Sny, které by se něměly plnit

Procházím se Konohou a přemýšlím. Za posledních několik měsíců nemám vůbec čas na svou rodinu. Můj nadřízený je tak trochu ňouma a s papírováním si neví rady. Proto tam jsem taky já, abych mu všechnu tu otravnou práci udělal. To já jsem vlastně Hokage. Jen můj obličej není vytesaný na skále a nenosím plášť.
Ale na druhou stranu si nemůžu stěžovat. Jsem Hokagova první ruka a vůdce policie, i když je to otrava.

Zastavím se a nakopnu první kamínek, který vidím. Mám chuť se aspoň na chvíli někam zašít. Napadlo mě, že půjdu domů, ale tam je těhotná Temari a zase má ty své nálady.
Rozhlížím se a vidím monumenty bývalých vůdců, tam mě nikdo hledat nebude a uvidím na celou vesnici.
Sednu si na Narutovu hlavu a sleduji přípravy Midori.
Dole právě stařík Teuchi věší zelené ozdoby. Kousek vedle je Ino, která rozmisťuje kytky kolem stánku. Nejspíš přemýšlí, jak to bude vypadat nejlépe. Jak jinak, je to puntičkářka. Na druhé straně vesnice je Chouji a cosi tam vykřikuje po ostatních. Vypadá u toho vtipně.
Všichni se zastavují, prohazují spolu několik slov, smějí se, pomáhají si. Zkrátka jsou šťastní.
Z mého zasnění mě vytrhne ohlušující křik, který se line z lesa za vesnicí. Celým tělem mi proběhne nepříjemné mravenčení. Muselo se stát něco hrozného, cítím to až v kostech. Vyskočím a běžím tam, cestou potkávám Sakuru, která se ke mně připojuje.
„Co se stalo? Viděli jste něco?!“ Zeptám se Kiby a Leeho, kteří už tam stojí. Sakura si klekla k ležící postavě a zkusila tep. Byla mrtvá, bílá jako stěna s vytřeštěným pohledem. Hnědé vlasy, dlouhé až pod lopatky, ji zakrývaly většinu těla. V břichu měla zapíchnutý kunaj. Mohlo jí být tak maximálně třináct.
Jako hlavní policista mám za úkol, prohledat její tělo. Začnu s kunajem. Je obyčejný, takový mají všichni v Konoze. To mi moc nepomůže. Pokračuji níž a zastavuji se u kapes. Jedna je prázdná, ovšem ve druhé je zmuchlaný papírek. Rozbaluji ho a čtu:

To je špatné. Otáčím se a utíkám k Narutovi.
Ani se neobtěžuji s klepáním a rozrážím dveře. Jeho udiveného pohledu si nevšímám a vrážím mu papír na stůl. Udivuje mě, že jako Hokage to ještě neví.
„No tak dělej, čti!“ kouká na mě jako blbec, ale bere ho a pročítá. Divně se u toho tváří. Vyskakuje ze židle. Převrátila se a s žuchnutím dopadla na zem.
„Co budeme dělat Shikamaru? Midori zrušit nemůžeme!“ jeho děs v očích mi naháněl husí kůži.
„To netuším, ale nechci, aby se někomu dalšímu něco stalo,“ sedám si a přemýšlím.
„já jsem policie, nech to na mně.“ Naruto kývne. Jsem nejchytřejší v této vesnici, musí to nechat na mně.
Kde bych měl začít? Byl tam Lee a Kiba, možná bych měl jít prvně za nimi. Lee bude určitě na tréninku. Jak jinak, tam je vždycky.
Vydám se tam. Dělá kliky, nechci ho rušit, ale nemám čas tu sedět a čekat než to dodělá.
„Ahoj Lee, mohu ti položit pár otázek. Myslím jako o tom, co se stalo dneska v lese?“
„Ahoj, -1545- můžeš, co by si potřeboval vědět? -1546-“
„Neviděl jsi něco podezřelého? Byls tam první.“ kupodivu přestane trénovat a posadí se.
„Pomáhal jsem nosit nějaké ty ozdoby na Midori, poslali mě do lesa na jehličky, nevím, na co je potřebovali, ale to je jedno. No zkrátka jsem je sbíral, když jsem to uslyšel. Zahodil jsem ty klacíky a běžel tam. Doběh jsem tam první, vzápětí po mně Kiba, pak i vy. Ale ničeho jsem si nevšiml.“
„Aha, no děkuji Lee. Tak zatím“ dál už si mě nevšímá a zase trénuje. Ten kluk má vždy tolik energie. Moc mi teda nepomohl, a jestli tam byl první, tak nemá cenu jít za Kibou.
Ozval se další křik a já už věděl, co bude následovat. Opět mi naskočila husí kůže. Tentokrát se to, ale ozvalo blízko. Neváhám a běžím tam.
Na mýtině někdo leží. Rozhlížím se, ale nikdo kromě mě tady není. A tak si kleknu k mrtvému, leží na zádech, takže jsem ho původně nepoznal, ale když ho převracím, poznávám ho. Je to Udon, ten Konohamarův spolužák. Oproti té holce nemá tak vytřeštěné oči, ale v šoku určitě byl. Opět má v hrudníku zabodnutý kunaj.
Minule jsem něco našel v kapsách, tak to zkusím znova. Zastavilo se mi srdce, když jsem nahmatal vzkaz.

