Dotkni se nebe

Stála uprostřed louky. Ruce rozpřažené. Kapky deště pomalu stékaly po její tváři a jí při tom hrál úsměv na tváři. Něco říkala a smála se. Bylo to bláznivé! Jistě že bylo, který člověk by za deště vyběhl na louku a takhle se smál? Jen blázen. Ale nádherný blázen. Ona byla nádherná. Byla jako nezbroušený diament. Na kterém se v prvním jarním slunci odrážely kapky deště. Zářila. Byla nadpozemská. Tak tajemná a nevyzpytatelná. Jako anděl...

Když jí viděl naposledy, nebyla tak mrtvolně bledá. Neležela v kostele ve vypolstrované rakvi. Byla veselá, plná života, zářila! Kličkovala mezi kapkami deště a byla šťastná. Co ji přivedlo sem? Snad to zrádné, dlouhotrvající sucho?
Byla najednou tak bledá, pamatoval si jí s tváří zabarvenou sluncem. Najednou byla stejně bledá jako polstrování v rakvi, byla křehká jako porcelán. Pomáhala zachraňovat životy, ale sobě už pomoci nedokázala. Před tím vypadala jako anděl, no a právě teď se stala skutečným andělem.
"Co jí bylo?" zeptal se jeho nejlepšího kamaráda, kterého už tak dlouho neviděl.
"Měla leukémii. Rakovinu krve. Přišlo se na to pozdě. Jak se říká, lékaři jsou nejhorší pacienti. Ona pracovala do úmoru, na sebe neměla čas. Potom, co si podruhé odešel, si věci nepřipouštěla, prostě jenom pracovala. Nechtěla řešit sebe, všechnu svou energii vložila do záchrany jiných životů."
"Ale je to jenom rok. Když jsem odcházel, viděl jsem jí jak kličkuje mezi kapkami deště, byla zdravá. Byla naprosto zdravá!"
"Jenomže pak přišlo sucho a po něm mráz." pokrčil rameny a pohlédl na svoji kamarádku, která nejevila známky života.
"Vždycky byla tak silná, jak se tohle mohlo stát?"
"Zlomilo jí to, že si odešel."
"Házíš vinu na mě?" nadzvedl obočí a blonďák zavrtěl hlavou.
"Ne Sasuke, házím vinu na všechny, co se Sakurou mluvili, co s ní přišli do styku a nevšimli si toho, jak nemocně vypadá." povzdechl si Naruto a Hinata, která celou dobu stála po jeho boku mu stiskla dlaň.
"Každý si myslel, že je taková proto, že si jí opustil a že tolik pracuje. Nikoho nenapadlo, že by mohla být tak moc nemocná."
"Musela mít šílené bolesti."
"Byla hodně silná. Tak moc, že nedovolila, aby jí bolest rozptylovala od záchrany životů."
"Je stále tak nádherná. Skoro jakoby jenom spala."
"Jenomže ona nespí Sasuke. Už se nikdy neprobudí."

