Bloudění

Kde jsi? Zmizel jsi? Všude je tma a já tě nevidím. Ztratila jsem tě z dohledu. Chybíš mi? Chybíš mi! Samota je jako smrt. Prázdná, temná a bez konce. Nedokážu ničím zaplnit propast, jež se zrodila v mé mysli. V mém srdci. Teď když nad tím přemýšlím, není rozdíl mezi myslí a srdcem, protože ztrátu nedokáži vysvětlit ani rozumem, ani zahnat palčivé pocity. Kam jsi zmizel? Je to daleko? Najdu tě? Setkáme se? Ptám se neustále dokola, ale nikdo neodpovídá. Ani ty. Navždy jsi se odmlčel a já musím hledat odpovědi v sobě. Možná nemusím hledat tebe, ale někoho jiného. Třeba jsou další, kteří mě potřebují.

Probudilo mě zadunění, jako by se někde hluboko pode mnou rozeběhly monstrózní motory jakéhosi obludného zařízení. Hlavu jsem měl položenou na zemi. Nebyla tvrdá nebo měkká. Nehřála ani nechladila, prostě byla. V pravidelných intervalech se ozývalo ono neodbytné BUM. BUM BUM. Jakmile jsem otevřel oči svět se zatočil, zhoupl a pak zůstal stát na místě. Čekal jsem jasné světlo, ale probudil jsem se do lepkavého příšeří. BUM BUM BUM v hlavě mi zněl čísi hlas, ale nedokázal jsem jej identifikovat. V ten prvotní moment. V okamžiku procitnutí jsem byl nikým. Plul jsem v bezčasí, ztracený a osamělý. Pak jako lusknutím prstu se kolem mě všechno zhmotnilo. Vysoké tmavé kopce, snad skály. Ostré a výhrůžné se tyčily na obzoru. Nad nimi se rýsovalo podivné našedlé světlo. Barvy jako by se objevovaly a zase mizely. Jen skály a planina bez slunce, oblohy a větru. Marně jsem se snažil zachytit hlas, který mi dozníval v hlavě. Byl mi tolik povědomý, a přesto jsem jej nemohl polapit. Čím víc jsem se na něho soustředil, tím více se vzdaloval.

Nad čím jsem přemýšlel? Něco jsem hledal? Cosi pro mě důležitého? Ale teď si najednou nemůžu vzpomenout. Zvedl jsem ruku a prohlížel si prsty proti obloze, scházelo jí slunce a přesto byla ozářená. Oblaka se táhla od obzoru k obzoru, jako nadýchané pruhy hebké příze. Dál jsem si prohlížel svoji paži a i když mi každý centimetr přišel povědomý, nemohl jsem si vybavit, kdo jsem. Kde jsem? Věděl jsem jen, že jsem ztratil něco důležitého. Spustil jsem ruku a vyšel. Neměl jsem konkrétní směr nebo cíl. Šel jsem hnán neodbytným pocitem hluboko uvnitř, podivným neklidem, jež mi nedovoloval zastavit. Rozptylovala mně nepřítomnost pachu, necítil jsem vůbec nic, jako by jeden z mých smyslů zcela vymizel. Nespouštěl jsem z očí rozeklané skály v dálce. Nepřibližovala se. Mířil jsem k ni snad už celou věčnost, ale nebyl jsem jí ani o kousek blíž. Snad přede mnou utíkala. Chtěl jsem se otočit a zkusit jiný směr. Něco jsem spatřil. Proti temné stěně vyzařovala světélka. Rozeběhl jsem se k nim. Konečně mi někdo všechno vysvětlí. Potkám dalšího člověka. Samota, prázdnota mě přiváděla k šílenství.

Prostor a čas zde žily vlastními životy. Jako bych udělal jen pár kroků a stál jsem před domem. Domem? Trochu silný výraz pro zříceninu nakloněnou k jedné straně. Přesto, jakkoli to znělo nepravděpodobně, ze všech oken zářilo jasně bílé světlo, jako letní slunce v pravé poledne. Zcela zřetelně jsem cítil vyzařované teplo. Opatrně jsem vešel dovnitř. Dveře uhnily a ležely na zemi. Podivná melodie zaútočila na můj sluch. Bouchání zmizelo a nahradila jej hudba. Nebyl jsem schopen říci, jestli se jedná o hlas jakéhosi nádherného stvoření, nebo zvláštní hudební nástroj. Byla natolik tenká a jemná, že se nepodobala ničemu, co jsem do té doby poznal. Chtěl jsem se do ní zaposlouchat, nechat se jí unášet, osvěžit. Nemohl jsem. Jakmile jsem na ni zaměřil svoji pozornost, zmizela. Beze stopy se vytratila, jako by nikdy neexistovala. Mohl jsem ji poslouchat jen pokud jsem ji nechtěl slyšet