Řekl jsem, abyste to zrušily!
Pokud to nezrušíte,
Delfín si už nikdy nezaplave.

„Udone! To ne! Co se stalo?! Shikamaru, co jsi viděl?!“ Narutovi kanou slzy po tváři, kleká si k němu a vytahuje mu kunaj z břicha. Položil si ho na klín a objímá ho. Pohled ovšem upírá na mě, evidentně čeká, jestli mu něco neřeknu. Podávám mu papír a on čte.
„Delfín? Co to má znamenat? Vždyť tu ani moře není?!“ papírek zmačkal a odhodil na zem.
Měl bych ho nechat samotného, a tak se otáčím a jdu se podívat do knihovny. Po cestě přemýšlím, jestli to nemá nějaký skrytý význam. Přece jen, proč by tam psal něco o nějakém delfínovi? Rozhlížím a hledám něco podezřelého, ale nic mě nenapadá. Procházím se kolem hospody Umino. Iruka-sensei si otevřel nový bar, beztak tam má prázdno…hm…Umino. Umino? Umino!
„To je ono! Že mě to nenapadlo dříve!“ vykřiknu na celou ulici, až se všichni kolemjdoucí otočili. S úsměvem se jim omlouvám a rychlostí blesku běžím za Narutem.
„Naruto! Přišel jsem na to!“ volám už z dálky. Pořád je ještě u Udona, má zarudlé oči, ale už nebrečí.
„Na co jsi přišel?“ ptá se mě zlomeným hlasem.
„Další na řadě bude Iruka!“ vykřiknu. „Je to naprosto jasné. Nudný znamená Udon a mořský delfín je Umino Iruka“ jsem nadšený, přišel jsem na to!
Z mého nadšení mě vytrhl zděšený křik. Už zase. Poznávám ho, je to on. Podíváme se na sebe. Jeho oči se rozšířily do naprostého děsu a zoufalství. I on ten hlas poznal. Tiše si zanadávám. Tohle je moje chyba, já to věděl, ale nic jsem neudělal.
Běžíme, Naruto je pořád kus přede mnou, snažím se s ním udržet krok. Ale i tak přibíháme moc pozdě, leží tady mrtvý. Opět má zabodnutý v hrudníku kunaj, ale oproti předchozím se tváří jinak, možná je tam i trochu překvapení.
Do očí se mi hrnou slzy, padám na kolena. Nezvládl jsem to! Ani si to neuvědomuji a automaticky mu prohledávám kapsy. Když tam nahmatám lístek, srdce mi znovu začne fungovat normálně, ještě mám šanci dokázat, že to zvládnu a zachráním ostatní.

