Každý začátek je těžký - 11. kapitola - Škodolibá pomsta

Tréninky se Sasorim byly čím dál namáhavější. Občas oba propadli kreslení, ale skoro vždycky to skončilo hádkou. Přestože mu byl Deidara svým způsobem vděčný, nevzdával se myšlenek na pomstu. Ovšem nevypadalo to, že by se proslulý loutkář něčeho bál. Snad jedině…

„Ještě jednou mi nakreslíš explozi a zlomím ti ten štětec vejpůl!“ rozčiloval se Sasori.
„Já jen propaguju své umění!“ bránil se Deidara.
„Tomuhle ty říkáš umění?“ zakoulel ninja očima.

Ze vzdálenějšího konce sídla dolehly k uším Hidana, Itachiho a Kisameho znepokojivé zvuky. „Ne! Neříkejte mi, že už zase…,“ zaúpěl nesmrtelný a dodal: „Mám já tohle vůbec zapotřebí?“

Sasori prskal, když se snažil vymanit z Kisameho a Hidanova sevření.
„Pusť, Itachi! Vždyť to děsně bolí!“ Uchiha ovšem nemínil Deidarovi prokázat tuhle laskavost. „Nechám ti svýho mravence vybuchnout v kalhotách!“ vyhrožoval blonďatý ninja, ale Itachiho takové řeči ani trochu nevzrušily.
„Proč vy dva nemůžete dát pokoj? Každej tejden je to stejný!“
„No, víš, Hidane…“ Při těch slovech se Deidara pokoušel ze všech sil Itachiho nakopnout. „Je to takovej náš rituál. Ty se modlíš, my se hádáme,“ odpověděl zkroušeně. „A řekněte někdo tý přerostlý opici, ať ze mě sleze!“
„Komu říkáš…?“ naštval se Kisame, vrhl se na blonďáčka a díky tomu bylo pro Sasoriho snazší se osvobodit. Chytil Deidaru svým speciálním lanem kolem pasu a vytáhl ho do vzduchu. „Díky moc za ochotu, ale my už to zvládnem,“ prohlásil klidně a spustil blonďáka na zem.

Deidara si poslední dobou začal svého týmového partnera přeci jen víc vážit. Začal ho oslovovat Mistře Sasori. Nejdříve to bylo ze zlomyslnosti, později se tato přezdívka stala projevem úcty a uznání.
Pro svůj plán si vybral jedno skryté údolí. K tréninku bylo přímo stvořené. Červenovlasý neprotestoval, tentokrát mu poskytl volnost a nechal ho vybrat si terén.
„Tak nasedejte, Mistře Sasori!“ rozzářil se blonďák, který už se uvelebil na hřbetě svého jílového opeřence.
„Neříkej mi tak! Akorát mě to dráždí!“ ohradil se loutkář.
„To je jen projev úcty zkušenějšímu ninjovi,“ prohlásil s naprosto vážnou tváří. Jen něco zavrčel a pokusil se vyskočit na zvíře vytvořené z jílu. V té chvíli pták uhnul a malinko se vznesl.
„Sleť níž, Deidaro! Co to děláš?“
Blonďáček s úsměvem pohlédl na ninju v hnědém plášti s kápí. Perfektní příležitost k uskutečnění jeho ďábelského plánu. Začínáme! Ocasní pera opeřence se ještě více natáhla. Deidara formoval rukama pečetě a přitom se pochichtával. Jílová prodloužená pírka obmotala loutkářovo tělo. Překvapením ze sebe nevydal ani hlásku. Byl prudce vymrštěn do vzduchu. Netušil, jak se má bránit, proběhlo to tak rychle. Dopadl na ptačí ocas, který ho pevně sevřel.
„To má být únos?“ zavrčel. „Co máš v plánu, Deidaro?“
Blonďatý ninja v sobě dusil smích. „Užijte si tu jízdu, Mistře Sasori,“ ušklíbl se a přimhouřil zrak.
Mladík se rozčiloval. Ani pěsti nemohl zatnout, protože se nedokázal pohnout. Skvěle promyšlená past! Podcenil ho, jen co je pravda! Zavřel oči a zaúpěl. Naletěl na tak jednoduchý trik!
Cesta ubíhala rychle, jak pták stále nabíral rychlost. Deidara několikrát utrousil, že tohle je Sasoriho trénink odvahy a jako odpověď dostal plno nehezkých jmen a přízvisek. Loutkář sebou nechtěl příliš házet, pád z takové výšky by mohl být smrtelný. Blonďáček si užíval ten zděšený Sasoriho pohled. Rafinovaná pomsta za ty poslední úděsné týdny. „Ta past funguje, co?“ posmíval se mu. „Nechce se mi věřit, že je vážně tak pevná!“
„Za co to je, Deidaro?“ křikl na něj loutkář, ale odpovědi se nedočkal.
Přistáli. Deidara se držel za břicho, které ho bolelo od smíchu, Sasori byl zbrocen potem a ztěžka oddychoval. Když se trochu vzpamatoval, prohlédl si terén. „Dobré místo,“ utrousil.
Po přestávce, kterou si oba dopřáli, začal souboj. „Nečekej, že tě po tomhle budu šetřit!“ křikl na něj. „A jsem v pokušení vzít si na tebe pár loutek s jedem!“ dodal ještě.
„Ale ale, co ta zlost, Mistře Sasori? Málem jsem kvůli vám v posledních dnech vypustil duši!“ oplatil mu Deidara úšklebek.
Sasori vydechl úlevou, když konečně vcházel do vchodových dveří sídla Akatsuki. „Aby bylo jasno, na další tréninky se bude zásadně chodit pěšky! S tebou už znova nepoletím, to si zapiš do té své palice!“ Poprvé byl učitel vyčerpanější než jeho žák. Dnešní den byl nad jeho síly.