Klevety a pomluvy

Letní větřík radostně prolítával mezi stromy, skálami či si razil cestičku nad rozskotačenou vodou v potůčku. Chladil rozpálené líce z poledního vedra. Zdálo se to být idylické. Krásný den, a přesto sedící postavy u potoka neměly na tvářích úsměv, který by ladil k okolí, a v mysli bezstarostnost. Bylo to horší, nad čelem toho nejmladšího div nevisela bouřková mračna. To, co slyšel od dvou starších žen, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.
„Nechápu to, to nemohli ty dva rody prostě už v začátku dojít ke shodě?“ Tohle mu nešlo na rozum. Nechápal to. Tolik zbytečného krveprolití pro nic za nic. Mladý muž si dal za ucho světlé vlasy a rozhořčeně hodil do vody malý kamínek. Voda ho spolkla jako nic a v hučení zaniklo i drobné šplouchnutí.
„Je to marné. Dane, společnost je zkažená, ať tvrdí ta nová cokoliv, tak se to stále opakuje. Mnozí lidé se snažili o změnu, nepochodili,“ pronesla moudře Biwako, která se v Konoze často věnovala studiu mnoha a mnoha svitků. Milovala čtení a hloubání. Objevování skrytých dějin ninjů. Tohle studium ji pomaličku formovalo v moudrou, ale občas zahořklou ženu.
To oproti ní byla Chiyo veselé mysli a dobrého srdce. I v pokročilém věku si udržovala potřebný nadhled a chuť k životu. „Biwako, myslíš hrozně pesimisticky. Úplně kazíš jeho mladou mysl těmito temnými žvásty,“ odpinkla její odpověď a otočila se k mladíkovi, ze kterého cítila sílu, že by jednou mohl dokázat něco víc. Něco, co by ho v očích ostatních pozvedlo, a stal se uznávaným. Cítila z něj potenciál stát se Hokagem. Jenže do jiné vesnice moc mluvit nemohla. Ostatně země byla po ukončené válce poněkud nestálá a nezakotvená. Pořád si ještě hledala své místo a vzpamatovávala se z útrap, které zažila. Vylouply se tři konožské postavy, které ji ohromovaly, co dokázaly. Nicméně Dan měl k jedné z nich velmi blízko. „Chce to myslet trochu s nadhledem,“ spiklenecky se naklonila k mladému muži, „Biwako je hrozně zapšklá manželka. Manžel se jí zřejmě nevěnuje, tak jak by měl.“ Poťouchle se zasmála. Tahle diplomatická mise ji bavila. Nemohla si pomoct, když oni Konožané se vždycky tvářili hrozně vážně.
„Chiyo!“ zavrčela druhá žena podrážděně, „nejsem hluchá!“ Co si to ta bába vůbec myslí! Dojde si jako doprovod, oni se tu mají starat o její blaho a ona si z nich ještě utahuje! Asi jí zakroutí krkem. Dokázala se ovládat jen díky tomu, že tohle byla návštěva a ona nechtěla zkazit pověst Konohy svým nevhodným chováním, ale jestli ještě něco řekne, tak uvidí.
„Vidíš,“ chichotala se žena dál. „Doporučuji ti najít si dobrou manželku, abys něco takového nemusel snášet.“ Chiyo se zdálo, že brzy na ni přiletí nějaká bouřka, jak se temná mračna kupila nad hlavou manželky hlavy vesnice. Úplně jí chybí smysl pro humor. A to prej Písečná země je suchá… možná jen země, ale mysl jejich lidí je veselá a přátelská.
Dan se radši nevyjadřoval. Sice byl mladý, ale všiml si, že když se dvě ženy rozkohoutí, tak je dobré držet se zpátky a nevměšovat se do toho. Líce se mu trochu zabarvily červení, po Chiyonině poznámce. Popravdě měl přítelkyni pěkně od rány, ale miloval ji. Nechal ženy ještě mezi sebou špičkovat, než to vypadalo, že to skončí dlouhým mlčením. „Víte, chtěl bych se na něco zeptat. Kvůli tomu jsem přece tady.“ Dan to poznamenal opatrně, jako kdyby mu měla jedna přilítnout. „Požádal jsem o naše setkání, abych se s vámi mohl setkat kvůli tomu, že mě zajímá raná historie Konohy a názor ostatních zemí. Tedy i Písečné,“ pokývl k starší ženě, „proč začaly války před založením vesnice a měla zde Písečná nějaké vztahy či zájmy? Vím, že to kdysi mohlo být tajné, ale už uběhlo hodně času.“ Nechtěl se rýpat v politických aktivitách dnešní doby, ale bylo dobré znát minulost.