V hlavě mi šrotuje. Výslunní? To jsou Hyuuga. Ale ne! On jde po Narutově ženě. Tentokrát už vím, co musím udělat. Já Hinatu zachráním.
„Dělej, jde po rodině tvé manželky. Tentokrát už musíme být rychlí. A nezpackat to. Mám plán!“
Utíkáme. Po cestě potkáváme Saie a ptáme se ho, jestli náhodou neví, kde by mohla Hinata být. Kupodivu to ví. Ukazuje nám cestu. Rychle mu děkujeme a běžíme dál. Po cestě přemýšlím o nejlepším plánu, jak toho darebu chytit.
Kamarádka si právě kupuje zelený dortík, a když k ní přiletíme, lekne se nás.
Než se nás stihne zeptat, co zase blbneme, Naruto ji všechno vysvětluje. Jako obvykle všechno chápe a ukazuje, abychom šli za ní. Vede nás do Hyuuga klanu.
„Máme takovou tradici, že Midori slavíme společně.“ Hinata se zasněně kouká kamsi do dáli, nejspíš myslí na Nejiho, stejně jako každý rok. A já chvílemi přemýšlím, jestli je vůbec normální.
Začnu jí vysvětlovat svůj plán.
„Má to jen jednu vadu, nevíš, kdy přesně zaútočím.“ Otáčím se za hlasem. Už je tady! A byl rychlejší, než jsme si mysleli. Ten hlas poznávám. Ale to nemůže být on, proč by Kiba dělal něco takového? Srdce se mi třikrát zrychlilo a začínám přerývaně dýchat. Zvlhnou mi dlaně a moje nohy přestávají fungovat.
Vrhá se na Hinatu a škrtí ji. Chci se pohnout a pomoct ji, ale nejde to. Zezadu na něj skáče Naruto, který je ale odmrštěn přes celou místnost kopancem do břicha. Musím něco udělat já. Zkouším to, ale nohy odmítají. Jsem ohromen strachem. Hinatě už dochází kyslík a já vidím, jak pomalu umírá. Dívá se na mě, to není Kiba, to je zvíře chycené v pasti… Seberu poslední zbytky síly a potichu se zeptám, proč to udělal.
Kiba pustí bezvládnou Hinatu k zemi a otočí se na mě.
„Protože si mě nikdo nevšímá. Od doby, kdy se stal Hokagem Naruto, na mě všichni zapomněli. A když mi umřel Akamaru, nikdo za mnou ani nepřišel. Nenávidím tě!
Nenávidím to tu a nenávidím všechno, kéž bys zemřel ty i oni!“
Srdce mi vynechalo několik úderů, než mi došel plný význam těchto slov. Dívám se do jeho chladných očí plných nenávisti a cítím, jak mě opouští má poslední síla.
Začínám vidět rozmazaně, točí se mi hlava. Snažím se chytit čehokoliv, ale nic kolem mě není. Padám na kolena.
Mizím do černé hlubiny. Světlo se pomalu zmenšuje. Až zmizí úplně. Promiň Temari.

Píp.pííp.píp. Ozývá se blízko. Pomalu otevírám oči. Jsem v nemocnici a kousek ode mě sedí Sai. „Ahoj, Shikamaru. Jsem rád, že žiješ.“ zvláštně se usměje.
„Co je stalo? Jak jsem se tady vzal? Co Naruto? A Kiba?“ ptám se zmateně.
„Uklidni se, spal si tři dny, ale Naruto a Hinata jsou v pořádku, prakticky byly jen omráčení.“
Začínám se bát, z nějakého zvláštního důvodu se vyhýbá mému pohledu. Nějak tuším, co se stalo.
„A, Kiba?“
„Je mrtvý, já..no….doběhl jsem tam a viděl jsem, jak tam ležíš, a tak jsem udělal to, co jsem musel.“ smutnil Sai.
Dlouho mlčíme a já přemýšlím.
„Uzdrav se, ale já už musím jít. Tak se měj.“ Sai se rychle rozloučil a ještě rychleji zmizel.
Osaměl jsem v pokoji, takže Kiba je mrtvý a já s tím nedokážu nic udělat. Jako policie jsem zklamal. Nedokázal jsem nikoho zachránit.

Zima, tma, strach, zoufalství….to všechno cítil. Už tři týdny je zavřený tady dole. Ve vlhku, v malé kleci bez oken, bez světla. Ztrácel pojem o čase. Jediná věc, která ho ještě držela při životě, bylo to, že se cítil špatně z toho, co udělal. Zabil tři lidi. Přál si, aby umřel, ale věděl, že nemůže. Všechno pokazil, ale on to neudělal. Nikdy by nic takového neudělal. Byl ovládaný někým. Saiem.