"On se vrátil." pohlédla na černovlasého mladíka, který seděl vedle ní.
"Říkal jsem ti, že se vrátí."
"Vrátil se kvůli mě? Dozvěděl se o mém pohřbu?" pousmála se.
"Možná ano. A teď trpí. Nelíbí se mu situace do které se vrátil. Tenhle výraz v obličeji měl vždy jako malý, když se mu něco tak hrozně moc nelíbilo. Ten tvrdošijný výraz odhodlání, že to změní."
"Tohle ale nejde změnit. Je to tak definitivní. Člověk říká, že má vždy na výběr. Ale není to pravda. Když přijde smrt, je jenom jediná volba. Zemřit. A to slovo samotné. Smrt. Je tak deprimující, depresivní, definitivní. Nejde to zvrátit. To je na tom to nejvíc smutné."
"Ale opravdu je to tak depresivní a deprimující?" pohlédl na ní Itachci.
"Pro žijící lidé ano. Protože pro ně není jiný svět, než ten ve kterém žijí. Většina lidí, věřící i nevěřící, se smrti bojí, protože ve skutečnosti nevědí, co vlastně představuje. Co je po ní? Protože když člověk umře, nejde to vrátit. Když řekneš něco špatně, můžeš se omluvit. Když se ti nepovede nakreslit co si chtěl, vygumuješ to."
"A proč ty ses smrti nebála?"
"Možná proto, že jsem se s ní setkávala každý den v nemocnici. Nebo možná proto, že jsem věděla, co po smrti přijde."
"Jak si to mohla vědět?" namítl.
"Protože když prší, je váš svět viditelný. Ne každému, jenom tomu, kdo se pozorně dívá. Proč myslíš, že jsem každý den, co pršelo vyběhla na louku a mluvila k obloze? Ve skutečnosti jsem rozprávala s rodiči, byla jsem tak šťastná. A taky jsem věděla, že můj čas se krátí. Jednak jsem kvalifikoaný doktor a jednak mi to naši řekli. "
"Páni, to jsem nevěděl. Podívej na Sasukeho, je tak ztracený, neví co má dělat."
"Neví co má dělat, protože nemůže dělat nic."
"A co, kdyby ses mu zkusila ukázat, až bude pršet?"
"Musel by se dívat, musel by věřit, že mě spatří."
"Víš, i když jsem s mým bratříčkem moc dlouho nepobyl, myslím, že přesně tohle udělá."
"Já si nemyslím, že mě bude hledat v mračnech. Proč by měl? Už mi párkrát ukázal jenom svá záda." pokrčila rameny a Itachi se zamračil.
"Za to všechno můžu já, ale já to musel udělat, vždyť víš. Už jsem ti to říkal. Má tě rád."
"Já si tím až tak jistá nejsem."
"Podívej na jeho výraz. Vždyť skoro pláče, to jsem u něj viděl asi dvakrát. On tě má rád. Myslím, že kdyby tě neměl rád, že by se nevrátil. Uvidíš, že přijde a spatří tě."
"Kéž bys měl pravdu."
"Já mám vždycky pravdu." mrknul na ní.

Bylo pozdě večer, byla hluboká tma. Ani nevěděl, jak skončil u Naruta, ale právě teď seděl na jeho terase, popíjel saké a přemýšlel. Možná kdyby neodešel, nestalo by se nic z toho. On by si všimnul, že je nemocná, všimnul by si, že je něco špatně. Jak je možné, že si toho nikdo nevšimnul.
"Sasuke, není to tvoje vina." Naruto se posadil vedle něj a pohlédl jeho směrem.
"Neměl jsem odcházet. Jenom jsem musel ještě něco zařídit. Neměl jsem být tak dlouho pryč, měl jsem se vrátit dřív, v čas! Jak je možný, že jste si toho nikdo nevšimnul? Já to prostě nemůžu pochopit. Když jsem jí viděl naposledy, byla plná života. Tak veselá."
"Někdy se dějou věci, které nemůžeme vysvětlit. Prostě to tak mělo být."
"To neříkej! Mohl jsem to změnit, vím, že ano!"
"Fáze její nemoci byla pokročilá. I kdyby ses vrátil o půl roku dřív, už by to nešlo vrátit zpět. Snad i před rokem už bylo pozdě."
"Miloval jsem jí..."
"Já vím, že ano. Vím, že je to pro tebe těžké, pro nás všechny. Ona byla skvělá. Byla světlo Konohy. Všem rozdávala úsměvy a dobrou náladu a pak najednou... Prostě není."
"Ona si tohle nezasloužila, nezasloužila si zemřít, aniž by věděla, že je doopravdy milovaná."
"Ona to věděla."
"A v tom se právě pleteš. Nesnaž se mi ulevit z mojí bolesti. Nikdy to nevěděla. Měl jsem tu být, když umírala. Měl jsem jí to říct."
"Ale zpět už to nevrátíš. Musíš žít dál. Všichni musíme, i když to bolí."
Sasuke se podíval na oblohu a povzdechl si.
"Prší. Déšť měla nejraději a já jí vždycky pozoroval. Mluvila k nebi. Skoro se ho dotýkala. A v těch chvílích byla tak šťastná. Nikdy jsem nechápal proč, co jí tolik lákalo na nebi?"
"Nevím, nikdy se mi s tím nesvěřila. Ale pokaždé když pršelo, musela jít na tu louku. Prostě musela, i kdyby se dělo nevím co."
"Pojďme tam." černovlasý mladík pohledl do modrých očí jeho kamaráda.
"Cože? Proč?"
"Musím se s ní rozloučit. Ona vždycky mluvila k nebi na té louce, jakoby věřila, že jí dotyční uslyší. Chci tam jít a všechno jí říct."
"Dobrá, pokud si myslíš, že to ti pomůže." pokrčila rameny.

