Nedělní šachový pokec

Zalesněná krajina. Slunce hřeje…

„Co tady zase děláme? Zvláště pak v neděli. To mám den klidu.“
„Hrajeme šachy jako každý týden.“
„Jo? Že jsem si nestačil dosud všimnout.“
„Vždyť je hrajeme už víc jak pět let, pokud si můj milý Shukaku nezapomněl.“
„Nezapomněl, jen mě trápilo, co to hrajeme, když evidentně ani jeden z nás je neumí.“
„Umím hrát šachy! A to podle žabích měřítek jsem v tom hodně dobrý. I na učedníka osmého stupně!“
„Učedník? Kdes tomu, proboha, přišel? Chudáku, takhle ti sprostě nadávat. Žáby, že mají měřítka? Nepovídej, to chci vidět a vědět.“
„U nás to není nadávka, když se řekne slovo učedník. Nevím jak u vás. Razíme motto, že každý se učí celý život a má právo vybrat si, co se bude učit, a kdy. Tak já ti to velmi rád předvedu, jak žáby umí válet.“
„A cos těch pět let celou dobu dělal?“
„Šel jsem na tebe zlehka, protože šachy není lehké se naučit. Za dva roky už budu mistrem!“
„Tak dlouho? To neznáš nějakou snazší hru? Která se dá naučit za chvilku?“
„Jistěže znám, ale šachy mají své kouzlo v tom, že imitují skutečnou bitvu a můžeš se procvičovat v různých strategií jak porazit svého soupeře, aniž bys musel obětovat svůj vlastní život, aby sis vyzkoušel nějaký tvůj nápad jak vnést do bitvy nový prvek.“
„Opravdu? To mě nikdy nenapadlo, abych šachy bral takto. Hm, zajímavé. Co dalšího tam pro mě máš?“
„Že jo? Proto se šachy učí tak dlouho. Než se naučíš kam pokládat a nepokládat figurky, jaký směr je správný, který je špatně. Jaké mají bojové vlastnosti. Proč jsou takové a makové. Těch bojových strategií je strašná spousta. Vše se dá různě kombinovat podle hráčovy potřeby. Před dvěma roky se mi povedlo vyhrát, když jsem měl jen dvě figurky. Dal jsem přitom šach mat.“
„Páni, toho je až tak tolik? Ale furt mi nejde do makovice, jak jsme mohli hrát šachy tak, jak jsme je hráli, po dobu pěti let a navíc, když ty se je učíš a já je vůbec neumím.“
„Za prvé, šachy nejsou těžké. Jen si musíš před začátkem určit jakou strategii budeš hrát. Zdali útočně, ochranně, či partyzánsky. Vždy musíš být ochotný někoho ze svých bojovníků obětovat. Žádné vítězství se neobejde bez obětí a ztrát. Zapamatuj si to.“
„Tyhle základy zná přece každý. Celý hrrr si to píšu do deníčku, co mi dal Gaara k narozeninám.“
„Vážně? On ví, kdy máš narozeniny?“
„Samozřejmě, že ne. To měla být ironie, učedníku.“
„Vtipný. Tak začneš už konečně, začátečníku?“
„Rejpale, tak dobře, už táhnu.“
„Do pekla? Takže budeš útočit? Já se tedy budu bránit.“
„Figurkou, ty jeden provokatére učednická. Cos to udělal?“
„Posunul jsem figurku o jedno políčko, nevzdělanče kulatá. Žádnou vědu v tom nehledej.“
„Tak proč mám, slizoune, pocit, že brzo prohraju?“
„Třeba ne, hruškokoule.“
„Takže ty sis celou dobu ze mě dělal šprťouchlata, což? Jako teď, to není od tebe hezké šikanovat silnější. Taky by se ti to mohlo hezky prodražit.“
„Šikana? Takové milé pošťuchování mezi přáteli? No vidíš, a hnusně zlevnit by to nešlo, což? Vůbec ne, spíše jsem tě vedl směrem, aby ses to nevědomky také učil. Někdy úspěšně, někdy jsem se netrefil do té správné noty.“
