Narutovo hledání

Seděl jsem na mojí jednoduché a osamělé houpačce před akademií a sledoval mé spolužáky, kteří odcházeli domů v doprovodu svých rodičů nebo sourozenců. Občas mým směrem zabloudil nějaký pár očí. Když mě však spatřili, okamžitě se odvrátili, jako bych byl nějak nemocný a oni se báli, aby ode mě něco nechytili. Povzdychl jsem si.
Nemohl jsem jim nic říct. Sám jsem netušil, proč se na mě nedívají, a když už, tak jen skrze prsty. Zdálo se mi, že nejsem pro nikoho dost dobrý, protože jsem osiřelý. Nemohl jsem se na to dívat. Sklopil jsem zrak a díval se do dřeva. Poslední dobou pro mě byla moje houpačka mojí jedinou oporou.
Chtěl jsem najít místo, kam patřím, ale když jsem se o něco takového pokusil, lidi mě od sebe odehnali. Pokaždé. Nikdy se nestalo, že by mě někdo přivítal s otevřenou náručí. A já po tom tak toužil. Toužil jsem po tom mít místo, kam bych se mohl vždycky nadšeně vracet.
Tou dobou jsem netušil, že uvnitř mě žije Devítiocasý liščí démon a tak jsem si myslel, že mě lidé nemají rádi kvůli tomu, že jsem sirotek, který zrovna neperlí ve škole. Propadl jsem. Dvakrát.
Chtěl jsem se změnit. Chtěl jsem cítit, že někam patřím. Chtěl jsem najít takové místo. Chtěl jsem se konečně cítit uznávaný a chtěný. Utápěl jsem se v samotě. Stálo mě to všechny síly, abych se nezbláznil.
Když všichni odešli, vstal jsem a chvíli tam jen stál. Jaký to mělo smysl žít, když nebylo pro co?
Každý, kdo se na mě díval, viděl jen nějaké monstrum. Neviděli živého člověka, ani dítě, které přišlo o rodiče. Nikdo si nevšiml toho, jak neuvěřitelně trpím. Samota mi trhala srdce, má existence neměla žádný smysl.
Chtěl jsem se změnit. Chtěl jsem, aby mě ostatní uznali a aspoň mě třeba na ulici pozdravili, když jsem prošel. Povzdychl jsem si. I když jsem vážně tvrdě cvičil, trénoval a učil se i teorii, nebylo to k ničemu platné.
Výsledky byli znát. Už jsem nepropadal. Zdálo se, že na třetí pokud by se mi mohla zkouška konečně mohla povést a mohl bych se stát geninem. Jistý jsem si tím však nebyl.
Přesto se o mě, ale nikdo nezajímal. A já při tom po tom tolik toužil! Kdyby se aspoň neštítili toho, aby se mnou trénovali, nebo se jen kamarádsky bavili. Ne. Oni mě vždycky odstrčili.
Jediný, kdo se spolu se mnou bavil vlídně byl Iruka-sensei. On mě mnohokrát pozval na ramen k Ichiraku, pomáhal mi a bavil se se mnou jako kamarád a ne jako učitel.
Bylo to však málo.
Byl jsem ztracený uvnitř mě samého. Trápil jsem se samotou a nedokázal jsem si pomoct.
Myslel jsem si, že neexistuje nikdo tak špatný jako jsem já. I já jsem si o sobě myslel, že jsem vyvrhel lidské společnosti. Neměl jsem, co ztratit. Rodinu jsem neměl, přátele také ne. Mohl jsem všechno.
Tu noc, jsem seděl u okna a díval se na hvězdy. Přemýšlel jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby tady byli moji rodiče. Podrželi by mě?
Oči se mi zalily slzami. Každá vzpomínka na ně mi trhala srdce. Chtěl jsem si jen tak pro potěšení zakřičet. Chtěl jsem vykřičet světu moji bolest.
Chtěl jsem najít místo, kam patřím, ale naděje, že něco takového najdu byla víceméně nulová.
Pořád mě však něco trápilo. Věděl jsem, že se mnou není něco v pořádku, ale nikdy by mě nenapadlo, že je ve mě zapečetění Devítiocasý liščí démon.
