Tak otupělá

Miliony otázek mi divoce letí hlavou a já je všechny víceméně úspěšně ignoruji. Měla bych hledat odpověď na každičkou z nich a snažit se vše vyřešit, jako každý správný ninja. Upřímně? Je mi to jedno. Tedy, abych byla přesnější a upřímná, když už jsem s tím začala, já na to kašlu. Na všechno! Už prostě nemůžu a svým způsobem ani nechci. Říkám si: „Kolik toho může vlastně jednotlivec vydržet, než se vydá ze vší své energie? Kolik toho můžete v životě ztratit, než úplně otupíte? Kolik můžete jako medic-ninja vidět kolem sebe smrti, než vás přestanou pacienti zajímat jako lidé? Kde je ten moment, kdy se z nich pro vás stanou jen pouhopouhá další, máte-li štěstí pak anonymní a neosobní, těla bez šancí na cokoliv?“ Nevím… Popravdě, neznám odpověď ani na jedinou z těchto mých otázek. Pokud mám být skutečně upřímná, minimálně k sobě samotné, pak musím otevřeně přiznat, že ani nechci.

Jmenuji se Tsunade. Mám blonďaté vlasy spoutané po stranách do dlouhých culíků a hnědé oči. Ovládám lékařské techniky, mám brutální sílu a jsem génius v manipulaci s chakrou, všichni to aspoň říkají. Vše, co jsem až doposud vyjmenovala, je mé dědictví po předcích. Kromě toho si s sebou nesu jeden kříž na duši z puberty, kdy jsem byla plochá jako deska a Jiraiya si mne kvůli tomu často dobíral. I to se ale změnilo a dnes je to pro změnu naopak. Měřím přes 160 centimetrů a vážím necelých 50 kilogramů. Jsem vnučkou velkého muže, který se zapsal nesmazatelně do historie naší vesnice, jelikož ji založil a byl také jejím Prvním Hokage, prvním čelním představitelem Konohy vůbec. Jsem studentkou Třetího Hokage a sdílím mnohá jeho přesvědčení, hodnoty a postoj k životu jako takovému. Jsem týmovou partnerkou dvou magorů, kterými jsou Orochimaru a Jiraiya. Jsem, tedy byla jsem, starší sestrou Nawakiho a mou životní láskou byl Dan. U posledních dvou jmen je minulý čas zcela namístě, protože jsou jejich nositelé mrtví. V případě obou dvou za to může svým způsobem moje selhání jakožto medic-ninji a pak i vedení Konohy, které nevyslyšelo mé prosby a naléhání. Nedokázala jsem je zachránit! Nedokázala jsem prosadit správnou věc, oni za to zaplatili a další budou umírat. Někteří lidé v mém okolí mne přesvědčují, že to byla jen souhra náhod a že jsem vlastně nic nemohla dělat, ale já vím, že to tak není. Selhala jsem u obou a mám na rukou jejich krev. Jsem k ničemu a nemůžu se vystát. Nemůžu žít sama se sebou a se vší tou bolestí, která mi proudí žilami. Nechci, já už prostě nechci dál. Jsem tak strašlivě unavená…

„Už zase se snažíš opít do bezvědomí, Tsunade?“ Mužský, sytý hlas se ozve těsna za mnou a mohutný stín se přese mne převalí, aby mi zakryl zorné pole. „Víš, že ti saké nedělá dobře, že jo? Kolik jsi toho vypila?“
Pomyslím si rychle, že ne dost na to, aby to zahnalo všechny mé pochybnosti, neklid a vymazalo minulost. Nemusím se ohlédnout, abych věděla, kdo to je. Můj samozvaný osobní ochránce a strážce v jednom mě vyčmuchal a přispěchal mi na pomoc. Zachrání mě přede mnou samotnou, ať chci nebo ne. „Nech mě na pokoji Jiraiyo,“ zavrčím pouze a natáhnu se vedle sebe po poloprázdné láhvi. Je rychlejší a sebere mi ji přímo před nosem. Střelím po něm zlobně pohledem a obtížně formuluji následující slova. „Jdi mi z cesty a nech mě být,“ cedím skrz skřípějící zuby velice těžce, „to je jen varování.“
„Řekni mi, Tsunade,“ opáčí klidně a napije se saké. Mého saké! „ale upřímně. Jak dlouho se budeš ničit? Kolik toho vypiješ, než ti to dojde? Za co se vlastně skutečně trestáš?“

Bolí mě hlava, ale ne dost na to, abych ho dokázala ignorovat i s celým tím jeho proslovem. Očima hladově hltám a propaluji prázdnou láhev v jeho pravé ruce. Drží ji za hrdlo palcem a ukazovákem a záměrně s ní pohupuje v mém dosahu. Má velké a silné prsty vytane mi na mysli. Provokuje a dráždí mě tím a moc dobře to ví. Jazyk mi sám od sebe vystřelí z úst a já si mlsně olíznu spodní ret, který je najednou celý popraskaný a suchý jako troud. V puse mám neskutečné sucho, jazyk se mi lepí na patro a bolí mě i jen snaha polknout. „Proč mi to děláš?“ napadne mě v duchu. „Proč mě nenecháš být, ať se můžu ještě chvílí litovat. Stačí mi už jen chvilinka a na všechno zapomenu.“ V koutku očí mě začínají pálit slzy, abych je zahnala, silně několikrát za sebou zamrkám. Pak zvednu k němu svůj zastřený, unavený pohled. Láhev v jeho prstech se přestane otáček jako mávnutím kouzelného proutku. Pohled pátrajících očí muže přede mnou odráží mnohem víc negativního než by měl, stejně jako je tomu v mém případě. Příliš mnoho jsme ztratili a ještě víc za to v budoucnu zaplatíme. Už nedokážu zadržet slzy a tak je nechám plynout po tvářích, ale abych od nich odpoutala pozornost, promluvím.