"Stejně je to tu zvláštní. Myslela jsem si, že to bude jiné. Nikdo tady nemá křídla, vždycky jsem myslela, že andělé mají křídla."
"Mají, ale tohle není ta část nebe. Jsem jdou lidské duše, aby mohli putovat do dalšího života. Když to bude aktuální, objeví se ti na levém předloktí hodiny, které ti budou odtikávat, za jak dlouho znovu sestoupíš do lidského těla."
"A jak se z tebe stane anděl?"
"To záleží na tom, jak moc je tvoje duše opotřebovaná. Limit je patnáct životů. Ale jde i o to, jaký život si měla, jak si zemřela. Stát se andělem, je vysvobození z lidské trýzně. Když malé dítě zemře na domácí násilí, může si vybrat, zda-li chce, aby jeho duše putovala do dalšího těla, nebo zda-li chce, být andělem."
"Které dítě, kord když ho lidé tak týrali, by nechtělo být andělem?" pousmála se Sakura.
"Budeš se divit, ale málo které dítě si vybere stát se andělem. Chtějí dát lidem ještě jednu šanci. Je to zvláštní."
"A jak se ti ty hodiny spustí."
"Víš, každý si myslí, že to jak se narodil je náhodné. Ale není to pravda. Většina lidí, se narodí v okolí stejných duší, jako žil předtím. Jenom si to nepamatuje. Jenom týrané duše si mohou vybrat. Nic tu není zcela náhodné."
"Takže může trvat roky, než sestoupím znovu na svět?"
"Řekl bych, že vím přesně, kdy ty sestoupíš zpět dolů."
"Kdy?"
"Až se tu ocitne Sasuke, vy dva máte určeno být spolu, jenom to v tomhle životě nevyšlo. Milujete se a byli jste od sebe odtrženi násilím. Protože tvou nemoc nemohlo ovlivnit nic a nikdo za to nemohl. A tak, snad v příštím životě."
"A co když..."
"Neměj pochybnosti Sakuro, stane se, co se má stát. Podívej, prší." odvedl její pozornost a ona přešla pár kroků dopředu, naprosto uchvácená.
"Vypadá to tak jinak, než ze země." ohledla se okolo sebe. Všechno se třpytilo a mraky měli odlesky duhy. Bylo to nádherné.
"A podívej se pod sebe." usmál se a ona pohlédla tam, kam jí navigoval.
"Sasuke." zašeptala tiše.
"Je nějaká možnost, abych k němu sestoupila na zem? Myslím, kdyby mě viděl, kdyby ve mě věřil?"
"Musel by si to vysloveně přát, říct ti, že chce, aby si sestoupila za ním. Pak by ti narostly křídla a mohla by si za ním."
"A na jak dlouho?"
"Na chvíli. My tam dole nemáme co dělat. Navíc, pokud tě nespatří Naruto, bude si myslet, že Sasuke blouzní. Že se zbláznil."
"Ach." povzdychla si.

