Why ?

Po čase mne opět navštívila múza, takže sem házím jednorázovku SasuSaku, která pokud bude mít úspěch bude určitě pokračovat. Jsem zvědavá na vaše názory

Povídka je s omezenim: 15+ ^^

Pokojem se rozezněla tichá melodie. S ladností sundala nohy ze stolu a s jemným úsměvem se natáhla pro mobilní telefon na komodě.
Dvěma tahy odemkla obrazovku a přečetla si příchozí zprávu: „V pět hodin u mně. Večeře. Ty a ja. Bude i desert. S.“
Zašklebila se a psala odpověď: „Moc si věříš…“ odeslala esemesku a zkousnula si spodní ret. Tohle provokování milovala. Vždy si při tom připadala tajemná a důležitá. Vždy, když projevil zájem, si tak připadala. Neměla nad sebou kontrolu. S ním? Nikdy. A to bylo vzrušující.
Upila vína a nervózně vyčkávala. Každou jeho esemesku čte čtyřikrát a dává si záležet na čemkoliv co napíše, nebo řekne. Jenomže v tomto případě většinou není schopná slova. Jen její poťouchlý výraz, když sleduje jeho obličej, je ponižující. Vždy se nad její nevinností ušklebí.
A! Nová zpráva. S vyceněnými zuby bere do ruky mobil a dychtivě čte: „ Koukej pohnout svým sladkým zadkem Haruno, nebudu se opakovat!!“. S chichotem se zvedne z pohodlné židle a vypne laptop. Natáhne se pro svou skleničku s nedopitým Chardonnay a odejde do kuchyně, kde naskládá nádobí do myčky. Když je kuchyň dle jejích představ v „polouklizeném“ stavu, pokračuje do koupelny se připravit.
Za necelou půl hodinu vyjde z koupelny upravená a nalíčená. Cestou ke skříni se za ní line jemně kořeněná vůně, která podtrhuje její dívčí postavu a pány nutí k neřestným myšlenkám.
Nechala po svém těle sklouznout jemnou látku lososových šatů, pod kterými se rýsovaly krajkové podvazky sněhové barvy.
Když se za patnáct minut otevřely vchodové dveře Konožské novostavby, tak se z nich vynořila oslňující kráska a ladným krokem se vydala na druhou stranu Konohy.
Téměř každý, kdo se pohledem zastavil na mladé dívce, byl ohromen. Někteří jí znali a někteří ne. Potichu si šeptali, nebo omámeně zírali.
Pfff… Ty sprosté hlupáky už mám za sebou… Pomyslela si nevzrušeně a pravou nohou načala dlážděnou cestu k bráně Uchiha sídla. Na její vkus byla příliš dlouhá, proto přidala do kroku. Všude vonělo nové dřevo a hlína. Nově postavené domy, ve kterých zatím nikdo nebydlel, působily smutně. Šla stále rovně k poslednímu domu na konci ulice. Ten největší. Nejhezčí. Nejdominantnější. Proboha… I jeho barák mně vzrušuje… Pomyslí si ponuře a zazvoní na domovní zvonek. Netrpělivě sebou šije. Je zima. Jarní kabátek nebyl nejlepší volba pro podzimní večer.
Dveře zprvu zavrzaly, ale pak se beze zvuku otevřely dokořán. Vysoký muž mlčky sledoval mladou dívku a s pokynutím, aby vešla dovnitř, odstoupil ode dveří. Dívka kolem něj proklouzla se svým jemným úsměvem a pokračovala dál do domu, načež se otočila a rozvazovala si kabát.
V teplém obývacím světle před ní již nestál muž, nýbrž mladík s neodolatelným úsměvem. Při němž se jí vždycky mlží pomyslné brýle a zaléhá v uších. On se opět uchechtne nad její nevinností a uchopí klopu jejího kabátku. Táhlým a pomalým pohybem jí kabátek posunul po ramenech dolů a hodil ho na blízkou opěrku od gauče. Začali jí hořet rty a opět ztrácela kontrolu. Rychlým pohybem ji popadl za ruku a přitáhl si ji na milimetry ke svému tělu. Dýchali společný vzduch a odpočítávaly se vteřiny.

