylo parno, ráno nebo večer, v míru i ve válce pořád stál za tím pultem a prodával lidem zmrzlinu. Věřil, že té není nikdy dost. Že ať budou lidé jacíkoli, ať je bude trápit cokoliv, ať budou mít třeba i hluboko do kapsy, nikdy nebude tak špatně, aby si ji nemohli dát.
„Pistáciová. Osmdesát jenů, prosím,“ usmál se vysoký mladík stojící za pultem. Nezbedné vlasy mu trčely do všech stran, jeho zelené oči vítaly každého nového zákazníka speciálním pohledem. Stejně tak jako jeho rty, které každému nově příchozímu věnovaly jedinečný úsměv.
„Karamelová s vanilkovou a třešňová s jogurtovou, dohromady tři sta dvacet jenů, prosím.“ Kolem krku měl uvázanou bílou zástěru, na které bylo pár barevných skvrnek; nejčastěji hnědých, jak mu na ni odkápla čokoládová, oříšková nebo karamelová zmrzlina. Byly tam ale i dvě červené od jahodové a višňové zmrzliny a taky jedna nepatrná od jogurtové.
Zvedl svoji třesoucí se ruku k tváři a přejel si prsty po vráskách, které se mu zařezávaly do tváří, kdykoli se usmál. Nebýt toho zranění, nikdy by nebyl přinucen zatáhnout do svého zmrzlinového světa i své děti. Milovaly zmrzlinu stejně jako on, milovaly celý pult s různými vaničkami, výrobní místnost i jejich vlastní byt nad tím vším. Milovaly celý jeho svět a možná proto bylo tak lehké nechat se svést k tomu zaměstnat je jako svoji náhradu.
Nelitoval.
Jeho syn, už přes rok dospělý mladík, převzal jeho úlohu víc než schopně. Zákazníci, především ti ženského pohlaví, si ho okamžitě zamilovali, k dětem byl vždycky milý a laskavý a dával jim lízátka a bonbóny. K mužům se choval s úctou a vnitřním porozuměním, kdykoli viděl nějakého z nich taženého iniciativní partnerkou. Jeho syn byl prostě jeho syn a bylo to na něm poznat. Byl závislý na kontaktu s lidmi stejně jako jeho otec.
Přesunul svoji ruku z tváře na stěnu, které se lehce dotýkal jeho loket. Vrásčitými bříšky prstů přejel po novinových článcích, které si tam v průběhu deseti let nalepil. Většina byla už vybledlá, jak papírem, tak inkoustem, text byl ale pořád čitelný a fotky rozpoznatelné. Vedle článků visely ještě papírky, na které vlastním perem popsal reakce, jež zaslechl na ulici. Byl na to tehdy tak pyšný, že si to prostě musel zvěčnit. A kdo by to neudělal. Byl to koneckonců jeho největší životní úspěch. Rád myslel na to, kolik lidí to dalo dohromady, kolika lidem to změnilo život. Mohlo to být od něj naivní, věděl to, přesto se nedokázal zbavit pocitu, že jeho nápad v sobě skrýval víc než jen neuvěřitelný obchodní úspěch, který na pár týdnů úplně potopil konkurenci: dokud to ti parchanti nezačali vyrábět taky.
Jeho oči se zastavily na vybledlé fotce dvou ninjů z jejich vesnice. Jeden byl starý, tomu druhému nemohlo být víc než dvanáct. Vzájemně se objímali kolem ramen, ve své volné ruce měl každý z nich špejli s vodovou zmrzlinou vyrobenou v jeho obchodě. Vedle fotografie visel papírek s větou, kterou uslyšel nedávno v parku. Byl na poště odeslat psaní, cestou zahlédl staršího muže z fotografie, jak sedí na lavičce a s někým si tam se smíchem povídá. Druhému neviděl do tváře, všiml si jen, že každý z nich měl v ruce tu stejnou zmrzlinu, kterou před lety zachytil i fotograf pro konožský zpravodaj. Byla to ta vyrobená v jeho obchodě. Zmrzlina, kterou sám vymyslel.