Stoupl si na místo, na kterém vždy stála ona, byl už úplně promočený, ale bylo mu to jedno. Pohlédl k nebi a usmál se.
"Odpusť mi Sakuro, tak moc je mi to líto. Neměl jsem tě opouštět. Byl jsem takový idiot. Možná, že kdybych se vrátil, už bys mě ani nechtěla. Já si pořád říkal, že tohle počká, že to není důležité, ale bylo to důležité. Zahodil jsem tvůj život jenom kvůli malichernostem. Je mi to tak líto, chtěl bych, abys mi někdy mohla odpustit. Jsem si vědomí toho, jak moc jsem to zpackal. Nechtěl jsem. Vůbec nevím, co mám dělat. Co teď? Jediné dobrá věc v mém životě skončila a Naruto, ten není tak hezký jako ty, co si budeme povídat." smutně se zasmál a Naruto vedle něj se zamračil.
"Hele, pozor na pusu. Sice taky nejsi můj typ, ale neříkám o tobě, že si ošklivej."
"Promiň." pohlédl na něj a poté zpět na nebe.
"Ale slibuju ti, že sem budu chodit po každé, když bude pršet. Budu tady a budu ti vyprávět o všem. Není to takové, jakoby si tu byla se mnou. Tak moc bych si přál abys tu byla. Přesně tady, vedle mě. Ale to není možné..." povzdechl si.

"On to řekl! Řekl abych šla za ním! Můžu?" vyjekla radostně a Itachi se usmál.
"Už ti rostou křídla, podívej, vypadáš krásně. Ale měj na paměti, že on tě nevidí, neuslyší tě, budeš pro něj jenom vánek, co se ochomátá kolem."
"To nevadí, chci jít za ním. Musím jít."
"Já vím." pokývl hlavou a sledoval, jak růžovlasá dívka pomalu mizí mezi mraky.

Stál uprostřed louky, nechal se omývat kapkami deště a pak najednou se okolo něj prohnal slabý závan větru, který voněl po třešních. Ohlédl se, ale nikoho neviděl, přesto by přísahal, jakoby se vzduch za ním zhmotnil. Jakoby spatřil náznak růžových vlasů.
"Cítíš to?" pohlédl na Naruta, který přikývl.
"Déšť voní po třešních." usmál se.
"Sasuke..." zaslechl volání jeho jména a znovu se otočil. Naruto se zamračil, zaslechli to právě hlas Sakury? Bylo to, co mu vždy říkala pravda? Opravdu když prší, můžeš vidět osobu, kterou si kdy miloval nejvíc?
Kousl se do rtu a pohlédl za Sasukeho, který se okolo sebe zmateně rozhlédl, když spatřil Sakuru. No nebyla to tak úplně ona. Její bledá tvář byla skoro průsvitná a na zádech měla malá křídla.
"Sasuke vidíš to?"
"Co?"
On jí nevidí, protože to neví, nevěří v nic takového, jak by jí mohl spatřit? Jak mu říct, že žena jeho života je nablízku?
"Kdybych ti řekl, že Sakura, naše Sakura stojí přímo za tebou, uvěřil bys mi?" zeptal se tiše a Sasuke se okamžitě obrátil, nic neviděl.
"Co to povídáš, nikdo tu není!"
"Víš, když Sakura žila, vyprávěla mi, jak sem chodí vždy když prší. Jednou tu prostě tak seděla a přemýšlela o tom, zdali jsou její rodiče někde poblíž, a čím víc chodila na tohle místo, začínala věřit, že jsou skutečně blízko, že jsou v nebi, no a když skutečně uvěřila, spatřila je a mohla s nimi rozprávat, vždy když pršelo." prozradil a Sakura na něj pohlédla. Usmála se a zamávala mu.
"Co? To přece není možné."
"Možné je vše, když věříš." ozvalo se za ním. Ale on neviděl nic.
Naruto se usmál a hleděl na scénku, kterou měl před sebou.
Sakura, která měla ruku na Sasukeho rameny a oči se jí třpytily.
"Teprve až začneš věřit, spatříš mě." a najednou tam nebyla.
"Co to sakra?!" vyjekl a Naruto ho popadl za rameno.
"Některé věci nemůžeš chápat. Musíš v ně prostě věřit."
"Ještě je tu?"
"Ne, už odešla. Pojď domů, můžeš to zkusit příště, co na to říkáš?"
"Ale proč ty jí vidíš a já ne?"
"Protože já v takové věci věřím, jenom mě nikdy nenapadlo, to zkusit. Pojď domů."

