Život s Akatsuki - 16. kapitola - Odchod!

Bylo už hodně pozdě večer, když do úkrytu dorazili tři opozdilci. Zetsu táhl Tobiho za sebou a Deidara šel za nimi. Skrček vypadal jako po výprasku, aspoň se tak tvářil. Blonďáček se divně šklebil a nic neříkal.
„Tak se nám konečně povedlo dostat Tobiho z toho stromu. Držel se ho jako klíště,“ vydechl Zetsu a setřel z úponků pár kapek potu. „No Itachi, nejsi jedinej, kdo umí dělat průšvihy. Dneska se ti Deidara snažil konkurovat.“
Uchiha se ušklíbl a při pohledu na nazlobeného blonďáka mu cukaly koutky. Všichni už byli dávno po večeři, takže tři ninjové si museli něco k snědku obstarat.

Itachi se nevzdával naděje, že se téhle holky přece jen zbaví. Jejich domácí vězení už trvalo nějak dlouho. Začínal si zoufat. Jeho spolubojovníci se k děvčeti chovali čím dál lépe a vše nasvědčovalo tomu, že ona si tu začíná zvykat.

Dopoledne byl přímo rajský klid. Kakuzu se zabarikádoval v Deidarově a Kisameho pokoji. Nikdo netušil, co tam celou dobu kutí. Hidan se ve své ložnici modlil, pak zas odtamtud slyšeli nějaké duté rány. Shenai si v pokoji kreslila, protože blonďatý ninja jí půjčil malířské náčiní. Sám seděl s ostatními u stolu a ukazoval jim některé její výtvory.
„Nádhera! Mohla by se tím živit!“ rozplýval se Kisame.
„Jsem si to myslel. Zrodil se nám nový Sasori,“ prohlásil Zetsu a ostatní přikyvovali.
Další obrázek koloval. Itachi zbledl, když došel až k němu. To jsem já! Vypadá to tak… opravdově.
„Co na to říkáš?“ rýpl do něj blonďáček.
„Ujde to.“
„Jé! To je Tobi a Deidara-senpai! Ale proč se tváříte tak otráveně?“
„Pokud se podíváš na ten obrázek pořádně, tak vidíš, že Deidara-senpai se takhle tváří, protože Tobi mu za hlavou dělá čertí růžky,“ vysvětloval mu trpělivě. Nechtěl si dovolit víc, když byl Zetsu poblíž. Zelený ninja se na něj pořád ještě nepřestával zlobit.
„Tady se ale Kisame tváří divně,“ uchechtl se Zetsu.
„Aby ne,“ ohradil se muž s rybí kůží. „Já jsem přece hodnej žralok!“
Kakuzu se k nim mezitím připojil a tvářil se spokojeně. Dychtivě se vrhl na obrázky. „Hehe! Tak to je fakt dobrý!“ Ukazoval na obrázek, kde bylo napsáno: Strejda Hidan.
„A tady je jeden poklad. Nakreslila to podle mojí kresby. Ale říkám rovnou, že ten obrázek si nechám!“ Deidara vytáhl podobiznu a ukázal ji ostatním.
„Fuj! Už jsem se lek, že tu máme ducha!“ odplivl si Hidan a nevěřícně hleděl na tu věrnou podobu Sasoriho. „Říkáš, že tohle nakreslila ona?“ zeptal se Deidary.
Kakuzu mu podal jiný obrázek. „A tady seš ty,“ uchechtl se.
„Šikovný děvče! Mohla by je prodávat na ulici, lidi by určitě kupovali.“
„Jo. A pak by byla naše identita prozrazena!“ ozval se Itachi.
Místo zděšení to však vyvolalo jen další výbuch smíchu.

„Konan?“ Přísně vyhlížející muž se ohlížel po své přítelkyni. Zavolal ještě o něco hlasitěji.
„Jsem ve vaně!“ přišla vzápětí odpověď.
„Aha. Dobrá.“ Vůdce Akatsuki si znovu pročetl zprávy od svých špehů. Vypadá to, že se už začíná blýskat na lepší časy.

Deidara opět hlásil, že už zase sežrali moc jídla a brzy budou trpět nedostatkem.
„Půjdeme ulovit nějakou zvěřinu. A možná taky ukrást trochu zeleniny.“
Chystali se vyrazit na cestu. „Kdo bude hlídat tentokrát?“
„Podle mýho by tu měl zůstat Itachi. Vypadá nějak přepadle.“
„Rád,“ vzdychl Uchiha.
Nechali ho v obývacím pokoji a opustili úkryt s Tobim v patách.

