Jednorázovka

Temným lesem běžela dívka, která se chtěla otočit, ale věděla, že by to byla chyba. Za sebou slyšela jenom temné vrčení, které se stále přibližovalo. Přeběhla most, který značil, že se nachází blízko vesnici. Vrčení ustalo a ona se otočila. Nikde nic, rozhostilo se hrobové ticho a její tiché slzy ozařoval rudý měsíc. Rychle se otočila, aby doběhla co nejdřív do vesnice, ale do něčeho vrazila a upadla. Vytřeštila oči, ale když spatřila havraní rozčepýřené vlasy, značně se jí ulevilo.

"Tohle mi vysvětlíš, Uzumaki Naruto!" ozval se hromový hlas. Narutovi se orosilo čelo a po čtyřech se odplazil do kouta. Tyčila se nad ním dívčí postava a vypadala hrozivě. Vlasy jí vlály, jak hromadila chakru, kterou se mu zřejmě chystala něco ošklivého provést.

Okolnosti, které k tomu vedly, se staly stoprocentně Narutovou vinou. Tedy, téměř stoprocentně. Bylo krásné slunečné ráno a Hinata, Narutova mírumilovná, hodná a roztomilá přítelkyně, odjížděla na misi se svým týmem.
"Ahoj, Naruto-kun," vlepila mu pusu na tvář.

Procházím se Konohou a přemýšlím. Za posledních několik měsíců nemám vůbec čas na svou rodinu. Můj nadřízený je tak trochu ňouma a s papírováním si neví rady. Proto tam jsem taky já, abych mu všechnu tu otravnou práci udělal. To já jsem vlastně Hokage. Jen můj obličej není vytesaný na skále a nenosím plášť.
Ale na druhou stranu si nemůžu stěžovat. Jsem Hokagova první ruka a vůdce policie, i když je to otrava.

„Aj dnes vyrážaš na misiu?“ prerušila mlčanie.
Nepovedal nič, ale opretá oňho chrbtom, zacítila, ako súhlasne kývol hlavou.

Vysoký statný muž oblečen do podivného stejnokroje se kradmo rozhlížel po okolí. Tahle všivá mise mu přišla dost pod jeho úroveň a chtěl ji mít co nejdřív za sebou a komplikace, ke kterým cítil, že se schyluje, mu na náladě nepřidaly. Jeho znepokojení a frustrace neutěšeně rostly, až to po chvíli nevydržel a naklonil se ke svému menšímu kolegovi.

„Naruto!“ Sakura běžela celou cestu od Tsunade-sama až za Narutem, který se cpal v Ichiraku ramenu.
„Mmm?“ Naruto slupnul nudli, která mu vysela z pusy, a otočil se na Sakuru, která se udýchaně zastavila před ním.
„Kakashi-sensei se vrátil z mise!“ Vykřikla Sakura a tahala Naruta pryč. Naruto ještě stihl zaplatit, zamávat na Teuchi a pak letěl za Sakurou.
Došli do nemocnice. Kakashi ležel na posteli a oči měl zavřené. Vedle něj seděl Sasuke.
„P-počkat, neřekla jsi mi, že je zraněný.“ Vysoukal ze sebe Naruto.

Sešli jsme se onoho dne u stromu za ninja akademií. Já, slavný Neji-san, potom ta blbka Ino a nějaký pošuk, co říkal, že tu má práci a že chce vyhodit naší školu do povětří, či něco tak.

Mluvil tak dlouho, že nebylo možné identifikovat o čem, ale vyvodil jsem z kontextu, že se jmenuje Daidara-sama. Minimálně takhle se oslovoval každé dvě minuty.

„Takže, jak jsi to říkal? Prostě vykopeš díru, lehneš si na větev a řekneš Banzai?“ Ptala se Ino.

Kdysi dávno v malé vesnici zvané Konoha, žilo malé děvčátko. Bylo velmi plaché a stydlivé. Otec ji den co den trénoval, aby byla pravý Ninja a v dospělosti mohla vést jejich klan. Jenže její plachost vedla k tomu, že nebyla dost silná. Bála se někomu ublížit, a tak se stalo, že ji dokonce i její mladší sestra porazila v boji.

Jsou to už více než tři roky, kdy byla zavražděna Tsunade a její místo zaujal Naruto. Jeho tým a celá vesnice nyní stojí před tou největší hrozbou - před armádami Mlžné - a budoucnost Země ohně je jen v jejich rukou...

(předem se omlouvám za jakékoliv chybky, nadbytečná či prohozená slovíčka, nebo prohozená jména - občas mě poškádlil word a někdy jsem se poškádlil sám - děkuji za pochopení)

1. KAPITOLA

Stalo se to v pondělí.
Šla jsme s Peinem nakoupit potraviny, které došli.
Byla jsem ráda, že jsem s Peinem sama, ale ta radost vyprchala, když jsme přišli domů...