A tak se den střídal s nocí a noc zase s ránem. Slunce vystřídal měsíc a čas plynul. A on tu sedával každý den, ať pršelo nebo ne. Sedával zde a díval se na oblohu. Jenomže ani jednou se mu nepodařilo jí spatřit, nechápal proč. Co musí udělat, aby měl možnost s ní ještě hovořit? Říct jí do očí to, co nestihl.

"Ach Itachci, je mi ho tak líto, já chci aby mě viděl, tak moc si to přeju."
"Jenomže o tobě to není. Neboj, on na to příjde, vždycky to byl šikovný kluk."
Sakura si povzdechla a posadila se na mrak, který byl nad Sasukem. Poté rozevřela dlaň, ze které jí začalo vycházet světlo a tvořilo různé obrazce. Itachci se zamračil.
"Jak to děláš?" zamračil se.
"Nevím, nudila jsem se a najednou se to prostě stalo."
"Já to chci taky umět."
"Tak se to nauč. Je to jednoduché, rozevři svou dlaň a nech své světlo, aby tě prostoupilo." usmála se a udělala to znovu.
Chvíli na ní hleděl, poté zavřel oči a pokusil se o to samé, marně.
"Není to složité, když v to věříš, páni. Stejně je to zvláštní. Víra je hrozně dležitá. Ať už věříš v nějakou hloupost, nebo v něco velkého. Až uvěříš, stane se to skutečností. Asi jsem měla víc věřit, že se Sasuke vrátí v čas." posmutněla a její bílé světlo se pomalu stalo šedým.
"Víš, chtěla bych ho moct políbit, moc ho cítit, chápeš jak to myslím? Chtěla bych uvěřit, jak moc mě miluje." povzdechla si a pohlédla za sebe.
Stál tam malý chlapec, který se právě celý měnil na světlo.
"Přechází do dalšího těla?"
"Ano, je to zvláštní víš. Každý tu má specifickou barvu své duše, jenom málokdo jí zná. Ty máš bílou, ale je zvláštní, že její barvy můžeš měnit. Protože to se tu nestává. Jsi jiná, jsi zvláštní." pousmál se a Sakura pokrčila rameny.
"Víš, myslím si, že tvá barva je červená, Sasuke má stoprocentně modrou a Naruto, to je jasná oranžová." rozesmála se.
"Opravd zvláštní." zavrtěl hlavou a posadil se vedle ní.

Uběhl týden, ale ani jednou nezapršelo. Sasuke se trápil, nemohl myslet, nemohl žít. Ne takhle. Navíc si pořád nebyl jistý, co když to není pravda a Naruto si z něj dělal jenom srandu? A co vlastně bude dělat dál? Jakým směrem se ubere jeho život? Chtěl obnovit Uchiha klan, ale jediná žena, se kterou to chtěl udělat, zemřela. Možná by se měl přidat k ANBU, to by nebyl tak špatný nápad. Možná by udělal nejlépe a ještě by pomáhal světu.
Nevděl, co tomu řekne Naruto, ale tak to bude asi nejlepší. Nechtěl se oženit a mít děti se ženou, kterou není Sakura.
Mohl být leda tak dobrým kamarádem Narutovi a jeho snoubence. Hinatě. Nebo ostatním, jenomže popravdě, on byl moc sobecký a dívat se na to, jak jsou všichni kolem něj šťastní a vědět, že jeho to nepotká, to nebylo nic pro něj, alespoň ne ve velkých dávkách.
Jedno ale věděl jistě, i kdyby byl sebevíc daleko, vždycky si najdě nějakou louku, pod kterou bude vyhlížet mraky.

