Naruto a duchové 1.kapitola

Nikdo mi nevěří, já se snad zblázním!

Tak, původně jsem to plánovala jako jednorázovku, ale jaksi se to rozrostlo. Brejličky se mi mlžily a větičky se samy množily. Opět nápad před spaním.

Naruto seděl, ostatně jako posledních těch pět bezmisích nudných dní, v Ichiraku hospůdce a pojídal rekordní osmou porci. Ale tentokrát bylo něco jinak….
Chystal se vložit do úst poslední sousto nudlí, když si všiml té podivné mlhy všude okolo.
To je ale zvláštní. Proč jsem si to neuvědomil nikdy dřív?
Měl strašně nutkavý pocit vztáhnout ruku a dotknout se té divné látky, která ho obklopovala, když v tom… kdosi stál za jeho zády a položil mu ruce na oči.
„Hej! Co se to děje? Kdo jsi?“
„Hádej,“ opověděl neznámý medovým hláskem.
Mohl by to být… Sasuke? Ne, musel jsem se přejíst a omáčka mi vlezla na mozek, ten by se přece nevrátil, tak že by…
„Ero-senin?!“
„Ne, zkus to znovu,“ zapředl hlásek těsně u jeho ucha a potom se čísi jemné teplé rty dotkly jeho tváře.
„Sakura-chan?“
„Správně.“
Osoba mu konečně odkryla oči. Rychle a překvapeně se otočil a… opravdu tam stála, dívka, po které toužil od prvního dne, kdy na ní spočinul první pohled blankytně modrých očí.
Zvedl ruku s úmyslem přitáhnout si ji blíž, avšak... už tam nebyla, místo ní stála Tsunade a napřahovala se k opravdu velké ráně.
„Naruto, jak se opovažuješ obtěžovat moje slimáky?!“
*křach*

„Naruto, co to děláš?!“
Jmenovaný otevřel oči, tedy pouze jedno, druhé měl oteklé po extra brutálním úderu své týmové společnice, dívka stála nakloněná nad ním celá zrudlá v obličeji a rukou stále v pohotovosti.
Ležel v posteli, ve svém pokoji, jednou rukou jí svíral zápěstí a druhou měl ovinutou kolem Sakuřina krku.
„Sen. Byl to sen! Éééé, to byla hrůza!“ ulevil si, hlavně díky ujištění, že nemá nic společného se zoofilním útokem na slimáky Páté. Rychle ji pustil, možná až moc rychle, nečekala to a přepadla dozadu. Vyskočila okamžitě na nohy alá nikdo nic neviděl, dala si ruce v bok a nahněvaně od něj odvrátila hlavu.
„Chm… Přestaň dělat blbosti. Máme se dostavit k Tsunade-sama, dá nám misi.“ A bez jediného pohledu na zmateného blonďáka odešla z pokoje, samozřejmě nezapomněla třísknout s dveřmi.
Blbec jeden, prý to byla hrůza. Tak sny o mně jsou hrůza!?

U hokage se už oba tvářili jakoby nic a odevzdaně čekali, co jim hlava vesnice přidělí.
„Je pravda, že bych na této misi radši viděla někoho… ehm, zodpovědnějšího, ale vy tři jste dlouho nikde nebyli. Je to C-rank mise a o naši pomoc požádal jeden starý lord se svou paní. Bydlí na odlehlém panství Mlýnské vesnice a tvrdí, že se v jejich domě děje něco divného. Mizí jim zvířata, potraviny, služebnictvo od nich utíká, nejezdí k nim návštěvy ani příbuzní. Žádají nás o ochranu a prošetření všech možných příčin, i když oni myslí, že v tom má prsty jejich soused, který už má léta zájem o tento pozemek.“
„Ale co… c-co když tam s-straší?“ vysoukal ze sebe zbledlý Naruto a schoval se za Saie.
„Jo, Brandon Frazer tam honí oživlou mumii a omylem staříkům vybílil lednici. Ty baka, duchové neexistují.“ Poklepala si na čelo Sakura a znovu, tentokrát posměšně, od něho odvrátila hlavu.
„Co je to duch?“ Roztřískl situaci Sai s otázkou jako vždy na místě.
„To budete za chvíli všichni tři, jestli mě nase*ete, nevezmete si tuhle mapu a hned nevypadnete!" pohrozila Tsunade a spatřila pouze trojici ohnivých čar.

