manga_preview
Boruto TBV 09

Nejiho příběh (podle skutečných událostí)

Sešli jsme se onoho dne u stromu za ninja akademií. Já, slavný Neji-san, potom ta blbka Ino a nějaký pošuk, co říkal, že tu má práci a že chce vyhodit naší školu do povětří, či něco tak.

Mluvil tak dlouho, že nebylo možné identifikovat o čem, ale vyvodil jsem z kontextu, že se jmenuje Daidara-sama. Minimálně takhle se oslovoval každé dvě minuty.

„Takže, jak jsi to říkal? Prostě vykopeš díru, lehneš si na větev a řekneš Banzai?“ Ptala se Ino.
„Ne! Už to říkám poněkolikáté! Zahrabu šuplík pod strom, vylezu na větev a zařvu Guláš!“
„A to jako funguje?“ Podotkl jsem zamyšleně.

Daidara na mě civěl s nechápavým výrazem.
„Ty invalide! Co je na tom tak složitého? Mám se tam snad zakopat já, abys pochopil „Umění výbuchu“?“ Začal nepříčetně žvatlat Daidara.

„No a co teda mám dělat já?“ Vložila se do toho znovu Ino. Praštil jsem jí, protože byla tak pitomá, že to nemohla nikdy pochopit.
„Zalez obludo!“ Houknul jsem na ní a dál se věnoval tomu dokonale sofistikovanému plánu mého přítele.

Daidara však mezi naší mírnou potyčkou vytvořil z kdo ví čeho v ruce nějakou bílou kouli čehosi a stěžoval si na debilitu občanů Konohy.
„Vážně má smysl v tomhle pokračovat?“ Zeptal se kusu jílu, mezitím co jsem na něj civěl.
„Jinak v pořádku?“ Zeptal jsem se po pěti minutách, co Daidara ufňukaně vypravoval své vzpomínky z dětství své „nejmilejší kamarádce Žofii“.

„No a tak jsem spadl do záchodu…“ Vypravoval, když v tom si mě konečně všiml.
„Na co tady jako čekáš?“ Vyštěkl na mě se slzou na krajíčku. Podal jsem mu nějaké listí, aby si otřel obličej, sebral mu Žofii a povídám:
„Tak hele, tebe mi sem fakt seslal bůh tuposti. Máš tu vyhodit školu do vzduchu, tak se koukej sebrat!“

„Žofieeeeeeeeeeee! Lásko moje nejdražšíííí!!“ Začal s vyděšeným výrazem prozpěvovat Daidara. Ano, vůbec jsem nepochopil pointu jeho zpěvu.
„Žofii chci za ženu!“ Začal Daidara, avšak to už jsem balil Žofii do Ininy sukně a házel jí do kanálu.

„Vrať mi tu sukni!“ Vřískala Ino a máchala rukama. Jednou sejmula i Daidaru.
„Nedám!“ Prohlásil jsem rezolutně a sedl si na kanál. Tedy, to jsem měl v plánu. Bohužel mi nedošlo, že nemá víko a tak jsem propadl dovnitř.
„Neviděl jsi moje suchary? Loni jsem je tu někde ztratil…“ Huhlal Naruto, procházející kolem mě.

Raději jsem si nafackoval, ale bohužel jsem po pěti vteřinách zjistil, že se mi to opravdu nezdá.
„Co že jsi to říkal? Suchary?“ Hrál jsem, že vím, o čem to ten mentál mluví.
„Jééé, už jsem je našel!“ Prohlásil nadšeně Naruto, zvedaje nebohou Žofii. O jednu vteřinu později mi došlo, že jsem si pravděpodobně zlomil obě nohy.

„Ty, Naruto…“ Začal jsem sladkým hláskem, neboť mi bylo jasné, že bych se odsud nemusel dostat.
„Nehodil bys mě zas nahoru?“
„Co za to, kalamáre?“ Odvětil Uzumaki smysluplně.
„Co třeba jednu blbou blondýnu a pošahanýho terorisu s komplexem z dětství?“ Zeptal jsem se, snažíc se, aby to vyznělo jako superúža výhra.

„To jsem si vždycky přál...!“ Odpověděl s blaženým výrazem Naruto. Musel jsem se přemáhat, abych tam neumřel smíchy. Ten „člověk“ je hloupější než jsem si kdy dokázal představit.
„Jdeme na tooo!!“ Zařval Naruto.
Jenže skok nebyl tak slavný, jak původně vypadal. Jediné, na co si vzpomínám před obří ránou do hlavy, bylo: „Žofieeeeeeee! Jdu si pro tebe má nejdražšííí!!“

Probral jsem se a zjistil, že stále ležím v kanále. Jen Naruto už tu nebyl. Ani jsem nikde neviděl tu díru, kterou jsem se sem dostal. Šel jsem tedy někam doprava, protože babička mě učila, že doleva se chodí jen do plynu. Najednou jsem spadl asi dva metry dolů a zahučel do nějaké smrduté vody, jejíž proud mě unášel pořád doleva.
„Nééé, nechci umřít!“ Ječel jsem a s tímto křikem mě to vyplivlo do Konožské kašny na náměstí.

Pak mi vlastně došlo, že mám zlomené obě nohy a skácel jsem se do průzračně azurové páchnoucí vody.
„No hele, už vypadl!“ Začala se smát Ino stojící opodál, umívající přitom svými dlouhými blonďatými vlasy celé náměstí.
„No jo, máš pravdu! Ty musíš bejt geniální taktik! Staň se mým osobním trenérem!!“ Prohlásil zaujatě Naruto k Ino.