„Byl to tehdy hit, úplná novinka. Fakt by mě nenapadlo, že tohle může někdo vymyslet.
Nikdy jsem neměl zmrzlinu moc rád, ale od tý doby, co tuhle vyráběj, ji vždycky rád koupím. Je to tak lepší, aspoň ji nemusím jíst sám.“

Do očí se mu nahrnuly slzy, euforie proběhla celým tělem. Vždycky, když si tyhle věty vybavil, když si je přečetl, všechno to na něj dolehlo. Vzpomněl si, jak na ten nápad vlastně přišel, jak přinutil sám sebe zavřít se v pokoji a přemýšlet, jaký druh zmrzliny by na to byl nejlepší. Tehdy se odřízl od rodiny, přes měsíc se se svojí manželkou nemiloval. Nedokázal pochopit její výčitky na to, že s ní nespí, stejně jako ona nedokázala pochopit jeho lásku ke zmrzlině a k tomu geniálnímu nápadu, kterým, jak byl přesvědčen, úplně změní svět. Když na něj začala křičet a nadávat, že ji kvůli té pitomé zmrzlině nedokáže ani uspokojit, měl chuť ji odvětit sloganem z jedné tuctové reklamy na sycený nápoj: „Když ji miluješ, není co řešit.“ Pak si uvědomil, jak špatně by to mohlo vyznít a tak radši všechna ta slova spolkl. Zavřel oči a nechal ji, aby si řekla svoje. Byl přesvědčen, že jakmile bude se svým výtvorem hotový, udobří to věci nejenom mezi těmi tucty, které si zmrzlinu koupí, ale taky mezi nimi dvěma.
Měl pravdu.
Jakmile byla zmrzlina venku, všechno se změnilo. Tržby vzrostly, jeho rodinný život se uklidnil. Manželka mu odpustila všechno to měsíční zanedbávání, to všechno jenom díky dvěma dřívkům napíchnutým ve zmrzlé ochucené vodě.
Jeho ruka pokračovala dál, přejela přes další dvě fotky, kde byli zachyceni další lidé držící jeho zmrzlinu. Bylo tam i pár dalších vět, které pochytil na ulici a které zahřály jeho srdce. Prsty se zastavily až na posledním papírku, byl přilepený úplně nahoře. Jeho spodní strana byla okousaná, písmo bylo roztřepané a ne tak úhledné, jako to na ostatních zápisech.
Spodní ret se mu rozechvěl. Pamatoval si na ten papírek i na den, který mu dal podklad. Bylo to pro něj jako včera.
„Jenom tuhle? Dobře, bude to dvě stě jenů.“
Jemně papírek hladil. Bylo to takové memento na jeho nápad.
„Ah, díky, díky.“
S trhnutím otočil hlavu, když poznal ten hlas. Rty se mu široce roztáhly.
„Chouji! Jsem rád, že tě vidím,“ zazubil se. Hmátl po holi opřené o postranní stolek a s námahou se zvedl.
„Dobrý den! Taky vás rád vidím. Vypadáte dobře,“ odvětil Chouji, lehce naklánějíc své tělo nad zmrzlinový pult.
Jen nad baculatého slovy mávl rukou.
„Pch, nelži, cítím se strašně a vypadám ještě hůř,“ zahuhlal, přesto se tvářil spokojeně. Chouji se usmál.
„Jak jdou obchody? Vždycky, když jdu kolem, tady vidím dlouhou frontu. Vaše zmrzlina jde pořád dost na dračku, co?“
„No to si piš, že de,“ energicky se rozmáchl. Dokulhal za pult ke svému synovi a podíval se Choujimu do tváře. „Tak jakou sis dneska vybral?“
Chouji zvedl zmrzlinu zabalenou v pytlíku do výšky očí a mírně s ní zahoupal.
„Dneska tuhle.“
