Gaarovo šílenství

Gaara se probudil jako každý den neuvěřitelně zpocený a v obležení písku. Zase měl noční můru. Ten sen byl tak strašně reálný, pomyslel si Gaara, než se rozzlobil. Zamračil se a trošku i zastyděl. Zase! Další den, kdy se písek nějakým záhadným způsobem dostal ven z jeho tykve, i když udělal náležitá opatření. Gaara naštvaně bouchl pěstí do zdi. Než se však jeho ruka dotkla zdi, obalil ji písek. Rudovlasý chlapec si povzdychl. Yashamaru mu pověděl, že nedokáže písek ovládnout kvůli tomu, že to má nějak zaseklé v hlavě. Když bude doopravdy chtít, tak se mu to podaří. Ale Gaara vážně chtěl, ale pořád to nešlo. Další den marného snažení. Marného začlenění mezi ostatní. Co s ním sakra je? Proč nemůže být jako ostatní? Co je s ním špatně?
Otázky takového typu se mu honili v hlavě dennodenně. V noci ho trápili noční můry, přes den jeho nenávidění vrstevníci. Proč se musel narodit jako monstrum? Proč si písek vybral zrovna jeho?
Yashamaru mu to už mnohokrát vysvětloval. Písek tam byl prý proto, aby ho chránil. Když to bylo tak, proč to ostatní nechápali?
Gaara byl zmatený. Když to mělo sloužit k jeho ochraně, proč vždy, když se viděl s otcem se na něj díval, jako na nějakého vraha? Vždyť Gaara ještě nikdy nikomu neublížil. Zatím.
Chlapec vstal z postele a protřel si oči. Rozhlédl se okolo sebe. Pohlédl na tykev, která ležela otevřená na zemi. Písek pod jeho nohama zakřupal. Tou dobou ještě nebyl cítit krví. Gaara vzal tykev. Ta tykev mu ničila život. Vždycky, když se někde objevil, lidé se na něj dívali a ukazovali. Gaara to nenáviděl. V tu chvíli by nejraději písek vypustil a všechny je zabil. Jenomže to nemohl udělat. Nebyl přeci monstrum!
Písek se na jeho povel sám vznesl a uklidil dovnitř. Za pár minut už seděl v kuchyni s Yashamarem. Jeho strýc byl jediný, který se na něj díval s láskou v očích, i když Gaara věděl, že to předstírá. Nějak to z něj dokázal vycítit. Chlapec se najednou chytil za hlavu a otřásl se ve velkém náporu bolesti.
Už zase. Zuřila v něm válka. Cítil se strašně. Připadalo mu, že mu praskne hlava. Yashamaru k němu rychle přiskočil a snažil se mu pomoci. Yashamaru. Ten, který mu vždy jako jediný byl ochoten pomoci a který ho měl svým vlastním způsobem rád. Tedy, alespoň to si Gaara myslel.
Ten den se Gaara opět pokoušel zranit a tím pádem i ovládnout písek. Bohužel však opět marně. Gaara seděl na zemi, písek okolo něj pořád tančil, jakoby nevěděl, co ho bolí a co ho zraňuje. Gaara cítil, že se mu do očí tlačí slzy. Snažil se je zastavit, ale marně.
Chlapec se opět chytil za hlavu. Něco se v něm pohnulo, Gaara bolestivě zaječel. Takovou bolest ještě v životě nezažil. V bolestné křeči volal Yashamara, aby mu jako jeho strýc opět pomohl. Ale Yashamaru nepřišel. Tak tam Gaara seděl a snažil se vyhrát vnitřní souboj dvou rozdílných podstat. Tenkrát netušil, že to, co žije uvnitř něj je Shukak. Po pár minutách bolest ustoupila a on stále prohnutý v křeči začal přerývavě oddechovat. Byl strašně zpocený, tento boj mu dal pořádně zabrat.
Když se Gaara zase vzpamatoval, šel ven. Další děti od něj jako obvykle utekli, takže Gaara seděl na zemi a hrál si s jediným jeho přítelem. Jeho plyšovým medvědem a pískem. Při hraní mu po tváři stékala slza. Každý, kdo šel okolo něj si začal pošeptávat a ukazovat na něj prstem. Gaara už to moc nevnímal. Byl na to zvyklý. Tohle se totiž dělo každý den. Po chvíli Gaaru hraní omrzelo, vstal a odešel. Ten den se však mělo stát něco, co mu mohlo pro něj obyčejný večer nepříjemně zpestřit.
