Tragédie
Ranná rosa pomaly opadala. Nastáva nový deň očistený od toho krvi prelievania. Vojna bola strašná vec, v ktorej zomrelo veľa statočných shinobi. Ale nakoniec sa im podarilo Madaru poraziť. Ich hokage ho porazila, no zomrela. bolo jasné, že spolu museli bojovať. Ona bola predsa Senju a on bol Uchiha. Obaja už od začiatku vedeli, že proti sebe budú bojovať. Z týchto dvoch klanov už nezostal nikto, navždy zostanú legendami a príbehy o nich sa budú rozprávať po generáciách. Ich sláva však už padla v zabudnutiu.
Vzduch zvlhol a na nebi sa rysovala búrka. Akoby aj okolitá príroda vedela, že sa blíži niečo zlé, niečo tak temné. Zavial studený vietor, lístie sa zdvihlo zo suchej zeme a tancovalo do rytmu vetra. Nastalo ticho. Také, že bolo počuť každý šuchot lístia. Vyvolávalo to desivú atmosféru.
Neďaleko starého domu boli štyri osoby. Vietor dunel a drevené steny domu praskali.
„Nezdružujme sa tu.“ navrhol Kisame.
Šestnáctý srpen byl druhý největší Konožský svátek, hned po Velkém osvobození osmého května. Toho dne měl Uchiha Fugaku, velký vůdce Skryté Listové, narozeniny. A Haruno Sakura, růžovovlasá studentka posledního ročníku akademie, opravdu netušila, proč to všechny tak bere?
Údolie Konca:
Voda okolo Naruta sa začala hmýriť a chakra vytvárala vzdušný vír, čím vodu úplne odsúvala. Narutovi sa začervenali oči a celé telo mu začalo pokrývať Kyuubiho chakra. Okamžite sa mu vytvorili tri chvosty. Gaara ho sledoval z brehu, no v jeho očiach sa zračil hnev a únava.
Prečo všetci bijú ma?
Prečo sa mnohí vždy proti slabšiemu postavia?
Lebo horbou svalov, tými mozoľmi tela, neoplývam? Lebo dlhými vlasmi na dievča sa podobám?
Vydedenca zo mňa spravil ten dav ľudí s očami nenávisti, s päsťami, ktoré by len bili, s nohami stále kopajúcimi do tela môjho chudorľavého...
„Počkej, ještě to není..."
Chouji neochotně přešlápl a pokusil se zpoza rozložitého břicha zahlédnout svou matku, klečící na podlaze před ním. To se povedlo jen částečně, hlavně díky tomu, že co do velikosti byla Yumi Akimichi srovnatelná se zbytkem klanu. Když poslední chránič zapadl přesně na místo, pomalu vstala a obhlédla své dílo. Na čele jí perlil pot.
„Vypadáš úžasně!" Obrátila se ke pootevřeným dveřím do pokoje: „Chouzo! Už jsi hotový? Měli by jste vyjít!"
Běžel a neotáčel se, sprintoval po zarostlých stezkách, skákal přes ohromné kořeny stoletých listnáčů, pronikal skrz hradby houštin a skláněl se pod nízkými větvemi. Tak zdolávali ospalou odpolední krajinu, člověk a pes, ve chvíli, kdy nezáleželo na ničem kromě rychlosti.
[center] [i] Vždycky jsem byl sám,
v dětství moje duše trpěla.
A teď trpí dál,
samota ve mně utkvěla.
Každý mě zavrhoval,
nikdo mě neměl rád.
Ale dítě potřebuje pocit,
kdy u srdce jej bude hřát.
Jak jsem vyrůstal,
i má síla se mnou rostla.
Musel jsem zabíjet,
a ta touha neustala.
Zkoušel jsem s tím přestat,
doufal jsem, že mě nezlomí.
Ale začala se mnou hrát,
hru, kterou hrát neumím.
Najednou mi došlo,
co pro mě život znamená.
Nechtěl jsem být zabiják,
tak klesnul jsem na kolena.
Naposled jsem vzpomněl,
Stál přímo před svým cílem a pološíleně se usmíval. Ztratil pojem o realitě a soustředil se jenom na svoji pomstu. Dávno se rozhodl, že zničí Listovou a dnes konečně nastával čas jeho pomsty. Bylo mu úplně ukradené, co se děje kolem něj, on viděl pouze nadcházející destrukci, ke které však nemělo dojít, ať už chtěl sebevíce. Danzou byl připraven zaútočit na Listovou a doufal v její kompletní zničení.
nebolo by dobré len tak ich prebudiť,
mohli by totiž na ňu hneď zaútočiť,
a keďže do nich vložila trochu svojej moci
tuhších nepriateľov by si snáď ani nevysnila.
kamenný had, čo sa princeznej okolo nôh obmotával,
i kamenný žabiak, čo si na jej bruchu vysedával,
boli kedysi jej dobrými priateľmi.
Z pohledu Naruta...
Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.
Dívka, kterou mou milovanou byla,
už dávno na mě zapomněla.
Odešla mi do světa,
do světa, do něhož už nepatřím.
I když vedle mě každou chvíli bývá,
nic teplého ke mně neskrývá.