Prodavačovy oči opět zvlhly, rychlým pokýváním se ale případných slz zbavil. Položil ruku synovi na rameno, ten se na něj ze svých sto šestasedmdesáti centimetrů usmál.
„Dobrá volba,“ kousl se do rtu. „Co myslíš, synku?“
Rozcuchaný mladík položil otci ruku kolem ramen.
„S touhle si nikdo nemůže vybrat špatně,“ mrkl na Choujiho. Ten se zazubil.
„Já vím, je prostě skvělá. Super nápad, fakt.“
Pýcha se mu nahrnula do hlavy. Cítil se najednou strašně mladě. „Tak já už musím, zítra zase přijdu. Chtěl jsem vyzkoušet tu novou datlovou, co jste nedávno vyrobili, a taky medovou. Tak ji tu pro mě zítra schovejte.“
Prodavač kývnul.
„Pro mého nejoblíbenějšího zákazníka cokoliv,“ ukázal baculatému palec nahoru.
Chouji na rozloučenou oběma se smíchem zamával, pak se vyrovnaným krokem vydal k protější straně ulice, kde na něj čekal druhý mladík. Prodavač ho znal, často ho tu s Choujim vídal. Byli to moc dobří přátelé.
Chouji cestou roztrhl pytlík a vytáhl z něj vodovou zmrzlinu. Byla modrá a trčela z ní dvě dřívka. Když přišel k Shikamarovi a něco mu se smíchem pověděl, druhý jen otráveně zívl. Prodavač sledoval, jak Chouji strčil obal do kapsy, chytil každou rukou jedno dřívko a silou zmrzlinu rozpůlil. Jednu část si okamžitě strčil do pusy, tu druhou podal Shikamarovi. Po dřívku už začala stékat modrá voda. Shikamaru otevřel jedno oko a podíval se na Choujiho, když uviděl v jeho ruce zmrzlinu určenou pro něj, protočil očima. Koutky jeho úst se ale zvedly nahoru. Chytil ulepené dřívko do svých prstů a strčil si špičku do pusy.
„Goglá, ko, Chikamauu,“ zahuhlal Chouji přes zmrzlinu ve svých ústech.
Shikamaru si s úsměvem povzdechl.
„Jo, Chouji, je dobrá.“
Když se šouravým krokem vydali pryč z prodavačova dohledu, starý muž se uchechtl. Mladík vedle něj mu stiskl rameno.
„Pojď tati, uděláme si malou pauzu. Stojím tu už od sedmi a docela mě bolí nohy,“ zasmál se.
Prodavač mu úsměv opětoval, on sám už byl unavený.
„Mm, fajn, ale jenom na chvilku. Co kdyby si někdo chtěl koupit zmrzlinu,“ pronesl napůl vážně. Jeho syn se zasmál, hned na to zmizel za tlustým závěsem oddělujícím prostor pro prodej od výrobní místnosti a zbytku domu.
Prodavač se dokulhal ke křeslu, na kterém většinu dne sedával, a prsty znovu přejel po části stěny, která zobrazovala jeho pýchu. Prací ztvrdlá bříška se zastavila opět na tom nejvýše přilepeném papírku. Tentokrát ho měl ve výšce očí.
„Pojď si dát, tati,“ přerušil ho hlas jeho syna. Když otočil hlavu, uviděl ho, jak k němu pomalu kráčí, v jedné ruce obal, v druhé zmrzlinu. Došel k němu a nechal prodavače sevřít prsty kolem jednoho z dřívek, sám pak za to druhé zatáhnul. Zmrzlina se rozpůlila vedví, jedna část zůstala otci, druhá synovi.
„Byl to fakt dobrej nápad, tati. Zmrzlina, kterou si můžou dát dva lidi… jaks na to vlastně přišel?“
Prodavač poťukal prsty na papírek nalepený na stěně.
„To víš, synku…,“ polkl. Modrá voda mu začala stékat po dřívku až na prsty.