Byla už téměř tma, když tým sedm dorazil na místo určení.
Ne, že by to bylo tak daleko, ale hned za bránou Listové se strhla menší výměna názorů ohledně velitele mise. Sakura nechtěla, aby měl hlavní slovo Naruto, ten zas nechtěl, aby je vedla holka, Saiovi to bylo sice jedno, přesto nesouhlasil ani s jedním, už prostě z principu. Nakonec se usnesli, že se budou střídat po třech hodinách. Samozřejmě, během Narutovy služby třikrát zabloudili.
Zastavili před obrovským stavením obklopeným stromy a záhadným rybníčkem - bažinou.
„Říkala Tsunade-sama, že je to panství? Mně to spíš připadá jako hodně starý statek,“ podělila se Sakura o své domněnky s ostatními, když vstoupili na dřevěnou verandu, aby mohli zaklepat.
„To máš pravdu, děvenko, je to statek, který patří moji rodině už po čtyři generace,“ vysvětlila stařenka, jež tiše seděla na verandě na lavičce ukryté ve stínu.
„Už tu na vás čekám. Prosím, pojďte dál. Nechala jsem prostřít večeři.“ Otevřela masivní dveře a uvedla je do velkého salonu s mohutným schodištěm vedoucím do patra. Ani jeden z mladých shinobi nemohl odtrhnout oči od té nádherné podívané, světlo svíc vrhalo na stěnu dlouhé ponuré stíny.
U zlevněného vepřového rámenu, co je tohle za místo? Zaúpěl v duchu Naruto a přiblížil se blíž k Sakuře.
„Tudy, prosím, do jídelny," řekla paní domu a ukázala na dveře po své pravé ruce.
Naruto se ve dveřích ještě ohlédl a v rohu místnosti, pod schody, spatřil něco stříbřitého s velkýma vyvalenýma očima upřenýma přímo na něj.
„Ááááá, duch!“ zařval, až se skleněné tabulky oken zachvěly, rozeběhl se do místnosti a skočil Sakuře do náručí. Ta to nečekala a instinktivně ho chytila.
„S-s-sakura-chan, t-tam byl d-d…“ Jednou rukou se jí držel kolem krku a druhou, celou roztřesenou ukazoval kamsi za dveře.
„Vrr! Naruto, shanarooo!“ procedila dívka skrze zuby, nejdřív ho ze sebe musela násilím strhnout a až poté mu mohla jednu výchovnou loupnout.

Seděli u stolu s plnými žaludky, i Naruto na chvíli zapomněl na svůj strach a dal si říct s pečenými kuřátky s rýží.
„A kde je váš manžel?“ zeptala se Sakura a neubránila se zívnutí.
„Jel do města. Má tam nějakou obchodní schůzku. Já… často tu zůstávám sama. Ale zítra musím taky odjet, slíbila jsem návštěvu své sestře. Nic se nebojte a chovejte se tu jako doma, budete mít alespoň klid na vyšetřování a buďte ve střehu, určitě se tu objeví ten ctižádostivý Kawani. To je náš soused, který nám dělá všechny tyhle naschvály. Nejdřív nás chce vyřadit ze společnosti tím, že z nás udělá blázny, kteří věří, že v jejich domě straší, a nakonec připravit o dům.“
„Spolehněte se na mě!“ probral se z klimbání Naruto, zmožený únavou, načež spadl hlavou do salátu a hlasitě zachrápal.
„Majordomus vám ukáže vaše pokoje.“