Byl jsem prostě zdrcený z toho, že jsem tak osamělý. Měl jsem hluboké jizvy na srdci. Dokud se mi ta zranění nezhojila, nebyl jsem schopný cítit něco jiného.
Ta zranění nakonec zhojil Iruka-sensei s pomocí Kakashiho-senseie, Sakury a trochu i Sasukeho.
Zjistil jsem, že se potřebuji osvobodit sám od sebe. Že potřebuji zapomenout na všechny předsudky a plně se od sebe odpoutat. Až poté budu schopný, stát se Hokagem. Ale odpoutat se sám od sebe je velice těžké.
Chtěl jsem a potřeboval jsem, aby mě začal mít někdo rád. Potřeboval jsem, aby se našel někdo, kdo by se mě nebál a kdo by mě neodstrkoval a nedělal si ze mě legraci.
Chtěl jsem se změnit. Chtěl jsem se stát někým jiným. Chtěl jsem být jako Sasuke. I přes to, že neměl rodinu, byl ve škole výborný, holky ho milovali a na mě se ani nepodívali. Sasuke byl ideál všech. Byl poslední z klanu Uchiha. Ten, který přežil.
Já jsem byl kdo? Nikdo. Ten, který je vždy odstrčen. Ten, který je schránkou pro Devítiocasého liščího démona. Je pravda, že mi Kyuubi několikrát zachránil život a propůjčoval mi svou sílu, takže bych mu měl být vděčný, ale nešlo to. Kyuubi mi zároveň zachraňoval a zároveň ničil život.
Chtěl jsem se od něj odpoutat a tím pádem se i odpoutat od sebe.
Chtěl jsem cítit, že jsem tam, kde patřím. Každý den na Akademii pro mě byl utrpením. Nemohl jsem žít s tím, že jsem vyvrhel a proto jsem dělal strašné kraviny. Dělal jsem ze sebe blbce. Schválně. Chtěl jsem, aby si mě všimli. Když už si mě nevšimli normálně, všimli si mě aspoň při těch příležitostech. Smáli se. Vím, že se smáli mě, ale já jsem se vždycky snažil přesvědčit, že se smějí se mnou.
Pak se něco stalo. Stal jsem se geninem. Trochu netradičním způsobem, ale dokázal jsem to. Rozdělili týmy a já jsem skončil v jedné skupině se Sasukem. Pro mě to byl největší rival. Chtěl jsem mu dokázat, že můžu být stejně dobrý jako je on. Proto jsem začal dřít a tvrdě pracovat.
Naučil jsem se hodně nových technik a mnoho z nich mě naučil Zvrhlý poustevník. Po dlouhé době se mi podařilo stát se lepším, než byl Sasuke. Bohužel, to nikdo neviděl. Všichni viděli jen Sasukeho Sharingan a já jsem pro ně byl pořád neviditelným. Mě už to však nevadilo, protože jsem získal uznání od mnoha lidí a další a další přibývali.
Zdálo se mi, že jsem konečně našel něco, co jsem tak neuvěřitelně dlouho hledal. Dalo mi to strašnou práci, potil jsem krev, ale nakonec se mi podařilo se stát někým jiným. Podařilo se mi se změnit a našel jsem místo, kam patřím. Patřím do Listové vesnice. Patřím mezi shinobi Skryté Listové vesnice a mým osudem bylo se stát Hokagem a tím donutit všechny, i Sasukeho, aby mě uznali.
Mnohokrát jsem měl pochybnosti. Pořád ve mě byli útržky mého dřívějšího já, ale stačilo mi se podívat do očí bábi Tsunade, Zvrhlého poustevníka nebo Kakashiho-senseie.
Viděl jsem v nich něco, co jsem u nikoho nikdy neviděl. Viděli ve mě nějakou naději. Viděli ve mě skrytý potenciál, který se všichni snažili rozvinout. A já zjistil, že jsem doopravdy našel místo, kam patřím. Přes všechny strasti mé dlouhé cesty, jsem doopravdy našel místo, kam patřím.
A byl jsem za to neskutečně rád.