Podlaha se svažovala na druhém konci místnosti jsem spatřil vodní hladinu. Přišel jsem k ní blíž a strčil do ní špičku boty. Táhla se jako sirup. Raději jsem ji více nezkoumal. Naproti jsem spatřil dvoje dveře. Vypadaly jako nově nalakované, v rozích se snad ještě leskla nezaschlá barva. Opatrně jsem se k nim blížil, nahnutá podlaha mě mohla s každým neopatrným krokem poslat do slizké vody. Když jsem se dostal na druhou stranu, prohlédl jsem si je lépe. Vypadaly stejně, nevěděl jsem, které mám zkusit jako první. Jen jsem zavřel oči a natáhl ruku. Prostě jsem nahmatal kliku a vešel.
Očekával jsem další místnost, ale stál jsem na břehu obrovského jezera. Voda v něm byla černá, vlastně ani vodou nebyla. Stejná slizká tekutina místo vlnek od větru tvořila podivné záhyby, které se jen převalily a zase splaskly. Cítil jemný vánek, který se opřel do mého těla, ale nenesl sebou žádné pachy. Velice přesně jsem si dokázal vybavit vůni vody, letního dne.
Na břehu seděl muž, rybařil. Pomalu jsem se k němu přiblížil. Byl mohutný s holou hlavou. Nejspíš uslyšel moje kroky a zvedl hlavu, podíval se na mě. Po celé lebce se mu kroutil obrazec jakéhosi stvoření. Stál jsem za ním a pozoroval jej. Do vody vedlo několik šňůrek, ale neviděl jsem žádný prut. Tak by to přeci nemělo být? Já jsem kdysi rybařil? Mám ten pocit. Voda se líně převalovala, provázky sebou začaly škubat, pak se napnuly. Z vody se postupně vynořila malinká postava. Nejdřív jsem si myslel, že je to dítě. Nemělo tvář. Sliz z něho odkapával a jemný písek se mu lepil na končetiny. Pomalu došel ke svému vodiči. Byla to jen loutka. V rukou držela napůl sežranou rybu. Hodila ji k nohám svého loutkáře. Ten se na ni jen podíval, chytil ji za ocas a hodil zpátky do vody. Mrtvé tělo se válelo na hladině, než s odporným mlasknutím zmizelo. Loutka se otočila a potopila se do slizu.
„Co lovíš?“ zeptal jsem se muže.
„Nevím.“
„Proč lovíš?“
„Nevím.“
„Proč tu jsi?“
„Nevím.“
„Máš nějaký úkol?“
„Nevím,“ odpověděl již odměřeně.
„Jen mám pocit, že jsem vždy toužil po moři. Mám pocit, že tu musím být.“ Zasněně se podíval k obzoru. Stál jsem tam dlouho a pozoroval stále stejný rituál. Loutka dítěte vylezla ven, přinesla rybu v různém stupni rozkladu a zase zmizela. Muž pokaždé úlovek zahodil.