„To by mě taky zajímalo,“ ozval se mužský hlas a zpoza stromu vyšel Shamon, druhý Kazekage, který vypadal velmi zvláštně. Jeho tetování draka okolo hlavy zasahující do očního okolí budilo respekt. Kdo ví, co umí za speciální jutsu. Však se jistě nestal Kazekagem pro nic za nic.
Chiyo se na muže ani neotočila. Slyšela ho přicházet. Čakru svého lidu poznala spolehlivě. Měla vždycky takovou písčitou příchuť. „Jednání už skončilo? To abychom snad šli.“ Věděla, že Kazekage je netrpělivý, jako všichni, jež stíhá odpovědnost a břemeno rozhodování. Potřebují udělat spoustu věcí co nejrychleji, ale ne vždy se jim to vyplatí.
Potetovaný muž se i přesto posadil do zelené trávy na okraji potoka, aby mohl dělat ženám společnost při dalším vyprávění.
Biwako prvně nespokojeně poklepávala nohou, než se v ní usídlil pocit důležitosti. Všichni čekali, až začne s vyprávěním. Konečně aspoň trochu ukáže, že studium starých svitků k něčemu je, a pokud to schvaluje vedení, tak budiž. Sice nerada poskytovala vnitřní informace dalším vesnicím, ale zdálo se, že to tak má být. „Dobrá tedy.“ Chvíli přemýšlela, jak začne. „Všichni asi víte, že klany Uchiha a Senju se nikdy neměly moc v lásce. Kdo si začal a co bylo jablkem sváru, se už přesně neví, je k tomu několik pramenů. Jednou to byla úkladná vražda hlavní rodiny, podruhé zase spor o území. Kdo ví. Nicméně nebyly to jen ony rody, ale bylo jich mnoho. Každá strana se snažila získat co nejvíc spřátelených rodin, které zasahovaly až do dnešní Písečné. Dokonce jeden pramen tvrdí, že Uchihové pocházejí odsud, ale oni sami to popírají jako pustou lež…“ pokračovala dál ve vyprávění, „a, jak boje byly dlouhé, vyjednávání nekonečná. Nebylo tomu pořád konce, a i když se následně postavily základy Konohy, tak byli dva muži, kteří měli tendence brojit proti druhému klanu…“
„Hej, Senju,“ zavrčel podrážděně hlas černovlasého muže, když viděl na svém oblíbeném místě bělovlasého muže. „Co tu děláš?“ Měl za to, že sem nikdo nechodí a dost ho to naštvalo, že tu objevil zrovna jeho. Nesnášeli se a to bylo ještě hodně slabé hodnocení jejich vztahu.
„Madaro,“ zavrčel stejně nepříjemným tónem Tobirama a nenávistně přimhouřil oči. Raději vstal, kdyby došlo k nějakému střetu, kterých nebylo málo. Minule se porvali na oficiální slavnosti. Naštěstí v zahradě, kam je šel rozehnat bratr. Měl snad čich na to, že spolu něco dělají. A zrovna dneska si říkal, jaký je krásný den a klid…
„Paní Biwako, já to nechápu,“ přerušil vyprávění Dan, kterého příliš svědil jazyk, než aby vydržel do konce vyprávění. Všechno to bylo moc zajímavé, ale tohle mu nešlo na rozum. „Proč se tak nenáviděli? Vždyť málem zapříčinili další válku.“
„To je složité. Ani jeden z nich samozřejmě o svých myšlenkách nemluvil nahlas, ale mluvilo se o nějakém zhrzeném citu, o co přesně šlo, to nikdo neví-“ chtěla dopovědět konožská žena.
„Ale ví, všechno se ví,“ pochechtávala se Chiyo pobaveně, „u nás se říká, že Tobirama si našel nějakou dívku, ale někdo hodil na Madaru, že mu za ní chodí, a to ho rozčílilo. Takže místo, aby si to v klidu vyříkali, tak prý došlo k velkému boji. No nicméně Madara od té doby nemůže to křivé osočení Tobiramovi odpustit a ten se odmítl omluvit, že omlouvat se Uchihovi je pod jeho úroveň.“ Měla ráda tenhle typ klevet a mohla o nich drbat pořád.
„No to není vůbec pravda,“ rozhorlila se Biwako a začala druhé ženě vyprávět svoji verzi příběhu, načež se obě začaly předhánět, která z nich slyšela divnější nebo nejpravděpodobnější verzi jejich sporu.
Shamon se podíval na mladého ninju, který na něj prosebně hleděl, aby divoký spor mezi ženami ukončil. Druhý Kazekage však otálel. Nechtěl na sebe přivolat bouřku. Jen ať si to pěkně mezi sebou vyřeší. On má dnes už času dost.