„Jsem k ničemu, Jiraiyo,“ zamručím, zpočátku chraplavě, ale každým dalším slovem nabírá můj hlas na intenzitě a sytosti. „Nedokázala jsem zachránit Nawakiho, protože jsem tam nebyla, když byl zraněn a proto zemřel.“ Popotáhnu nosem a mechanicky otřu tváře umolousané od slz. „Nedokázala jsem zachránit ani Dana, i když jsem tam byla a tak také zemřel. Jsem k ničemu, Jiraiyo, prostě jsem k ničemu.“
„A dál?“
„Mám po krk života podle představ a očekávání ostatních. Připadám si ztracená a tak strašlivě unavená. Jsem vyčerpaná a jsem sama. Opuštěná. K ničemu. Nikomu a ničemu už nevěřím. Stejně tak nevím, co ode mě vlastně všichni chtějí.“
„Hm,“ ozve se zachmuřeně od něj. „A dál?“
„Tlačí na mě, Jiraiyo,“ zasípám chraplavě, zatímco zavírám oči. Unaveně a odevzdaně. „Tlačí na mě, abych šla v jejich stopách, ale přitom mě nenechají nic dělat. Všechno, co udělám, je od prvopočátku odsouzeno k nezdaru. Každý můj krok je vlastně okamžikem svého zrození jen další chybou, za níž mne pak odsuzují. Svazuje mě to, Jiraiyo, svazuje a ochromuje čím dál víc. Jsem tím přímo lapena, takže už nic nedokážu vnímat. Pacienti jsou pro mě jen další číslo v pořadí. Další kus masa, který vyslali na porážku a hned taky odepsali,“ ukazovákem pravé ruky naznačím odfajfkování splněného úkolu v sáhodlouhém seznamu. „Spořádaně a bez emocí, jako věc. Mám toho všeho dost a už prostě nemůžu dál.“
„Co bys chtěla ty, Tsunade,“ přeruší ticho, jež následuje po mém notně únavném monologu. „Co bys chtěla ty sama? Povíš mi to?“

Přimhouřím obě oči a přemýšlím nad tím, co mi právě řekl. Vteřiny se mění v minuty a já na nic konkrétního nepřicházím, přestože si div neprokousnu spodní ret od všeho toho usilovného soustředění se. Moje mysl, stejně jako moje tělo a srdce, jsou vysáté. Bez energie, která by mi dovolila přijít na všechny nutné odpovědi, jež tak moc potřebuju. Sleduje mě a já zase jeho. Nevím, co mu říct, ale vím, že mlčení jakožto odpověď nepřijme.

„Nevím,“ přiznám popravdě. „Jen…,“ zaváhám, „prostě mi přijde, že na mě všichni tlačí. Chtějí po mě výsledky a výkonost, ale přitom mě drží pevně na obojku, aby nade mnou měli absolutní kontrolu. Utlačují mě a vnucují mi své představy bez ohledu na to, jak moc se mi protiví. Vytýkají mi chyby a nedostatky, ale přitom mě nutí, abych je dělala znovu a znovu. Svým postojem, chováním a vedením. Vším. Já už prostě nemůžu a nevím, jak dál. Nevím, co s tím mám dělat a jak mám jít dál, Jiraiyo, nevím to a vlastně ani nevím, jestli to vůbec chci vědět.“

Následuje další trapně dlouhá pauza a ticho kolem nás mě doslova bodá do citlivých ušních bubínků. To je ale nic ve srovnání se zvukem, který se mi následně zaryje do podvědomí a do mozku. Napravo kousek ode mě se zaleskne drobná jasně červená chocholka a sameček strakapouda malého začne mlátit do kmene stromu své typické „trrrrrddd“. Znovu a pak zase. Do zblbnutí. Mám chuť ho na místě uškrtit, ale omezím se pouze na výrazné plácnutí rukou, které ho vyplaší, takže odlétne jinam. Hlava mi třeští, ale už sem zpět v realitě oproštěná do vší té deprese a beznaděje. Zase dokáži myslet jako medik a jsem pevně rozhodnuta, co udělám. Protáhnu si prsty a chystám se vstát a sdělit tomu perverznímu cvoku po mém boku své budoucí plány, ale on mě předejde a promluví.

„Nikdy si na mě nedala, Tsunade,“ zamručí pološeptem s přimhouřenýma očima upírajícími se na můj hrudník, „ale tentokrát mě zkus poslechnout. Sebere Shizune a trochu cestujte. Projdi svět, pokus se najít sama sebe a utřiď si myšlenky. Poznávej nové lidi a věci. Uč svou žákyni a doufej, že ti to pomůže přehodnotit tvé postoje natolik, že se dokážeš jednou vrátit, když to bude nejvíc potřeba.“

Rty mi zvlní pobavený výraz a strašně mu chci říct, jak je možné, že mi pokaždé tak dokonale čte myšlenky, aniž by mi viděl do hlavy. Místo toho ovšem zavírám oči, abych ho nemusela praštit a zlomit mu pár žeber, protože mi pořád a vytrvale čumí do výstřihu. Jako by to pochopil, obrátí se na patě a chystá se k odchodu. Nicméně napůl úst přeci jen naposledy promluví. Poradí mi, abych naškrábala pár vysvětlujících řádků Třetímu, protože vesnice má víc než dost nukeninů a rozhodně nepotřebuje další. Ne takové, jako jsem já. Zase má recht, darebák jeden. Salutuji už jen jeho pomyslnému stínu, ale to mi vůbec nevadí ba právě naopak.