Otravná manželka

„Nevíš kolik je hodin?! Kde jsi byl?“ zahrnula Yoshino svého syna otázkami, hned jak se objevil ve dveřích. Ani ho nepozdravila.
Povzdechl si. Byl unavený. A na mámino řvaní opravdu neměl náladu.
„Byl jsi s nějakou holkou, co?“ vychrlila hned, aniž by ho nechala cokoliv říct.
Shikamara unáhlené závěry jeho matky nepřestávaly udivovat.
„Mami, prosím tě…“ vzdechl otráveně a pokusil se proklouznout z chodby do obýváku. Pokus byl neúspěšný. Máma se mu postavila do cesty.
„Byl?!“
„Nebyl.“
„Lžeš!“
„Nelžu.“
„Tak kde jsi byl?!“
Byla otravná.
„Trénoval jsem.“
„Ty?“
„Jo.“
„Tomu mám věřit?“
Jak ji asi měl přesvědčit? Vždyť ona byla ta nejpaličatější osoba, kterou znal.
„Je to pravda. Ale nemusíš tomu věřit, když nechceš. Je moje věc, co dělám ve svým volným čase, mami.“
Svými slovy Yoshino zaskočil. Nejprve se tvářila překvapeně a na pár vteřin nebyla schopná slov. Její překvapení ale brzy přešlo ve vztek a slova se jí zase vrátila.
„Nebuď drzej!“ zakřičela, vrazila mu pohlavek a rázným krokem odpochodovala do kuchyně.
On se vyčerpaně dobelhal do obýváku.

Shikaku seděl na gauči a pročítal si nějaké noviny. Shikamaru se úplně hotový složil vedle něj.
„Máma je šílená. Hrozně řvala kvůli tomu, že jsem přišel „pozdě“,“ postěžoval si.
„Tebe to ještě překvapuje?“ smál se mu táta, jeho slova nebral příliš vážně.
„Překvapuje mě, jak sis jí mohl vůbec kdy vzít.“
„No tak. Líbila se mi,“ obhajoval se Shikaku.
„Čím, prosim tě? Tím, jak pořád ječela?“
„Asi. Já nevím, Shikamaru. Vším.“
„To jsi musel bejt dost mimo, ne, tati?“
Shikaku se hořce zasmál. „To jo.“
„Jak jsi vůbec poznal „paní dokonalou“, co?“
„Vlastně úplně náhodou. V cukrárně. Šel jsem tam jen tak, z nudy. Yoshino tenkrát seděla u vedlejšího stolu, sama. Zaujala mě. Měla lesklý, dlouhý vlasy. A výrazný oči. A pěkně se smála.“
A jemu se hrozně líbila. Snad se do ní zamiloval. Nikdy na lásku na první pohled, nebo něco takového nevěřil. Zásadně se řídil zdravým rozumem. Jenže jeho rozum ho právě kompletně zradil. Pořád se musel dívat na pěknou brunetku. Její oči, vlasy, rty, ruce, tělo, nohy, …každá část jejího těla mu přišla úplně dokonalá. A chtěl, přál si, aby s ní mohl strávit zbytek života. A bylo mu docela jedno, že nezná ani její jméno.
To Shikamarovi samozřejmě neřekl. Asi by pak už nikdy neměl pokoj od jeho poznámek. Vždyť i takhle si rýpl.
„Vždyť se vůbec nesměje,“ řekl.
„Jak by mohla, když ji pořád zlobíš?“ ušklíbl se Shikaku kysele.
„Haha,“ falešně se zasmál a další poznámky už si raději odpustil, aby se to opět neobrátilo proti němu. „A dál? Pozval si ji někam?“
„Nakonec jo,“ přikývl, „Ale máma se postarala o to, aby to nebylo tak nudný a obyčejný. Najednou, z ničeho nic se zvedla a napochodovala si to přímo ke mně. A na celou cukrárnu začala řvát, proč na ní sakra tak čumím.“
„Jo, to zní jako ona.“ Přeci jen si Shikamaru ty poznámky neodpustil.
„A já jsem pak řekl snad tu nejdrzejší větu v celým svým životě. Řekl jsem jí, že ona na mě v tom případě taky kouká, když si toho všimla. Načež se rozkřičela se, jestli mě má zbít. A já jsem se jí co nejrychleji zeptal, než jsem si to stihl rozmyslet, jestli by si se mnou nechtěla někam zajít. Několikrát si mě přeměřila. Tvářila se dost nedůvěřivě. Vypadala, jako by se připravovala, na to, jak brutálně mě zmlátí. A mně bylo docela jasný, že jsem to zkazil. Když najednou vyštěkla „Kde - a kdy? A kdo vůbec seš?!““
„To nezní zrovna dvakrát romanticky.“
„No, máma taky není velká romantička. Ale o pár dní později jsme i přesto zašli na večeři. A pak jsme se prostě občas scházeli. Celkem jsme si rozuměli. Už ani tolik nekřičela. Ale nejspíš to tenkrát nebrala moc vážně.“
Vlastně si byl na devadesát devět procent jistý, že to nebrala vůbec vážně. Pamatoval si, jak se mu smála, když bral věci příliš seriózně, jak pořád nad něčím mávala rukou a jak na jejich schůzky často chodívala pozdě a ani se za to neomlouvala.
„Do teď tě nebere vážně,“ jeho syn se opět drze ozval.
„Ne, už zase mě nebere vážně. Jednu dobu to bylo docela jiný. Teda, to mi došlo až zpětně, v tý době jsem její chování vůbec nechápal. Najednou, asi po půl roce našeho „randění“ si začala stěžovat, že jsem pořád na misích, a že na ní, prý, vůbec nemám čas. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to nemůžu ovlivnit, jenže ona to prostě nedokázala pochopit.“
„No jo, máma.“
„Listová tenkrát byla ve válce s Kamennou. A ty mise byly čím dál častější. A ona, kvůli tomu, čím dál tím protivnější. A pak mě poslali na frontu. Bojovat.“
„A máma řvala, co?“
„Kupodivu ne.“
Shikamaru překvapeně povytáhl obočí.
„Ta válka byla záležitost ninjů, před obyčejnými občany Konohy se měla udržet v tajnosti. Řekl jsem Yoshino, že jdu na další misi, ale že nevím, jak dlouho bude trvat, a že se možná protáhne. Ani mi nic neřekla. Jen chvíli koukala, pak se uraženě otočila a odešla.“
Stále si pamatoval, jak při odchodu drze pohodila svými po pas dlouhými vlasy. A jak pak odcházela, ještě razantnějším a rychlejším krokem, než u ní bylo obvyklé. A pak zahnula za roh. A jediné co po ní zůstalo, byl jemný odér její sladké, vanilkové voňavky. Jenže i ten se po chvíli rozplynul. V tu chvíli si připadal hrozně osamělý.
„Byl jsem pryč skoro čtyři měsíce. Celou tu dobu jsem doufal, že válka skončí co nejdřív. Hrozně jsem chtěl vidět Yoshino, ale pak, když jsem za ní konečně mohl, dostal jsem strach, že už o mě nebude mít zájem.“
Hádal, že už takhle přišel synovi neuvěřitelně směšný. Přitom mu ale ani zdaleka neřekl všechny věci, které ho tenkrát tížily. Bál se, že si Yoshino našla někoho lepšího, než byl on, někoho, s kým už to bude myslet vážně. Bál se, že už ho nechce ani vidět. A že, když za ní přijde, že se mu vysměje.
„A její návštěvu jsem pořád odkládal. No, pak jsme se potkali na ulici. Zastavila se - a dívala se na mě tak, že jsem absolutně nebyl schopný poznat, co si myslí. A pak se ke mně rozběhla. Obejmula mě a rozbrečela se. A do toho se rozčilovala, kde jsem sakra byl tak dlouho, proč jsem za ní nepřišel, a že se bála. A křičela, ať už nikdy nikam neodcházím.“
Ve skutečnosti to ani zdaleka nebylo tak romantické, jak to teď podával. Yoshino ho k sobě tiskla tak silně, že skoro nemohl dýchat a nehty mu zarývala do kůže a nepřestala, ani když jí řekl, že to bolí. Ale nestěžoval si. Konec konců, tohle byl Yoshinin způsob, jak dát najevo lásku.