„Vytáhněte mě!!“ Zařval jsem na ně, protože zbytky vzduchu už pomalu opouštěly mé plíce. Nemohli mě ale slyšet, když jsem měl hlavu pod vodou. Pak mi došlo, že mám ještě volné ruce a tak jsem začal plavat. Najednou mě kdosi vytáhl a hodil dva metry daleko.
„Si myslíš, že se jen tak můžeš koupat v kašně a ani si nevzít plavky?!“ Osočila se na mě Hinata, která již měla zmíněný koupací úbor na sobě.

To bylo poprvé, co jsem zjistil, že se dvěma zlomenýma nohama, a dvěma zlomenýma rukama, se nedá plavat. A tak jsem ležel bezmocně před kašnou, máchajíc přitom slabě svýma ploutvičkama. Teda, nejsem ryba, takže nožičkama a ručičkama.

Toho dne jsem utrpěl největší újmu na cti, co jen pamatuji. Kolem chodili lidé, ti se smáli, potom začalo pršet a pak byla duha, kolem chodili další lidé a potom začli chodit pejsci…

Naštěstí veřejně prospěšné práce v Konoze nezaobíraly sbírání nemohoucích a páchnoucích bezdomovců, a tak mě tito pracovníci s odporem ignorovali.

Byl jsem zoufalý, když v tom přišla má spása. Jelikož jsem ležel obličejem k zemi, neviděl jsem ho, ale když mě zvedl, měl jsem výhled na červené mráčky na černém pozadí (a pozadí).

„Ó, děkuji velevážený!“ Spustil jsem oslavné řeči, ale příslušník tohoto ctěného klanu mi narval do pusy kus látky a znemožnil mi tak mé oslavné popěvky.
Cesta byla dlouhá. Opravdu dlouhá. Myslím, že moje nohy a ruce už nikdy nesrostou, domyslel jsem si po dvou týdnech nedobrovolně dobrovolné hladovky.

V koutku úst jsem si schraňoval kousek té chutné látky, když jsme konečně došli svého cíle. Tedy, já byl došlen.
„Hu hů!“ Zafuněl můj vysvoboditel. Na tento signál se otevřelo okno a kdosi po něm hodil lžíci.
„Díky!“ odpověděl on a odemkl si lžící dveře.

„Co nám to přinášíš za „dary“?“ Ptal se udiveně další zadek. Samozřejmě, z mého pohledu.
„Jak z toho mám něco uvařit?!“ Zeptal se znenadání rozčilený ženský zadek.
„Smrdí to, vypadá to hrozně, kdo ví co to je…“

„Víš, že na ulici nic sbírat na zemi nemáš!“
„Jídlo jako jídlo!“ Zařvala jakási mohutná zadnice a hodila mě do pekáče.

„No to jsem to dopracoval… Do pekáče…“ Postěžoval jsem si dalšímu zadku stojícímu opodál, připravujícímu různé „bylinky“.
Grilovací koření, koření na ryby, gulášové koření, koření na smrdutého Hyuuga…

„Nechci být uvařen!“ Zakřičel jsem z posledních sil. Potom mi kdosi nacpal cibuli do pusy a zavřel troubu. A to je konec mého příběhu. Se slzami z oleje jsem pozoroval, jak se mi pálí mé krásné vlasy a řekl si, že svou smrtí alespoň někomu posloužím. Pořád lepší smrt než měla Bella z Twillight.

Poznámky: 

Spolupráce s mojí sestrou známou jako Tobi no Hime, když jsme se na intru "učily" matematiku. Laughing out loud Můj text je kurzívou, její je psán normálně! Enjoy it!
Ps: Vážně natočeno podle skutečných histrických událostí! (My tam byly!)

4.666665
Průměr: 4.7 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Ta z Písečné
Vložil Ta z Písečné, Út, 2019-12-10 21:19 | Ninja už: 1854 dní, Příspěvků: 81 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Mise PZ:
Dobrá FF! Ten začátek mi sice přišel zmatený, třeba kde se Naruto v tom kanále vzal, a co že to Deidara pořád mlel, ale od pádu do kanálu to bylo super! Moc se mi líbilo takové ty věci, které jsou vtipné svou "nereálností" Smiling (třeba to, jak Neji vyplaval v kašně. To mě pobavilo Laughing out loud )

Proč ti zlí Akatsuki na konci? ^-^
Každopádně to byla taková povedená vtipná blbůstka.

Obrázek uživatele Sentouki
Vložil Sentouki, Ne, 2015-04-12 19:15 | Ninja už: 3349 dní, Příspěvků: 149 | Autor je: Konohamarova chůva

Pobavilo Laughing out loud Sice to pro hlavní ho hrdinu příběhu, tzn. Nejiho, neskončilo dobře, ale i tak skvělá povídka XD

:3

Obrázek uživatele Martina-hor
Vložil Martina-hor, Po, 2015-01-26 14:08 | Ninja už: 4611 dní, Příspěvků: 1639 | Autor je: Tsunadin poskok

super fakt pobavilo

6.9.2016 se narodil můj synoveček je to nejlepší den na světě

Obrázek uživatele Joshina
Vložil Joshina, So, 2015-01-17 13:36 | Ninja už: 3729 dní, Příspěvků: 252 | Autor je: Ošetřovatel TonTon

Bolo to tak odveci, nezastihla som žiaden ucelený príbeh, ale pobavilo. Laughing out loud Mnohými hláškami som sa skoro nadtriasajúc skryla pod perinu. Laughing out loud Týmto sa to teda celé urovnáva. Nasmiala som sa, a tak dávam 5*. Laughing out loud

You can run, but you can't hide.

FC pre Katemu!
FC pre Karimao Toshiku!