Přemýšlel a nenapadlo ho jediné řešení toho zapeklitého problému s dívčím jménem. Copak na tohle neexistuje žádná pomoc? Zblázni se, zešílí, a nakonec to zajde tak daleko, že vyvraždí polovinu Akatsuki, než zahyne v tratolišti krve. Neviděl svou budoucnost zrovna růžově. A pak ho něco napadlo.
Vešel k Shenai do pokoje. Zarazil se nad kresbami, které se všude povalovaly a ukazovaly pravdivý odraz skutečnosti. „Můžeš jít,“ řekl.
„Kam?“ zajímala se Shenai a odložila štětec.
„Domů. Propouštíme tě, jsi volná.“ Dívala se na něj podezřívavě. „Hele, zapomeň na to, co jsem řekl tenkrát. Nechám tě svobodně odejít. Máš jedinečnou příležitost k útěku. Nebudu ti vůbec bránit.“
Zvedla k němu hlavu. „Proč bych to dělala?“ podivila se. „Nechci jít pryč! Mně se tu líbí! A mám vás ráda.“ Vynesla poslední trumf.
Itachi se otočil, vztekle svíral pěstí a zkoušel se uklidnit. Příliš se mu to nedařilo. „Když to nejde po dobrém…“ Chytl ji za paži a vyvlekl před vchodové dveře. „Tak to řeknu jinak. Odchod!“ Zabouchl jí dveře před nosem a zatarasil je zevnitř.
„Hej! Pusť mě dovnitř!“ namíchla se Shenai a začala bušit do dřeva.
„Smůla! Sem se nedostaneš,“ ušklíbl se.
„Proč to děláš, Itachi?“
„Dávám ti možnost utéct! Tak nebuď hloupá a využij toho! Tady by tě čekala jen bolestivá smrt.“
Dívka se nepřestávala snažit prorazit dveře. „Já ale nechci utíkat!“ křikla zlostně.
Někdo tam nahoře v mracích mě musí vážně hrozně nenávidět. Proč se zrovna týhle ženský nemůžu zbavit? Copak chci tak moc? Itachiho bolela hlava. Rány zvenčí ho rozčilovaly. Ale co. Bude tu sedět, dokud nezmizí…
Shenai využila všech triků, které ji ninjové během jejího pobytu zde naučili. Vytipovala si místo a vší silou do něj mlátila. Itachi sebou trhl, protože stěna těsně vedle něj se otřásala. „Co tam vyvádíš, ty bláznivá ženská?“ zděsil se. Vyběhl ven, rány mezitím ustaly. Rozhlížel se, nikde ji neviděl. Nečekal útok. Vyběhla ze strany, praštila ho do břicha a vběhla do úkrytu. Teď trčel venku on. Byl naštvaný, že se nechal přechytračit.
„Shenai! Co si sakra myslíš, že děláš?“
„Ó! Tak ty si pamatuješ mé jméno?“ provokovala ho.
Zjistil, že dveře jsou zabarikádované. Ušklíbl se. Je to jen zoufalý pokus o obranu, nic víc. A on se nachytal. „Jestli hned neuvolníš ty dveře, tak je prorazím a pak to s tebou nedopadne dobře!“ varoval ji.
„Tak to zkus!“ přilétla odpověď.
A dost! Tohle už byla poslední kapka! Poodstoupil od dveří a chystal se k rozběhu.

Deidara se oddělil od skupinky a běžel napřed. „Itachi! Co děláš venku?“ Černovlasý mladík se zarazil.
„Deidaro! Drž ode mě dál to zvíře!“ ozvalo se z úkrytu. Blonďák se zatvářil vyjeveně.
„Jen drobná výměna názorů,“ upřesnil Uchiha situaci.
„Pche! Tebe taky nechat doma samotnýho!“ zašklebil se blonďatý ninja.

Po večeři všichni chválil Shenaino malířské umění. Nakonec ji přemluvili, aby nakreslila portrét vůdce Akatsuki. Jeden překřikoval druhého, jak se snažili Shenai napovídat.
„Vlasy má ježaté a vyčesané nahoru.“
„Chtělo by to větší límec.“
„Ty oči by měly být víc pichlavý.“
Nakonec se přidal i Itachi a prohlásil, že by to chtělo spíš úšklebek než úsměv.
„Che! Tak to je přesný,“ bublal Kakuzu.
„Hotovo. Chcete tam ještě nějaký nápis?“ ptalo se děvče zvědavě.
„Napiš tam mamlas,“ řekl Hidan.
„Ne! Chce to něco vtipnýho!“ protestoval Kisame.
„A co kdyby se tam teda nepsalo nic?“ navrhl Itachi.
Nakonec se dohodli a pod podobiznou se skvěl zlatými písmeny nápis: Tatíček Šéfík.
„Deidaro, tohle radši pořádně schovej! Kdyby se mu to dostalo do ruky, zabije nás všechny,“ mínil Kakuzu.
„Mě ne,“ zasmál se Hidan. „Já jsem nesmrtelný.“
„To si Sasori myslel taky. A vidíš, jak to dopadlo!“
Itachi seděl na stole a prohlížel si obrázek důkladně. „Che! Tatíček Šéfík nás roztrhá na cucky…“