Život s Akatsuki - 17. kapitola - Společné chvilky

„Pořád ještě nic?“ vyptával se Hidan.
„Ani ptáček zpěváček. Vůdce na nás kašle,“ hlásil Deidara.

„Zetsu, jak to vypadá s tvým kalendářem?“ zajímal se Kakuzu.
„Už to bude třetí měsíc! Moje výpočty se nemýlí,“ odvětil zelený ninja.
„Stejně nedovedu pochopit, jak se v tom slizu můžeš vyznat,“ rýpl do něj Kakuzu.
„Já vím, že nad tím asi zůstává rozum stát, ale… prostě to tak je.“ Zetsu se pro jednou cítil výjimečný.

Kisame seděl s Shenai v trávě a dělali cosi s rukama.
„Učíš ji pečetě?“ Itachiho už nic nepřekvapovalo.
„Jo. A jde jí to dobře. Hidan jí zase učil vrhat zbraně a s Kakuzou vyspravili ty zničený deky, co tu zůstaly.“
„To je úžasný,“ pronesl otráveně.

Odpoledne se Deidara rozhodl, že si všechny Akatsuki zvěční na papír. Jen byl problém vytvořit nějakou přijatelnou pózu. Shenai se usadila uprostřed, opírala si hlavu o Kakuzovo rameno, z druhé strany seděl Zetsu. Hidan chytl Tobiho za límec a kvůli něčemu mu vyhrožoval, žralok s Itachim se prali.
„Slez ze mě, Kisame!“ Rybička ho objal zezadu a přitiskl se k němu, tvářil se přitom nesmírně spokojeně.
„Nemel sebou Itachi!“ okřikl ho Deidara. „Na tom obrázku budeš taky. Je to rodinný portrét.“
Všichni propukli v hlasitý smích, jen Uchiha střelil po blonďákovi vražedným pohledem.
Dodělal štětcem poslední tah.
„Ještě nekončíme!“ zasmála se Shenai. „Teď si vás nakreslím já.“
„Tak vydrž, převlíkneme se.“ Někteří totiž na sobě měli oblečení, které jim ušila.
Teď se usadili k sobě, oděni v černých pláštích, v ruce každý svou oblíbenou věc nebo nástroj. Shenai se s chutí pustila do práce. Obrázek se povedl.
„Vypadáme jako živí!“ pochválil ji Zetsu, když hleděl na svého dvojníka, který měl široce rozevřenou svou mucholapku a šel z něj strach. Vedle něj seděl vyjevený Tobi. Nad nimi postával Deidara, který odhaloval své prapodivné dlaně. Kisame láskyplně hladil svůj meč Samehadu. Hidan stál nad ním s kosou v ruce. Kakuzu ležel na zemi na boku se zdviženými palci. Itachi byl znázorněn se vší důstojností, v podřepu, s kunaiem v ruce a se zářivýma rudýma očima.
„Prostě nádhera! To si vystavíme v našem sídle!“
Shenai se usmívala a tvářila se šťastně. Pak se zvedla a pokynula Uchihovi rukou. „Jdeme přečkat další noc.“ Neprotestoval.

Itachi seděl s Kisamem v pokoji. Byli zabráni do zajímavého rozhovoru.
„Proč jsou dneska všichni zalezlí v úkrytu?“ zeptal se Uchiha náhle.
„Nikdo totiž nechce přijít k úrazu, když venku řádí ti dva pyromani!“ vysvětloval mu žralok.
„Jak to myslíš?“ Vyděsilo ho to. Kisame se pustil do vysvětlování.

Prásk! Další zvířátko z jílu bouchlo. Shenai seděla s Deidarou nedaleko vchodu a pozorovala mladíkovy vzrušující exploze. Vymodeloval další sošku, postavil ji na určené místo a vrátil se k děvčeti. „Zkus si to.“
„To nepůjde!“ Bránila se a přitom se smála. O chvíli později se ozval další strašlivý výbuch. Bavili se tak celé odpoledne. Úkryt byl v místech, kde nikdo nepobýval, takže si mohli dovolit trochu toho kraválu.
Deidara upravil Shenai ruce do příslušné pozice a své dal přes ně. „Připravena?“ Přikývla a oči jí svítily. „Takže, teď ti ukážu, že umění je… jak jsem tě to učil, holka?“
„Odpal!“ rozkřikla se Shenai a ozvala se další hromová rána.

Itachi potichu otevíral dveře své ložnice. Zdálo se, že dívka už spí. Aby taky ne, když až do večera s Deidarou nechali vybuchovat jílová zvířátka. Všiml si, že má na obličeji trochu sazí. Přiblížil se k ní a setřel je. Druhou rukou jí prohrábl vlasy. Nevyčítal si to. Je to ženská, je přirozené, že ho přitahuje. Otevřela oči a vyzývavě na něj hleděla, stále ještě se jí dotýkal, ale teď svou ruku stáhl.
„Vidím, že jsem se v tobě nespletla,“ usmála se.
Vyvedlo ho to z míry. Usadil se na postel a ještě chvíli na ni zíral, než usnul vsedě. Pokývala hlavou, přešla k němu, malinko ho popostrčila, už spal tvrdě. Položila ho na postel a upravila mu peřinu. Vida, takže i Uchiha má nějaké city!