„Já tě ovšem nenechám vyhrát. To jistě pochopíš.“
„Jak jinak. Jsme přece rozumní a dospělí, že?“
„Máš recht, kamaráde. Ono je to fakt snadný.“
„Snadné, jak dát někomu šach mat v deseti tazích.“
„To není fér. Začneme druhou hru.“
„Jak chceš. Prohraný opět dá figurky na jejich místa a já si mezitím připálím. Nějak mi to zhaslo.“
„Kuřáci.“
„Ehm, chtěl si něco? Abstinenti. Ještě řekni, že ti tohle vadí? Na férovku.“
„Snáším to dobře jen chvilku. Ne nic podstatného. Zatím. Tak hotovo. Druhé kolo propukne teď!“
„A o čem by sis chtěl povídat?“
„Při hře se dá i komunikovat? Jak praktické.“
„Ty si fakt případ k uzoufání.“
„Mohu se ještě zeptat? Takovou otázečku.“
„Klidně, jen udělám tah koněm k tvému pěšci, jsem celý tvůj.“
„Až tak? To není potřeba, vážně.“
„Tak, co si potřeboval? Jen se ptej. Já se taky ptám v jednom kuse.“
„Dá se věž obětovat za krále?“
„Cože co? Takovou otázečku jsem fakt nečekal. Překvapil si mě. Mile.“
„Ty jsi hluchý? To mě těší, že někdo jako já dokáže překvapit velkého Gamabuntu.“
„Tož to vůbec ne. Jestli jen někomu něco kecneš, jsi synem smrti, jasný?“
„Dá se to tak udělat? Mlčím jako hrobka.“
„Možné je všechno. Zvláště pak v šachu. Jak jsem ti říkal na začátku. Strategií je prakticky na tisíc. Nikdo to číslo nezná.“
„Tady ovšem slyším slůvko ‚ale‘.“
„Neslyšel jsem o tom, že by to bylo využito. Za zkoušku nic nedáš. Uvidíme, co to udělá se hrou.“
„Takže to tak udělám.“
„Á, tady vidím, že nám přibyl nový svěží vítr.“
„To říkám pořád. Nemusí pršet jen, když kape.“
„Jen přehodím dámu… sem.“
„A já opět pohnu králem… zde.“
„Šach mat? Tys mi dal královský šach mat. Nemůžu tomu uvěřit.“
„Nekecej! Ha, jsem dobrej. Věř tomu, žabáku.“
„A o tom to celé je. Vidíš, přišel jsi na novou strategii, kterou jsem ještě neviděl. Už jo, mývaláku.“
„Takže obětování věže, dalo mému králi šanci uspět, když jsem věděl, že věž nemůže uspět?“
„Přesně tak. Převeď si to na skutečnou bitvu ve válce. Sice bys přišel o spojence, možná o drahého přítele, který by ti dal jedinečnou šanci vyhrát. Využil bys toho pro své vlastní přežití? Pro jednoznačné vítězství? Ruku na srdce, jen úplný cvok by téhle šance nevyužil.“
„Nevím, co bych dělal, kdyby šlo o…“
„Dobrá, nebudeme o tom už mluvit jako o skutečné válce. Dáme pryč stranou všechny emoce a pocity. Budeme se věnovat pouze praktické části, kdy jde jen o figurky. Já také nevím, udělal bych to jen v tom nejzoufalejším stavu.“
„Asi také.“
„Co dále tam je?“
„Ty si teď urči, jakou bitvu svedeme, dejme tomu třeba o titul ‚Krále nedělního šachu o páté‘?“
„To už je pět?“
„Ano, už je tolik hodin, kolik sis myslel, že je?“
„Okolo třetí, to už máme za sebou tři hodiny, mi chceš říct?“
„Samo sebou. Ono to fakt letí, když zábava, hovor a činnost plynou samy. Tak co? Bereš tuto moji, dalo by se říci, nabídku?“
„Zní to vskutku lákavě.“
„Já do toho jdu hlava nehlava.“
„Ukecal si mě.“
„Takže třetí hra o náš výlučně neoficiální titul může začít?“
„Práskni do koní, děj se vůle jakákoli.“
„Slovo bojovníka.“