Viděl jsem dost, nechtěl jsem se dál dívat na nekonečně se opakující scénu. Chtěl jsem se vrátit zpátky. Utíkal jsem a čím rychleji jsem běžel, bouchání se zesilovala. V momentě, kdy se stalo nesnesitelným jsem před sebou spatřil čtvery dveře. Nevěděl jsem do kterých mám vejít. Vypadaly stejně. Ozvala se série ran silnějších než předtím. Zacpal jsem si uši a do jedněch prostě vrazil. Vyběhl jsem do příšeří. Když si mé oči přivykli všiml jsem si, že celá místnost je složena z červeno zelených dlaždic. Táhly se všude kolem, až vysoko nad mou hlavu do místa, kam jsem neviděl. Na vrcholu, kdesi ve tmě se blyštělo jedno malinké světýlko. Bylo tam tak samotné a ztracené, vydávalo studenou a bodavou záři. Ozvalo se cinknutí. Nejprv jsem si myslel, že jej vydává ono světýlko, protože pokud by mělo mít nějaký hlas, zněl by přesně takto.
Cinkání zesilovalo, přidalo se k němu dupání a funění. Ze tmy se ke mně přiblížila dvojice. Postavy vypadaly, že tančí. Kroužily kolem sebe v elegantních krocích a plavných pohybech. Když se přiblížily, všiml jsem si, že bojují - dva muži červený a modrý. Zápas se jevil vyrovnaně, když v jednom okamžiku modrý vyrazil v před. Bodl. Rána prošla červenému břichem. Jasně jsem viděl čepel trčící z jeho zad. Ozvalo se vzteklé zařvání. Myslel jsem si, že je zápas u konce. Spletl jsem se. Znovu se pustili do souboje. Střídavě se trefovali jeden do druhého. Každá z těch ran musela být smrtelná. Vzduch se naplňoval nelidským vřeštěním. Nemohl jsem se na to dál dívat.
„Přestaňte!“ Můj křik poskakoval místností a každým okamžikem zesiloval, až se světlo nahoře zachvělo. Muži se zastavili a podívali se na mě. Ustoupil jsem o krok dozadu, vyděsily mě rudé oči. Měl jsem pocit, že jsem je někdy předtím viděl. Další šok následoval. Ani jeden z nich neměl ústa. Proč křičeli? Jak mohli křičet! Oba začali vydávat neartikulované zvuky a ukazovali si na obličej. Viděl jsem v jejich tvářích prosbu. Chtěli, abych jim pomohl. Nemohl jsem. Otočil jsem se a jako největší zbabělec jsem utíkal pryč od nich. Barvy se kolem mě mísily. Utíkal jsem, co jsem mohl. Tentokrát jsem bouchání vyhledal sám. Řídil jsem se jen svým sluchem. Zavřel jsem oči a zapomněl na ostatní smysly. Tvrdý náraz. Teď jsem byl v bezpečí. Cítil jsem teplo. Do té chvíle jsem si neuvědomil, jaká je mi zima. Uší se mi lehce dotkla tichounká melodie. Otevřel jsem oči. Stál jsem v dlouhé chodbě. Na jejím konci plápolal oheň. Šel jsem k němu. Kdosi tam zpíval, písničku která mi byla povědomá. Vešel jsem. Před otevřeným ohništěm seděla žena. Viděl jsem jen vlasy v koňském ohonu. Obešel jsem ji, abych mohl spatřit její tvář. Byla už starší, měla přísný výraz. Nepochyboval jsem o tom, že se umí i usmívat. Prozrazovaly to vrásky kolem očí. V náruči kolébala malý uzlíček. Dítě! Zpívala mu. Vrhla na mě rychlý pohled a pak se znovu podívala na spící miminko, jako by ji vůbec nepřekvapilo, že jsem v místnosti s ní. Chtěl jsem se podívat i na malé stvoření, ale jakmile jsem se nahnul blíž, přitáhla si ho k tělu. Spalo tak tichounce. Celá místnost byla zvláštně klidná. Posadil jsem se k ohni. Pozoroval jsem onu ženu a vnímal jen teplo a melodii. Únava se začala přelévat přes moje tělo a mysl. Brzy jsem nevnímal nic. Byl jsem uprostřed černoty, ale měl jsem neodbytný pocit, že mě někdo volá. Zmateně jsem běhal v kruzích a chtěl najít ten hlas. Je to marné. Nikdy ho nenajdu. Ještě několikrát jsem se otočil, než jsem zjistil že nevycházel z určitého směru. Byl všude.
Probudila mě cizí ruka na rameni.
„Měl by si jít. Tady není tvoje místo.“ Žena stála nade mnou. Nedržela v ruce dítě a nezpívala, oheň uhasínal. Poklidné kouzlo místa se vytratilo. Vkrádal se sem chlad a ticho. Otočila se ke mně zády. Na zemi leželo mimino. Mělo vytvořené hnízdo z hadrů, když jsem procházel kolem naklonil jsem se, abych spatřil jeho tvář. Vůbec to nebylo dítě. Jen špalek zabalený do zavinovačky. Vracel jsem se chodbou. Teď jsem zůstal ve tmě. Stěží jsem nahmatal kliku dalších dveří. Prošel jsem dovnitř.

Ocitl jsem se na rozlehlém kopci. Bouchání zcela zmizelo. Už jsem ho neslyšel, ani necítil. Všude kolem mě bylo jemné bílé peří. Procházel jsem jím, jako bych se brodil ve sněhu. Slunce zapadalo, v jeho světle byla všechna pírka oranžová a žlutá. Kdesi v dálce se rýsovala podivná hrouda. Vydal jsem se tím směrem. Nebyla to však hrouda, ale shrbená stařena. Seděla na zemi a dívala se na zapadající slunce.
„Zdravím,“ promluvil jsem na ni. Měl jsem strach, že ji vylekám. Nereagovala. Došel jsem až k ní a jemně s ní zatřásl. Stále nic.
„Babičko, co je vám?“ Byla mrtvá? Zadíval jsem se do její tváře a zkoumal rysy. Chtěl jsem jí změřit tep.
„Baf,“ vyhekla baba a rozchechtala se na celé kolo.
„Lekl ses chlapče?“ zeptala se mě a utírala si slzy z očí.
„Trochu,“ přiznal jsem.
„Pojď a sedni si ke mně. Dlouho tady nikdo nebyl.“ Poplácala na místo vedle sebe. Usadil jsem se do jemného peří a zadíval se na slunce.
„Brzo se setmí,“ začal jsem hovor.
„Nesetmí. Tady nikdy není noc. Slunce stále zapadá.“
„Proč jsem tady? Nemůžu si na nic vzpomenout.“ Babka dlouho mlčela, než konečně promluvila.
„Každý, kdo je tady něco hledá. Nemůže pokračovat dál, dokud nenajde, co ztratil.“
„Kam dál?“
„Já ti to nemůžu říct, musíš na to přijít sám.“
„A ty? Taky něco hledáš?“ Místo odpovědi jen zvedla dlaň a uhodila mě do čela. Převalil jsem se na záda.