Z pohledu Sakury

Ruce jsem mu zabořila do vlasů a u kořínku jemně nabrala. Připravená na šílenou spoušť jsem ani nedýchala. Stále nic nepřicházelo. Prostě nic.
Otevřela jsem oči a tvářila se nechápavě.
Obdařil mně svým perfektním úsměvem a naznačil mi ať jdu za ním do kuchyně, což jsem ráda hned splnila. Kde je jídlo… Tam jsem já.
Necítila jsem žádnou vůni, ale místnost byla příjemně vyhřátá. Vždy jsem se tu cítila dobře. Skoro, jako doma. Dalo by se říct, že to je můj domov. Jsem tady častěji než je zdrávo. A to není dobrý.
Sasuke šel tiše zamnou a pak mně pevně uchopil za boky. Naklonil se k mému uchu a zašeptal „překvápko… Žádná večeře, ale desert si určitě dáme“.
Dobyvačně mne políbil na rty a tisknul k sobě. Otočila jsem se k němu a polibky mu oplácela. Bylo to neuvěřitelně rajcovní. Stýkáme se už dlouho, ale pokaždé jsem nervózní a stydlivá. Nedokážu se toho pocitu zbavit!
Právě jsme udržovali stejný ‚postup‘, jak ho udržujeme už bezmála čtyři měsíce. Tudíž směr ložnice. spolu jsme si chtěli jen užívat. Vařili jsme, pili dobré víno a kouřili trávu. Opravdu. Nikdy předtím jsem to nezkusila a musím uznat, že jsem se úžasně bavila, ale problém byl v tom, že jsme byli oba dva zadaní. Sasuke teď patřil ke Karin a já k Saiovi. Tuhle cestičku jsme si k sobě našli až po čase.

Tuším, že to bylo před půl rokem, co jsme měli důležitou misi v Suně. Jeden člen Konožské rady ‚investoval¨ slušnou částku peněz do svého nového zámku v zemi Čaje. Samozřejmě, že z Konožské pokladny. To se nelíbilo vedení a proto jsme ho měli přivést zpět a zavřít. Problém byl v tom, že jsme dostali špatnou informaci ohledně jeho ochranky. Oba členové jeho ochranky byli Assassini. Nájemní vrazi. Chytří a bystří. Těžko porazitelní a velmi dobří bojovníci. Když se vyjádřím stručně, tak to byl hodně velký masakr. Zachránila jsem Sasukemu život.
Když zrovna sundal prvního a polevil na ostražitosti, jelikož dostal bolesti do oka, tak se druhý Assassin dostal za jeho záda a udeřil.
Taky jsem byla zraněná a naprosto vyčerpaná. Pamatuji si jen silnou bouřku, oheň a krev. Sasuke se v nahrbené poloze dávil krví a zvratkama. Dělala jsem vše co bylo v mých silách, tak moc, že jsem ke konci ztratila vědomí. Pak už jsem se klasicky probudila v nemocnici a všichni mi to povyprávěli. Byla jsem trochu ráda, že jsem odpadla… Znělo to hrozně. Každopádně se ke mně od té doby Sasuke začal chovat jinak.

„Ehmm, ahoj. Tady Sasuke.“ Představil se mi stroze do telefonu a já nakrčila obočí. Cože Sasuke?... Začala jsem si masírovat krk, abych odstranila pomyslný ‚knedlík‘ a byla schopná slova. Snad půl minuty bylo ticho. Což bylo pochopitelně velmi trapné.
„A-ahoj, stalo se něco?“ zkousla jsem si spodní ret a přesvědčovala se, že odpověď nebyla slyšet příliš rychle a chaoticky. Zatraceně.
„Hele nebudu to zbytečně napínat, takže se zeptám rovnou.“ Výdech, nádech „Šla by jsi semnou na skleničku?“ a i přes tu dálku jsem dokázala vycítit, jak mu spadl ten velký šutr přímo ze srdce.
Nedá se popsat, co všechno se mnou ta otázka v tu chvíli udělala. V jeden moment jsem se změnila na sochu a v ten druhý jsem málem proskočila stropem. No tak, Sakuro, otevři tu hubu! Odkašlala jsem si, abych uvolnila dýchací cesty a mohla mluvit. Ale hlas stále nikde.
Ježiši, Sakuro, seber se člověče! Povzbuzovalo mě mé vnitřní já. Otevřela jsem ústa a dřív než jsem tomu dokázala zabránit jsem vyštěkla „Cože?“ hrůzou jsem přivřela oči a praštila se do čela. Na druhé straně drátu bylo slyšet uchechtnutí.
„Ee, tedy, chtěla jsem říct ano. Jo, ráda s tebou půjdu na skleničku“ snažila jsem se o usměvavý hlas, ale řekněme, že v tom nejsem tak dobrá, jak bych řekla. Na druhé straně to zachrčelo.
„Půjdeš? To jsem rád... Co bys řekla pátku po sedmé hodině?“ tato otázka mě nemohla rozhodit více než otázka první, tudíž jsem byla obrněná.
„To zní skvěle“ usmála jsem se. Tentokrát upřímně.
„Fajn. Měj se.“ Povědomé pípání mě upozornilo na ukončený hovor. Hleděla jsem na displej mobilu a uspořádávala si myšlenky. Mohu říct, že po těch zbytečných patnácti minutách, strávených civěním na mobilní telefon, jsem si uvědomila jedno: tohle asi nezvládnu.