Když přišel domů, mluvil s Yashamarem a poté s malou nadějí zanesl jedné dívce, které ublížil mastičku na zranění. Ta ho však odmítla. Mastičku nechal tam a otřesen odcházel.
Písek byl jeho součástí. Nemohl se ho zbavit. Písek byl jeho nepřítel. Byl sám sobě největším nepřítelem. Kdyby nebylo písku, Gaara by se dokázal začlenit mezi ostatní. To moc dobře věděl. Ale kvůli tomu písku se stal nenáviděným. Stal se vyvrhelem celé vesnice.
Gaara to vzdal. Stál ten večer na jedné ze střeh domů a díval se na vesnici. V tu dobu mu v hlavě zuřil další nelítostný boj. Gaarovi bylo zle. Nechápal, co to s ním je. Nechápal to, proč zrovna on musel dopadnout takhle. Vždyť jeho otec byl Kazekage. Svět byl pro Gaaru někdy tak krutý. Gaara cítil potřebu to ze sebe prostě vyřvat. Když už ho nikdo neposlouchal - kromě Yashamara- chlapec se postavil a zaječel. Snažil se vykřičet celému světu, co ho trápí. Doufal, že ho uslyší ostatní, aby pocítili, jak je chlapec nešťastný. Gaaru bolelo u srdce. Po tváři mu stékali slzy. Proč mu nikdo nepomohl? Proč se nemůže zbavit toho utrpení? Proč Gaaru bolelo jen to, že musel žít?
Gaara přestal řvát a propukl v nezadržitelný pláč. Bál se si jít lehnout, protože by měl znovu noční můry. A tak rudovlasý chlapec stál, po tvářích se mu kutáleli velké slzy. Okolo něj tančil písek, který chlapec prostě nedokázal ovládnout. Gaara zatnul pěsti. Když se nemůže zabít, tak co může dělat. Nikdo ho nepotřebuje, nikoho nezajímá. Má utéct? Stejně by ho po cestě nikdo nezranil, ale co Yashamaru. Yashamaru byl jediný, který ho přiměl se ovládnout. Kdyby se Yashamaru kolikrát neobjevil, Gaara by zabíjel. To chlapec velmi dobře věděl.
Gaara nabral do hrsti kupičku písku. Poté ji zmáčkl. Gaara je písek. Písek je Gaara. Nemůže být písek bez Gaary a nemůže být Gaara bez písku. Nastal čas, aby Gaara přijal písek jako součást sebe.
Jedno nemůže existovat bez druhého. Gaara si znovu prohlédl vesnici.
Ano, jednou budou všichni vzpomínat na toho malého chlapce, který se stal vyvrhelem společnosti a budou se divit, že zrovna ten chlapec, se stal tak silným a dokázal ovládnout písek i celou vesnici. Budou vzpomínat na to, jak moc toho chlapce nenáviděli a jak moc se ho chtěli zbavit. A budou litovat toho, že se jim to nepodařilo. Budou sakra litovat.
V Gaarovi se probudil Shukaku. Chlapec o tom samozřejmě nevěděl, i když podvědomě něco tušil. Chlapcovou myslí zavířila náhlá krvežíznivost. Písek se začal hýbat rychleji. Gaara stál na střeše a v tu chvíli mu bylo všechno jedno. S novou silou v žilách si myslel, že by porazil každého. Kdyby se v tu dobu někdo objevil, Gaara by ho zabil. Chlapec se začal ďábelsky chechtat. Představil si děti, které na něj křičeli, že je zrůda. Představoval si je mrtvé. Tak se mu líbili mnohem víc.
Pak se Gaarovi nějak podařilo Shukakovu moc přerušit. Tohle Gaara nenáviděl. V jednu chvíli chtěl vidět lidi mrtvé a v druhou by všem nejraději pomáhal a nikomu neubližoval. Chlapec to vzdal. Už to nemělo cenu. Nemělo cenu se snažit. Síla, skrytá hluboko uvnitř něj vždycky zvítězila. Byl sám sobě největším nepřítelem. Nemohl s tím nic udělat, byl slabý a proto se nenáviděl. Gaara seděl na zemi, houpal se sem a tam a rukama si držel hlavu. Chtěl se zbavit svého utrpení, jenomže nevěděl jak. Byl sám sobě největším nepřítelem a nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoci, kromě ho samotného. Musel se vzchopit. Jedině tak se mohl zachránit...