Seděla jsem u stolu shrbená nad namáhavou prací. Vlasy jsem si zapletla do copu, aby se mi nepřipletly do mechanických součástek. Upravovala jsem si přiblížení na těžkých kovových brýlích a snažila se zasadit každou část na své místo. Kolem jsem měla nepořádek, součástky se válely všude, nad mojí hlavou viselo nářadí. Nevnímala jsem okolí, jakmile jsem se zabrala do práce, okolní svět přestal existovat. Moje vědomí se smrštilo a upnulo jen k jediné činnosti. V těchto chvílích pro mě přestával existovat čas. Pracovala jsem mnoho hodin v kuse, kolik času uběhlo mi prozrazovala jen moje ztuhlá záda. Všechno jsem dělala pro jedni myšlenku, ideu. Musela jsem pomoci své vesnici i kdybych tomu měla obětovat celý svůj život. S lepšími loutkami budeme neporazitelní. Pokud budu neúnavně pracovat, dokáži vytvořit ještě smrtelnější a nebezpečnější jedy s rychlým účinkem. Nikdo nebude mít šanci. Každému dám okusit svoji bolest. Všichni by měli pocítit ztrátu, kterou jsem zažila já. Někde hodně hluboko si uvědomuji, že pomoc vesnici je jen směšná historka pro všechny ostatní. Já chci jen ničit a mařit.
Všechno, co jsem měla. Všechno, co mi zbylo, každou část své osobnosti jsem vložila do loutek. Teď byl mír. Kdo stál o jejich mír? Já ne. Nemůžu používat svoje umění. Všichni jsou teď přátelé, tváří se tak. Copak si nikdo nepamatuje, jaké hrůzy prováděli. Nemám jinou možnost. Musím svoje výtvory držet v utajení. Nevěřím, že klid zbraní vydrží dlouho. Vykvete nový konflikt a já budu znovu nenávidět a zabíjet. Moje mechanická monstra znovu naleznou svůj smysl. Brzy budou k užitku. Znovu mě požádají, abych pro ně zabíjela. Abych vytvářela strašnější a vražednější verze.

Dívala jsem se na sebe, jak mi šednou vlasy, přibývá vrásek. A já jsem s každou šedinou něco ztrácela. Z každou vráskou byl můj život bolestnější a osamělejší. Cítila jsem jen zatrpklost ke světu i lidem. Uzavřela jsem se před světem. Nechtěla jsem s ním mít už nic společného. Nezbylo ze mě nic. Jen stará scvrklá a kyselá švestka.
Ale na samém konci jsem našla naději. Konečně jsem začala věřit v to, že mír je skutečný. Viděla jsem budoucnost bez nenávisti a zabíjení. V poslední moment než jsem vydechla naposledy, jsem konečně našla smysl svého jednání. Nejspíš jsem žila právě proto, abych s posledním svým výdechem mohla darovat svůj život.

Můj návštěvník, první za dlouhou dobu, se začal probouzet. Ještě ležel na zádech, ale oční víčka už mu kmitala. Snažil se vzpamatovat z obrazů, které jsem mu ukázala.
„Vy tady nemusíte být,“ promluvil ke mně.
„Každý, kdo skončí tady něco hledá. Odešel dřív, než svůj život mohl řádně uzavřít. Je tady uzamčený bez vzpomínek a minulosti. Bloudí a hledá sám sebe a až najde, co chce. V momentě, kdy věci urovná, přijde sem a odsud může pokračovat dál. Chtěla jsem odejít. Mohla jsem odejít, protože jsem splnila, co jsem měla a moje duše odešla pokojně. Rozhodla jsem se tu ještě chvíli zůstat a pomáhat dalším najít jejich cestu.“
Zůstal sedět bez hnutí jeho modré oči pluly kdesi ztracené v hloubi jeho duše. Není snadné najít to, co člověk ztratí. Jemu se to nejspíš povedlo. Podíval se na mě a trochu se pousmál.
„Myslím, že tu počkám nějakou dobu s tebou. Na někoho čekám. Na krásnou ženu. Teprve s ní můžu pokračovat dál.“
„To je dobře. Někdy je mi tu trochu teskno, když dlouho nikdo nepřichází.“