Všude bordel! Zetsovo květiny byly rozsypané po koberci, Kisameho akvárium pro rybičky bylo na kusy a všude byly rozházené věci ze skříní, komod a šuplíků. Pusu jsem měla dokořán a tašky s nákupem mi spadli na zem.

"Konan, buď tady, já to omrknu, třeba tu jsou nepřátelé." Řekl Pein a vešel do bytu.

„Dopadlo to zasa katastrofálne!“ sťažovala sa Hinata Sakure, usrkávajúcej z teplého čaju. „Už vážne neviem, ako ďalej.“
„Takže to necháš plávať?“
„No,“ začala Hinata a na chvíľu sa odmlčala, „vieš predsa, ako veľmi Naruta milujem. Je pre mňa všetkým. Lenže ja naopak cítim, ako by som sa oň musela deliť prinajmenšom s celou Konohou. Preto chcem dať nášmu vzťahu nový rozmer. Mať s ním dieťa, o ktoré by sme sa spoločne s láskou starali a skrze neho by sme boli viac spolu.“
„Čo sa stalo tentoraz?“

Fugaku sedel v kancelárii za svojim stolom a, listujúc v spise, premýšľal nad vianočnými darčekmi pre svojich synov. Aké šťastie, že má Mikoto, ktorá nenápadne zistila všetko podstatné. Itachi, presne ako sa domnieval, veľmi chce novú monografiu o rannom Období bojujúcich klanov. So Sasukem to bolo ťažšie, pretože je vo veku, kedy sa jeho záujmy neustále menia. Každopádne má už hotový zoznam darčekov, ktorý nemôže sklamať a dnes odíde skôr z práce, aby všetko potrebné zaobstaral. Ale aj zatiaľ – práca.

Stála uprostřed louky. Ruce rozpřažené. Kapky deště pomalu stékaly po její tváři a jí při tom hrál úsměv na tváři. Něco říkala a smála se. Bylo to bláznivé! Jistě že bylo, který člověk by za deště vyběhl na louku a takhle se smál? Jen blázen. Ale nádherný blázen. Ona byla nádherná. Byla jako nezbroušený diament. Na kterém se v prvním jarním slunci odrážely kapky deště. Zářila. Byla nadpozemská. Tak tajemná a nevyzpytatelná. Jako anděl...

Vysvětlení

Ten název je zvláštní já vím vysvětlení pod příběhem :p

Nenávidím, nebo jsem nenáviděn?
Mám je zabít, nebo nechat žít?
Porazí mě, nebo já je?
Proč je mi to místo tak povědomé, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím?
…

[i]Bolo chladné odpoludnie a všade sa ozýval dupot nôh, ktoré kráčali pravidelne po zemi zaprášenej popolom. Spopod nôh pochodujúcich vojakov sa vzdúvali obláčiky prachu a krik veliteľa zanikal v pravidelnom kladení nohy za nohou.
Ľavá!
Ľavá!
Ľavá!

Po celém dni úmorné práce jsem se konečně zastavila a koukla na tebe a naše děti, jak spíte na velké houpací síti a musela jsem se usmát. Taky mě to přivedlo na myšlenku o nás.

hudba

http://m.youtube.com/watch?v=oNsQewlFtEs

Viděla jsem tě a zamilovala si tě na první pohled. Byl jsi sám a já byla moc stydlivá abych tě oslovila. Ach po všech těch letech mě stále dokážeš dostat na kolena pouhým vyslovením mého jména.

Seděl jsem na mojí jednoduché a osamělé houpačce před akademií a sledoval mé spolužáky, kteří odcházeli domů v doprovodu svých rodičů nebo sourozenců. Občas mým směrem zabloudil nějaký pár očí. Když mě však spatřili, okamžitě se odvrátili, jako bych byl nějak nemocný a oni se báli, aby ode mě něco nechytili. Povzdychl jsem si.

Gaara se probudil jako každý den neuvěřitelně zpocený a v obležení písku. Zase měl noční můru. Ten sen byl tak strašně reálný, pomyslel si Gaara, než se rozzlobil. Zamračil se a trošku i zastyděl. Zase!

Miliony otázek mi divoce letí hlavou a já je všechny víceméně úspěšně ignoruji. Měla bych hledat odpověď na každičkou z nich a snažit se vše vyřešit, jako každý správný ninja. Upřímně? Je mi to jedno. Tedy, abych byla přesnější a upřímná, když už jsem s tím začala, já na to kašlu. Na všechno! Už prostě nemůžu a svým způsobem ani nechci. Říkám si: [i]„Kolik toho může vlastně jednotlivec vydržet, než se vydá ze vší své energie? Kolik toho můžete v životě ztratit, než úplně otupíte?

U-zu-ma-ki!