Žánr

„Pořád ještě nic?“ vyptával se Hidan.
„Ani ptáček zpěváček. Vůdce na nás kašle,“ hlásil Deidara.

„Zetsu, jak to vypadá s tvým kalendářem?“ zajímal se Kakuzu.
„Už to bude třetí měsíc! Moje výpočty se nemýlí,“ odvětil zelený ninja.
„Stejně nedovedu pochopit, jak se v tom slizu můžeš vyznat,“ rýpl do něj Kakuzu.
„Já vím, že nad tím asi zůstává rozum stát, ale… prostě to tak je.“ Zetsu se pro jednou cítil výjimečný.

Kisame seděl s Shenai v trávě a dělali cosi s rukama.

Nikdo mi nevěří, já se snad zblázním!

Tak, původně jsem to plánovala jako jednorázovku, ale jaksi se to rozrostlo. Brejličky se mi mlžily a větičky se samy množily. Opět nápad před spaním.

Naruto seděl, ostatně jako posledních těch pět bezmisích nudných dní, v Ichiraku hospůdce a pojídal rekordní osmou porci. Ale tentokrát bylo něco jinak….
Chystal se vložit do úst poslední sousto nudlí, když si všiml té podivné mlhy všude okolo.
To je ale zvláštní. Proč jsem si to neuvědomil nikdy dřív?

1. díl - NALEZENÍ

[i]Tato povídka je moje první. Takže trošku prosím přivřete oči a okomentujte mi ji prosím, byla bych vám za to moc vděčná.

V této FF je Sasuke se pořád na útěku a je členem Akatsuki společně s celým týmem TAKA. Naruto s týmem 7 ho stále usilovně hledají. (jako v manze)

Děj:

"Tak už jsi tady," řekla Tsunade.
"Hai."
"Takže, jelikož jsi na akademii moc stará (no dovol xD), dostaneš osobního trenéra."
Osobního trenéra? Se teda mám.
"A kdo bude tím trenérem?" zeptala jsem se s očekáváním toho nejhoršího.
"Uzumaki Naruto."
Nééé! Toho ne! To jsem teda dopadla. Ale je fakt, že jsem mohla skončit hůř. No ...
"Hai," řekla jsem poněkud sklesle.
"Tvůj trénink začne v deset. Měla by ses vrátit na ubytovnu, připravit se a počkat na Naruta."
"Hai. Ehm... Tsunade-sama, chtěla bych vám o sobě něco říct."

Když Naruto, Itachi a Sasuke vešli k Tsunade do kanceláře, právě dostávala zprávu od Hatake Kakashiho z jeho mise.
„Tsunade, jsem zpátky." oznámil ji Naruto, jako by se nechumelilo a naprosto ignoroval vykulené pohled jeho senseie a bloňdaté Hokage. Ta sice už o Itachim věděla, ale o mladším Uchihovi neměla zatím ani páru.
„Naruto. Zdá se mi to, nebo jsi zase přivedl dalšího Uchihu?" zeptala se ho Tsunade opatrně a začala si masírovat spánky. Naruto se zazubyl.

Moja duša... Je poškvrnená krvou ľudí, ktorých som zabil... Prečo som to vlastne robil? Bol to iba slepý hon za mocou, ktorú vlastne nepotrebujem...
Takto to už ďalej nejde! Musím sa zmeniť... Pre ňu...
Dokážem to! Musím! Dnes večer... Dnes večer sa zo mňa stane nový človek... Pre ňu...

[b] Tak po delší době opět něco píšu Námět to byl původně pro jednu kámošku, ale řekla že je jí to blbý a že musí něco vymyslet sama. No ale trochu sem pozměnil původní konec. A taky se to dost vymyká od tématiky, kterou píšu. Snad se někteří mí stálí čtenáři (jestli si to můžu dovolit říct) nenaštvou:).

8.kapitola
Když se Yuki s řinčením budíku probudil tak zamířil rovnou do koupelny, kde si dal Studenou sprchu, aby se trochu probral. Potom se oblékl a udělal si svůj cool účes. Pak zamířil do kuchyně.

„Dobré ráno Yuki,“ pozdravila žena stojící u dřezu svého syna a podala mu snídani.
„Dobré ráno mami, neviděla jsi někde otce?,“ zeptal se Yuki a přitom si cpal snídani do pusy.
„Ano je venku, trénuje tam s tvým bratrem,“ a dál pokračovala v umývání nádobí.
„Děkuji, už musím jít,“ a vyběhl z kuchyně.

Nesu si kříž,
Dříve jsem to nazýval snem.
v oknech mám mříž,
A přitom jsem vlastně svobodný. To jen minulost mě svazuje.
nemohu teď žít,
Nebo alespoň vše, co se podobalo životu, jsem odvrhl.
a i když tu mám být,
nejsem…
Stále se potácím hluboko, ve své noční můře…

Lodičky papírové,
Ty naděje, které mě obklopují…
házím já do stoky,
…vzdávám. Jsou příliš pouhé…
na zemi mramorové

Piesok, voda, zmrzlina.
To všetko obsahuje vďaka Gaarovi, Hakuovi, Itachimu, Oroslizovi, Shikamaríkovi pláž Soukura.
Všaka Gaarikovi preto, lebo ako ,,prezident" Piesočnej vyhradil miesto pre bazén, medzi jeho dvanástou vilou a šiestou ubytovňou.