A teď ležím na posteli a užívám si každý doušek vroucího polibku na mém těle. Sasukeho imponující vůně mne jako obvykle omámila a způsobila srdeční zrychlení. Jeho rty pálily a ruce byly nekompromisní. Jako vždy jsme se nemohli nabažit jeden druhého. Hurikán, který se proběhl po jeho ložnici, tomu nasvědčoval.
S mým spodním prádlem, už se tak nepáral, jako tomu bylo minule. Je evidentní, že podvazky a podprsenka mu už nedělají takový problém. Líbal každý kousíček mého těla a spokojeně zamručel. Sasuke....
Když mně konečně vysvobodil z oblečení, tak neváhal ani minutu a spojil naše těla. Vnímala jsem každý jeho pohyb. Byl hrubý a neukojitelný. Nahlas jsem vzdychala a tím ho bičovala k rychlejšímu tempu. Začal přirážet tvrději a já cítila ten známý pocit, který ke mně přicházel. Jsem si docela jistá, že pleskavý zvuk byl slyšet až na druhé straně Konohy. Začala jsem křičet jeho jméno a on mne okamžitě vzal do nebe. Těch pár vteřin blaženosti a naprostého štěstí jsem mu dala najevo zarytými nehty na jeho zádech.
Unaveně se svalil vedle mě a zrychleně oddechoval. Znáte to zvláštní hluché ticho po velkém ohňostroji, nebo výbuchu? Tak přesně ta chvíle teď nastala.
Byla jsem na konci svých sil a to jsem tady byla sotva tři čtvrtě hodiny. Koukali jsme oba do stropu a lapali po dechu. Po dalších minutách jsem se zvedla první a zamířila už automaticky do koupelny. Zapnula jsem horkou vodu a zaplula do sprchy.
Zrovna jsem si lila tekuté mýdlo do ruky, když jsem uslyšela šoupavý zvuk koupelnových dveří. Sekundu na to už mě jeho ruce přiváděly k šílenství. Na bedrech jsem opět cítila, jak moc po mně touží. Vzal mé ruce a položil je na kachličky přede mnou. Pak mně naklonil a mé vlasy pevně držel v ruce. A už zase jsem byla jeho…..

„Něco mi řekni Sakuro“ zkoumavě jsem zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Jako vždy mě propalovaly a nutily mé tělo k nervozitě. Zrovna jsme seděli na terase a vychutnávali si červené víno.
„Proč Sai?“ típl cigaretu a dolil si trochu vína do baňaté sklenice. Něco na tento způsob řešíme už nějakou dobu, proto jsem otázkou nebyla tolik zaskočená.
„Protože je milej, soucitnej a… a…“ hledala jsem ta správná slova, když mě přerušil.
„A je mi podobnej“ jeho provokativní úšklebek by měl dostat cenu. Nenechala jsem se vyvést z míry a hned mu poslala odpověď ve formě další otázky.
„A co ty s Karin?“ nasadila jsem vítězoslavný úsměv a lokla si vína. Věděla jsem, že tohle téma je většinou tabu, ale nemohla jsem si pomoct. Jde o to, že Karin je těhotná. Tedy, alespoň to tvrdí. Sasuke si ani není docela jistý, jestli se s ní vyspal, ale na soukromé slavnosti našeho týmového partnera Naruta trochu přebral a nechal se svést. A jednoho krásného dne za ním Karin přišla s touto úžasnou novinkou. Sasuke by se byl raději propadl do horoucích pekel (jak to sám občas nazve) a souhlasil se sňatkem, jelikož o potratu nechtěla Karin ani slyšet.
Jenom pomyšlení na to mi láme srdce. Proto jsem začala chodit se Saiem. Nebudu se dívat, jak láska mého života odchází s jinou ženskou a nechává mně opět samotnou. V žádném případě.! Na truc budu chodit se Saiem, protože ho Sasuke naprosto nesnáší. To já Karin také. Jsme na tom stejně s tím rozdílem, že...já nečekám jeho dítě. I když bych moc chtěla.
Věnoval mi zamračený pohled a nic neřekl. Bylo tíživé ticho, které se prohlubovalo tím, že jsme si nic neřekli.
Z ničeho nic se zvedl a klekl si přede mně. Hlavu si složil do mého klína a pevně mě objal za nohy.
Dalo se z něj vycítit zoufalství a panika. Byl nešťastný to jsem moc dobře věděla.
Výskala jsem ho ve vlasech a potichu s ním sdílela tu bezvýchodnou situaci.
Zrovna, když jsem dopila svou sklenici zavibroval Sasukemu mobil. Natáhl se pro něj a chvíli koukal na displej. Jeho výraz mně vyděsil, když vzhlédl a pronikavě mi koukal do očí.
"Do pěti minut je tady Karin" na nic jsem nečekala a rozutekla se do ložnice pro své oblečení zatímco jsem po něm řvala.
"Jaktože se vrací zpátky myslela jsem, že se vrací až zítra...do hajzlu!" nemotorně jsem si nazouvala boty a klopýtala do koupelny dát to tam do pořádku, neboli 'skrýt stopy po mých růžových vlasech, nebo čemkoliv co by nás mohlro prozradit.
"Prej jí není dobře! tohle jsem nemohl vědět!" slyšela jsem Sasukeho hlas z kuchyně, kde pulíroval sklenice od vína.
Zrovna jsem běžela za ním do kuchyně ho na rozloučenou políbit, když se s vrznutím otevřely domovní dveře.