„Chutná líp, když se rozdělíš.“

Poznámky: 

Představte si, že jdete do obchodu, koupíte si zmrzlinu, zaplatíte, vyjdete ven, roztrhnete obal, ten pak vyhodíte do koše, přijdete ke své kamarádce nebo kamarádovi a tu zmrzlinu si rozpůlíte.
Já to nikdy nezažila. Ale strašně bych chtěla. Fakt moc. A nejen kvůli tomu, že zmrzlinu miluju. Příjde mi to jako úžasný nápad, jako jedna z mála věcí vytvořená pro přátele. Proto jsem si taky vymyslela zmrzlináře a tenhle nápad mu přivlastnila. Chtěla jsem vědět, jak se s tím popere. Co myslíte, zvládl to?
Podle mě mu to vyšlo celkem dobře.

5
Průměr: 5 (14 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2016-07-09 23:07 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Celou dobu jsem se musela při čtení usmívat Smiling Ta povídka svítí, září svoji dobrotou a vírou v přátelství, dobré skutky, lidství. Je takovým majáčkem naděje, že vždy bude někdo, s kým si takovou zmrzlinu dát a že tahle zmrzlina vždy bude při ruce; bude ukazovat, jak velké štěstí je mít možnost ji s někým sdílet. Vždycky když si vzpomenu, usměju se Smiling
A Chouji... ach, Chouji byl tak krásně roztomilý.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Michelle - chan
Vložil Michelle - chan, Po, 2013-08-19 21:28 | Ninja už: 3918 dní, Příspěvků: 376 | Autor je: Konohamarova chůva

Opravdu pěkný, milý příběh, u kterého si člověk může odpočinout a popřemýšlet nad pouty s ostatními. Tady se ukazuje jak jedna maličkost může byť jen o malinký kousek pozměnit osudy lidí - třeba jen nový druh ovocné zmrzliny... =)

Sen se stane skutečností až po té, co se skutečnost stane snem...
Nejsem perverzní. Jsem super perverzní. (Jiraiya)

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Po, 2013-08-19 20:37 | Ninja už: 5928 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Fňu, jsem ráda, že se tu na mě nezapomnělo. Že tys nezapomněla. Děkuju, vážím si tvé důvěry. Doufám, že někdy v budoucnu nenastane nějaký kiks, který skončí zklamáním. Myslím, že bych to neustála ^^. Ještě jednou díky, je to skvělý pocit zase pro Konohu něco napsat Smiling.
Bramboro, Jiraiya a Naruto jsou lidé, které si s tou zmrzlinou spojím hned, jak zavřu oči a pomyslím na ni. Jenže tohle nemělo být o nich, mělo to být o tom zmrzlináři a o lidech, kteří mu k tomu dali podnět. Naruto... je prostě Naruto, mám ho ráda, zároveň ale nemám potřebu ho všude cpát. Chci dát prostor i jiným postavám. Podle mě to dokázal Chouji vystihnout dobře. A Shikamaru... k němu snad není potřeba ani nic psát.
Moc děkuju za tvůj čas a pozitivní kritiku, potěšilo mě to Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Brambora121
Vložil Brambora121, So, 2013-08-17 19:20 | Ninja už: 4124 dní, Příspěvků: 506 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Je to tak… zvláštní. Zajímavé, neobvyklé, moc se mi to líbilo.
Jen jsem čekala, kdy si ještě Jiraiya přijde koupit zmrzlinu a rozdělí se s Narutem. Hned jsem si na to vzpomněla.
Každopádně tahle super povídka půjde do oblíbených. Smiling




Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, So, 2013-08-17 19:04 | Ninja už: 6007 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Kimmie, ty nikdy nesklameš ^^
Milujem takéto príjemné oddychovky od teba, ktoré mi vždy vylúdia úsmev na tvári. Smiling
Inak, takú zmrzlinu by som brala. Ono naozaj veci chutnajú lepšie, keď ich neje človek sám. Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.