"Miloval si někdy někoho tak moc, až si nemohl dýchat, když byl blízko tebe. Tak moc, že půda pod tebou, nebyla pevná? Miloval si někoho tak moc, až to bolelo, ale nestihl si mu to říct?"
"Ach, má sladká Konan." pousmál se a pohlédl skrz mraky na místo, kde právě pobívala.
"Je tak krásná." povzdechl si a pohlédl na Sakuru.
"Víš, miloval jsem jí od prvního okamžiku, ale zemřel jsem snad až moc brzy. Vždycky jsem jí to chtěl říct, ale byl jsem zbabělec. Ona byla tak jiná. Tak svá. Tak krásná. A když zpívala."
"Proč aura okolo ní světélkuje a slábne?"
"Už jí nezbívá moc a připojí se ke mě."
"Musíš být šťastný."
"Asi jsem sobecký, že se těším až zemře, ale je to tak. Chci být první koho tu spatří, chci jí padnout k nohám a poprosit o odpuštění za všechno. Chci jí říct..."
"Jak moc jí miluješ." přikývla.
"Víš, býval bych jí řekl všechno dřív, ale ona na takovéhle věci nikdy moc nevěřila."
"Málo kdo věří v zázraky. Já taky nevěřila, ale když zemřeli naši, jakoby se něco ve mě zlomilo. Neměla jsem nikoho a tak se víra v zázrak stalo tím jediným, co mě drželo na nohou. A pak se stal ten zázrak a já se dotkla nebe. Spatřila jsem své rodiče, kde vlastně jsou? Ještě jsem je tu nepotkala."
"Už se dávno znovu narodili. Tak to chodí, jedna duše přijde, jiná odejde. Taky se dočkáš."
"Začínám o tom pochybovat. Podívej na Sasukeho, jak se huntuje! Jakoby si dával vše za vinu a ta vina ho stíhala všude, kam jde. Chce před ní utéct, ale nejde mu to. Musí zapršet! Musím mu říct, že se nezlobím. Že ho taky miluju."

Změnilo se toho hodně, ale z mraků stále nezapršelo. Zem sužovalo sucho.
Sasuke se přidal k ANBU, i když to Naruto nemohl hodně dlouho překousnout. Ale bylo to náročné. Všechno bylo náročné. Byl sice dobrý v bojovém umění, ale neměl tolik zkušeností, jako jeho parťáci, kteří se tu snad narodili. Byl unavený a snad poprvé v životě si uvědomil, kolik v životě udělal přešlapů, a co ho to vlastně stálo. Nejprve bratr, pak Sakura a spoustu dalšího. Hnát se za pomstou mu teď přišlo nesmyslné, ale vrátit už to nešlo.
Byl tak vyčarpaný a neměl nic. Nic co by mu dodávalo sílu. Bylo to sobecké tvrzení. Měl Naruta, ale Naruto měl svých problémů dost. Sasuke prostě jenom přežíval.
A tak, jednou v noci, kdy se smrákaly mračna, se natáhl na louku do trávy potřísněné rosou, zhluboka se nadechl příjemně chladného vzduchu, zavřel oči a představoval si zázrak.
Představil si Sakuru, která k němu sestoupí z nebe a promlouvá na něj, představil si, že je možné vidět zázrak.
A pak ucítil první kapku letního deště, jak ho polechtala po tváři.
"Kéž bys tu teď byla se mnou, má sladká Sakuro."