Ten prehnitý svet...
Všetko čo sa stalo nás ranilo hlbšie a hlbšie. A keď v tomto prehnitom svete medzi všetkými týmito ľuďmi ostaneme už iba my naše cesty sa spoja. Nezabudni...
Chrániť...
Niekedy je to pár slov na kuse papiera, niekedy je to sľub, ktorým sa zaviažeš navždy. Nezabudni...
Tvoj brat, tvoj ochranca ma zoslal na zem. Ja ťa musím ochrániť... Musím splniť môj sľub.

Bolo krásne dopoludnie, aj keď sa zmrákalo k strašným udalostiam. Nikto nič netušil, hlavne nie ten jeden – pre ktorého to všetko bolo určené.

[font=Bookman old style]…Izumo učinil, jak mu Kotetsu přikázal, pokusil se alespoň trochu zvednout dřevo… to se ovšem ani nehlo…
„Co budeme dělat?“ zeptá se ublíženě, když se štaflemi nehnul ani o milimetr.
„Co budeme dělat? To je dobrá otázka.“
„A těžká odpověď,“ zamručí Izumo a opět se stáhne do svého koutku.
„Kam si zase šel?“ zeptá se Kotetsu.
„Kam asi, sednout si!“ odsekne Izumo.
„Hm.“
…Kotetsu přemýšlí…
„Páka!“ vykřikne z ničeho nic, že i Izumo nadskočil leknutím.

Aj láska je pominuteľná...!

... Možno to tak skutočne je... a možno je pravda iná... My ľudia to nemôžeme posúdiť... aspoň nie počas nášho života, pretože svet ide ďalej a my žijeme príliš krátko aby sme to mohli zistiť.
No na svete je pár príkladov... Vezmite si tak Tristana a Izoldu alebo Rómea a Júliu... Možno sú to len príbehy ktoré si niekto vymyslel... No koľko podobných príbehov sa skutočne odohralo a svet o nich ani netuší?

Mno... eh... takto: napísala som to v noci a skončila presne o 00:00. Takže to berte s rezervou, lebo som to ešte ku všetkému musela prepísať s papiera do počítača. Dole v komentoch ma kľudne ukameňujte, som na to pripravená :}

„Prečo odmietaš každý návrh na milosť, ktorý ti dám? A prečo vyhrážky prechádzaš mlčaním? Každý iný by už opustil svoje záväzky a sľuby, len aby prežil, zachránil si holý život! Ale ty nie, odmietaš sa vzdať, nech ti ktokoľvek navrhne čokoľvek!“ Itachi začínal besnieť.

Kimberly si ráno zkontrolovala rameno. Jen malý škrábaneček a přitom to pálí jak čert! Pochopila, že ninjové zde nemají tak silnou moc, jako ve svém světě. Byla za to vděčná, ale umínila si, že až najde Itachiho, nakope mu zadek! Uf, takhle se vyhne zbytečným otázkám, kdyby se na to přišlo, protože tam je vlastně jen docela obyčejný strup. Ale stejně… Těš se, Uchiho!

Tréninky se Sasorim byly čím dál namáhavější. Občas oba propadli kreslení, ale skoro vždycky to skončilo hádkou. Přestože mu byl Deidara svým způsobem vděčný, nevzdával se myšlenek na pomstu. Ovšem nevypadalo to, že by se proslulý loutkář něčeho bál. Snad jedině…

„Ještě jednou mi nakreslíš explozi a zlomím ti ten štětec vejpůl!“ rozčiloval se Sasori.
„Já jen propaguju své umění!“ bránil se Deidara.
„Tomuhle ty říkáš umění?“ zakoulel ninja očima.

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 27 - 28

Noc jsem strávila ve vyhloubené jámě, pod hustými keři. Nebylo to nic příjemného, ale jako provizorní úkryt vystačil. Musela jsem mít na paměti, že už po mně možná jdou. A že od této chvíle se musím vzdát odpočinku.

Bylo už hodně pozdě večer, když do úkrytu dorazili tři opozdilci. Zetsu táhl Tobiho za sebou a Deidara šel za nimi. Skrček vypadal jako po výprasku, aspoň se tak tvářil. Blonďáček se divně šklebil a nic neříkal.
„Tak se nám konečně povedlo dostat Tobiho z toho stromu. Držel se ho jako klíště,“ vydechl Zetsu a setřel z úponků pár kapek potu. „No Itachi, nejsi jedinej, kdo umí dělat průšvihy. Dneska se ti Deidara snažil konkurovat.“

Sasuke vyletěl z vody rychlostí blesku a zadíval se Itachimu dlouuuze do očí. (Jaká to romantická chvilka xD)

ITACHI:“Zemři bratře!“ *pohled ála…prostě brutální pohled*
SASUKE:“Ále co otravuješ.Teď nemam čas tě učit cool pohledy.“ *klidný výraz ála sem evendžr ale nedávám to na sobě znát*
ITACHI:*fňůk* “A já sem myslel že si přišel právě proto“ *fňůk*
KISAME:*vážně stupidní pohled na Uchihi*

No, jsem tu s novou sériovkou .
Píšu to jakoby o sobě, budou se v textu mísit i mé myšlenky apod.
Předem se omlouvám za tu délku, je to už můj styl psaní - zdlouhavé, ale další kapitoly už budou kratší
Přeji hezké čtení

„Kage Bushin no jutsu!“ Vykřiknu a kolem mne se objeví 3 klony. Jeden je sice trochu průhledný, ale zlepšuji se.
„Mňauu, už ti to celkem jde,“ poznamená svou řečí moje opodál ležící kočičí kamarádka Niki. Kočka, která při mně stojí už od mých prvních narozenin.