Jen chladná slova od ní slyším,
kvůli nim jen mlčím, v hloubi duši trpím.
Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.
V očích tvých se ledovec ukrývá,
je chladný pevný, neprolomí se.
Teplo, kterou tvou mysl zahřívá,
Slunce příjemně hřálo do zad. Hučení potoku se líně slévalo dohromady s jemným zpěvem ptáků, kteří právě zahnízdili v koruně vzrostlého stromu. Kolem něho se rozkládala mělká půda posetá šťavnatou zelenou trávou, z níž vykukovaly drobné květy sedmikrásek.
Seděl u rozezvučené říčky. Nohy měl po kotníky ve studené vodě, kterou každých deset vteřin zčeřil bílým hadrem. Omýval svou zbraň tak šetrně, jakoby to bylo jeho prvorozené dítě.
Pein už v tu chvíli nevěděl, zda-li může Naruto ještě důvěřovat, proto se rozhodl že jí ještě před úplným zahájením druhé fáze jejich plánu dát takový malý úkol. Byl informován, že Listová odhalila Orochimarovu skrýš. Orochimaru, ho sice nijak moc netrápil, ale zradil Akatsuki těsně předtím než se k nim přidala Naruto a proto měl o nich nějaké informace. To mohlo zapříčinit selhání celého jejich velkolepého plánu a takový fatální neúspěch si Pein nemohl dovolit. Navíc, tak chtěl Naruto ukázat, co by se stalo, kdyby je zradila.
Všude okolo byla tma, taková tma, že nebylo vidět ani na krok a přesto zde byly dvě osoby. Nejspíše stály proti sobě a snad se o něčem dohadovali. Ale jejich rozhovor nedával žádný smysl, jako by si oba dva povídali sami pro sebe. Nikdo jiný, kromě jich samotných je neviděl a oni zase neviděli jeden druhého, ale přesto cítili přítomnost něčeho strašného. Strašnou přítomnost toho druhého. Oba dva se vymykali běžný pravidlům platným pro všechny smrtelníky, oba dva už dávno smrtelní nebyli.
Tým Osm v čele s jejich mistrem Kurenai se vracel ze své delší dobu trvající mise zpět do Listové. Když však již byli téměř u brány, tak si všimli, že celou Listovou panuje chmurná nálada. Bylo to přesně tak. Když Hokage neměl důvod se radovat, tak jeho nálada se odrážela v náladě celé vesnice. Co se jenom mohlo stát, tak hrozného? Ani jeden z navrátilců to nevěděl. Vešli domů do vesnice a každý z nich kromě Kurenai si to zamířil rovnou domů. Kurenai šla oznámit Hokagemu úspěšně splněnou misi.
Aoirono si opláchla tvár a zobrala do rúk kefu a začala sa česať. Rýchlo si stiahla vlasy do copa a poponáhľala sa k skrini. Otvorila ju chvíľu sa v nej prehrabovala. Vytiahla z nej modré tričko a nohavice ktoré sa končili nad kolenami. Rýchlo si ich navliekla obula sa a vyskočila z okna. Vo vzduchu spravila premet a zľahka dopadla na strechu vedľajšieho domu.
„Takže kam pôjdem najprv?“ Rozmýšľala nahlas. Do nosa jej udrela vôňa čerstvého ramena.
Tsunade premýšľajúc v kresle sedela,
do škôlky ako hokage zaskočiť sľúbila,
netušila však, čo by tam mala robiť,
navyše by s papierovaním už mala konečne skončiť,
pokiaľ tam teda chce prísť včas.
nie musí sa prestať flákať,
už to viac nemôže odkladať,
nesmie ich už viac sklamať.
[center]Sťa tajfún papierovačky sfúkla,
na hodiny nástenné rýchlo kukla,
Otvorila oči, ale okamžite ich zavrela, cloniac si ich rukou pred denným svetlom. Jej pohyb ho prebudil a on ospalo pootvoril jedno žiarivo modré oko a niečo zamrmlal. Usmiala sa na neho a zaborila mu ruky do blonďavých vlasov. Pritiahla svoju hlavu k tej jeho a letmo ho pobozkala na pery. Keď sa chcela odtiahnuť chytil ju za ruku a stiahol ju späť. Jeho únava bola razom preč a oči mu uličnícky žiarili, na perách sa mu zjavil pobavený úsmev.
Možná to bylo tím vzácným zlatavým světlem, co zalil vesnici, jako si Ino zalévala ovesné vločky nízkotučným mlékem každé ráno. A taky rozespalostí. A klidem. Hinata otevřela oči, až když jí ošoupaný batoh začal sjíždět z klína, a při pohledu z poškrábaných oken Konožské MHD usoudila, že dnešní den bude nádherný. Naštěstí, ona ho prožije v zatemněné místnosti učebny informatiky.
Vstala a natáhla se k oranžové tyči na cestě ke dveřím. Za čelním sklem autobusu už bylo vidět novotou zářící stavbu Akademie, jejíž horní patra přitahovala Konožskou adolescentní generaci. Sklouzla pohledem níž a později jí to bylo líto.