„A pak?“
„Pak?“ Shikaku se zasmál. „Pak jsme byli spolu. To je celý.“
„Já stejně nechápu, jak ty její řevy můžeš pořád tak v klidu snášet,“ povzdechl si Shikamaru.
„Hele,“ podíval se na něj táta mnohem vážněji než normálně, „Yoshino je občas dost hrozná, to je fakt. A to její ječení dokáže být pěkně otravný. Ale kdyby taky nebyla, bylo by to divný, ne?“
Shikamaru musel přiznat, že táta má pravdu. Máminy věčné scény a její křik, to oboje už se tak nějak stalo součástí jeho života. Bez toho by byl jeho život až podivně klidný. A neúplný.
„Večeře je stole! Pohněte si, nebo vám to vystydne!“ ozvalo se z kuchyně.
Shikamaru si s tátou vyměnil otrávený pohled. A následně se oba líně zvedli z pohovky.
„Tak jdete?!“
„Jo, už jdem.“

Poznámky: 

Jsem retard...

Na misi jsem se dívala, pár dní po jejím vyhlášení a říkala jsem si, že vypadá vážně zajímavě a pomalu jsem si v hlavě začala urovnávat, o kom bych asi tak mohla psát, a jaké by to mělo být a bla bla. A zapamatovala jsem si, že potrvá někdy do "konce března" - spousta času. No jo. Včera jsem přišla domů asi v šest a po delší době jsem se zase podívala na Konohu. Moje překvapení, když jsem zjistila, že mise potrvá jen do šestnáctého, bylo opravdu neskutečné. A už jsem si v hlavě nic neurovnávala a začala jsem psát o prvním páru, který mi přišl na mysl Za cenu toho, že vůbec nejsem naučená na zítřejší tři písemky, jsem to stihla napsat (teda, to není moc vtipné... )

Omlouvám se, pokud se v textu opakují slova či fráze, a za případné překlepy, ale jak jste si právě mohli přečíst, povídka byla napsaná opravdu na poslední chvíli a já jsem už začínala pochybovat, jestli to vůbec stihnu Takže prosím o komenty, hvězdy a (konstruktivní) kritiku, děkuju ^_^