"Sasuke..." promluvila slabým hlasem, jakoby se bála, jestli je to skutečné. Jakoby se bála, že opět dostatečně neuvěřil. Ale on věřil a proto teď stála naproti němu, lehce průhledná, ale stála a na tváři jí hrál nervózní úsměv.
"Maličká?" zamrkal, vyšvihl se na nohy a přešel blíž k ní.
"Co to..."
"Uvěřil si, proto mě vidíš. Sasuke, já jsem tak ráda! Tolik ti toho musím říct a..." nestačila dopovědět, protože jí nedočkavě skočil do řeči.
"Miluju tě." zašeptal a pohlédl přímo na ní.
"Vždycky jsem tě miloval." vydechl.
"Já vím." usmála se chápavě, byl to ten nejhezší úměv, co kdy viděl a ten úsměv mu uvolni srdce z ocelového sevření. Najednou se uvolnil, najednou zase mohl žít sám se sebou.
"Já ti nic nevyčítám, nezlobím se. A jsem si víc, než jistá, že se v příštím životě zase setkáme. Já na tebe počkám, i kdybych byla kdekoliv. A zatím, zatím mě můžeš vždycky vyhledat, když bude pršet. Sleduju tě ze shora a prosím tě, nevyčerpávej se tak, nepracuj na konec svých sil. Když ne já, tak aspoň ty se dožij nějakého hodného věku. A ožeň se a měj děti, žij svůj život beze mě."
"To nejde. Nikdy to nešlo. Podívej se na mě, už jsem to zkoušel a jak jsem dopadl? Nemám rodiče, nemám bratra a teď ani možnost mít tebe. Víš, byl jsem hrozný hlupák. Říkal jsem si, že ty tu budeš vždycky, proto jsem se tak hnal za tím ostatním. Jakoby to bylo důležitější, ale teď vím, že nebylo. A Itachi..."
"Tě stále miluje, jako svého malého brášku. Někdy ti místo mě sešlu jeho. Dělá mi tam nahoře společnost a představ si, že už je zasnoubený! Konan zemřela a dostala se k nám. A Itachi je tak šťastný, což je morbidní. Dělá ho šťastným něčí smrt, ale oni oba už brzy odejdou. A zůstanu tam sama. Ale to nevadí, protože se budu moct dívat na tebe." usmála se a Sasuke k ní přistoupil ještě o krok blíž.
"Tak moc bych tě chtěl políbit." zašeptal a ona posmutněla.
"To nejde, jsem jenom duše." pokrčila rameny a klesla hlavou dolů.
"Já vím."
"Itachi říká, že jsem zvláštní. Umím něco, co žádný z nás tam nahoře neumí. Nevím k čemu je to dobré, myslím, že k ničemu. A taky myslím, že to dokáže každý, když věří. Koukej." nastavila ruku a z ní vyšlehla bílá záře, která se měnila na obrazce.
"Tak zkusme uvěřit, že je možný polibek. Jenom jeden." přešel těsně k ní.
"Myslím, že některé věci tak nefungují. I když si sebevíc přeju žit, nejde to. Ale věř mi, že první co udělám až tě spatřím v nebi, bude, že tě políbím." usmála se a pak se ohlédla na nebe.
"Musím jít." natáhla svou ruku, aby se ho zkusila dotknout, nešlo to.
"Přeju si, aby nikdy nepřestalo pršet."
"Zase se setkáme, musíš jenom věřit." a pak tu ruku natáhla znovu. Vyšly z ní paprsky bílého světla a stalo se něco zvláštního.
Cítila jeho kůži na svých prstech, cítila jeho vlasy, cítila všechno.
Pohlédla na něj a on překvapením oněmněl.
"Sasuke..." zašeptala, ale nedostala se dál. Protože mohla cítit jeho rty na svých, alespoň jednou. A bylo to takové, jaké si to vždy představovala. Splnil se jí její jediný sen. Něžně jí políbil a vtiskl do toho všechnu lásku, jakou kdy cítil.
"Miluju tě." zašeptal po polibku, ale když otevřel oči, ona už tam nebyla.

A pak se Itachi vrátil na zem i se svou vyvolenou. Vše šlo tak, jak bylo předurčené. Sasuke se nikdy znovu neoženil. Vlastně to ani nestihl. Protože za dva roky na to, co se spolu se Sakurou viděli poprvé, jeho aura začala světélkovat a na Sakuřině předloktí se objevily hodiny. Věděla, že brzy bude moct být se svou láskou, i když si bude muset počkat než vyroste. I když si nic z toho všeho nebude pamatovat. Stále věřila, že oni dva spolu mají být. Že spolu budou! I tak byla šťastná, že se brzy setkají a taky že je bude následovat Naruto, kterému umřela Hinata v boji, i ten se měl brzy dostavit sem a putovat dál.
Od té doby Sasukeho nepolíbila, nebo on jí. Jenom leželi spolu na trávě, drželi se za ruce, koukali na hvězdy a společně se dotýkali nebe.

Ano, vidíte dobře, po dlouhé době je tu zase nějaká aktivita. No nevím, jestli si mě ještě vůbec pamatujete, ale musím doufat, že ano alespoň někdo z Vás.
Takže, jaký je Váš názor, co se zázraků týče?