Nikdy se nevzdávej 1/2

Slunce příjemně hřálo do zad. Hučení potoku se líně slévalo dohromady s jemným zpěvem ptáků, kteří právě zahnízdili v koruně vzrostlého stromu. Kolem něho se rozkládala mělká půda posetá šťavnatou zelenou trávou, z níž vykukovaly drobné květy sedmikrásek.

Seděl u rozezvučené říčky. Nohy měl po kotníky ve studené vodě, kterou každých deset vteřin zčeřil bílým hadrem. Omýval svou zbraň tak šetrně, jakoby to bylo jeho prvorozené dítě.

Mokrý hadr přejel po tupé straně katany – od hrotu až k rukojeti. Pozoroval, jak po stříbřitém ostří skapávají zbytky vody. Náhle ho oslepil nečekaný odraz silně žhnoucího slunce. Rychle zamrkal a naklonil čepel tak, aby mu nevypálila zrak. Hned na to se opět zahleděl do odrazu, který mu ukazoval obraz blankytně modrého nebea lestnatého lesa. V krůpějích vody, stekájících až k samotnému ostří, se najednou objevila bledá tvář s výraznýma, leč znatelně unavenýma očima a s rozevlátými, snad potem slepenými vlasy.

Jeho výraz ztuhl. Zíral na odraz drobného sinalého obličeje a snažil se potlačit smíšený pocit překvapení a strachu, který se mu rozlil v hrudi jako horký olej hned, jak spatřil její provokativně narůžovělé vlasy.

„Proč ta námaha?“ promluvil, aniž by se jí postavil čelem. „Jistě ti muselo trvat týdny, ne-li měsíce, než jsi mě vystopovala.“

Vítr lehce zesílil a zpěv ptáků ustal. V poryvu větru nezachytil nic jako odpověď na jeho strohé a ironií poseté věty.

Odfrkl si a prudkým pohybem zasekl katanu do dna říčky, aby se o ni mohl zapřít, až bude vstávat. Chtěl se otočit, pohledět jí přímo do očí a dokázat jí, že je její snaha absolutně zbytečná a že on se nikdy nevrátí. Už sahal po rukojeti, aby se mohl vyšvihnout na nohy, když ustal veškerý šum. Nastalo ticho přerušované něčím, co by se dalo přirovnat k neuvěřitelně otravnému pískotu, který přerušil roztřesený šepot.

„Pomoz mi.“ Zdálo se, jakoby se ten slabounký hlásek rozpadal na statisíce střepů.

Zmateně se otočil. Čekal, že ji uvidí stát několik metrů od sebe, ale jediné, co se před jeho očima rozpínalo, byla dlouhá pláň s lučním kvítím a hned za ní les.

Vítr se mu opřel do zad a donutil ho udělat krok vpřed. Okolo něj se vyrojil oblak malých lístků. Byly růžové, tenké a ostré – jeden z nich ho sekl do lícní kosti.

Tupě sledoval, jak vlnu okvětních lístků odnáší poryv větru směrem s lesu. Konečky prstů se dotkl otevřené ranky několik centimetrů pod pravým okem. Stáhl ruku od obličeje a zahleděl se na ni. Krev jasně korespondovala s jeho pobledlou pokožkou.

Ozvalo se slabší špolouchnutí, které ho vytrhlo z přemýšlení nad tim, co se to sakra stalo.
„Oj!“ ozvalo se od potoku.
„Oj, Sasuke!“ zopakoval. Oslovený se otočil, aby se mu naskytl pohled na pohublého mladíka s párátkem trčícím z úst, rukou se opírající o jeho katanu.
„Co to tady lítá za bordel?“
„Okvětní lístky Sakury, ale to bys mohl poznat, ignorante,“ zahlaholil právě příchozí mladík, který vypadal spíš jako kráčející skála než jako chlapec, jenž sotva přesáhl plnoletost. I přes jeho veliký vzrůst však působil přinejmenším mile a vyrovnaně. „Ikdyž je pravda, že je to zvláštní, jelikož Sakury teprve rozkvétají, takže je nemožné, aby v tuto roční dobu opadávaly.“
Sasuke se zahleděl na oba své partnery.
„Přiveďte Karin,“ řekl jen a klidným krokem šel směrem ke své zbrani, okolo které stále proudil příval vody.
„Vyrážíme.“
„Vyrážíme?“ podivil se Suigetsu a odlepil se od útlé katany. „Vyrážíme? Kam jako vyrážíme?“
Sasuke se viditelně naježil.
„Sežeň Karin a dělej, nemáme na to celej den.“

Ztěžka popadala dech. Běžela jak šílená a snažila se nazakopnout o popínající se větve statných stromů.
„Tady Sakura Haruno, tým B.“ vydechla s potížemi a pravou rukou si přidržela cosi v uchu. Byla to vysílačka.
„Stav mise je neznámý, momentální poloha – sedmdesát stupňů jihovýchodně od Adského chrámu a čtyřicet stupňů na jih od Velkého vodopádu tří bratří.“ mluvila dál a snažila si udržet své tempo.
„Pokud mě někdo slyší, pošlete posily. Zbyla jsem jen já. Všichni ostatní jsou mrtví, opakuji: všichni ostatní jsou mrtví!“ letmo se ohlédla za sebe, aby zkontrolovala zda jsou jí stále v patách.

„Tady jsem,“ ozvalo se vesele z úplně jiné strany, než očekávala. Ani nestihla reagovat, když se přímo před ní objevila vysoká postava s rozevlátými hnedými vlasy, která jí praštila silným úderem lokte přímo do břicha. Růžovláska se smekla po vlhké větvi. Díky své rychlé reakci se na poslední chvíli stihla zachytit a lehkým pohybem vyšvihnout zpět na místo, ze kterého jí před několika málo vteřinami shodil ninja hledaný snad všemi vesnicemi. Teď stáli velmi blízko u sebe.

V rukách svíral trojzubce, které žhnuly krvavě rudou chakrou. Celkově vypadal démonicky. Na jeho tváři se rozhostil ironický škleb.
„Vypadáš strašně.“
Z pod jeho suchých rtů vykoukly perfektně bílé, leč do spiček seřezané zuby. Vítr mu zvlnil límec u jeho tmavého oblečení, které bylo bohatě zdobeno lesklým kovem ve stejné barvě, jakou oplývaly jeho honosné zbraně.
„Tvým přátelům můj tým právě odřezává hlavy,“ podotknul ještě, když si všiml, jak Sakura zaujala bojový postoj s mírným přikrčením a s kunai v ruce.

V jejích očích se zableskla zlost. Rychlou otočkou vedenou nízko u větve se mu pokusila podkopnout nohy. Bezúspěšně. Vyskočil několik metrů do vzuchu a hned zaútočil. Jeho zbraně se rozzářily temnou barvou a nutno podotknout, že jim to ještě více přidalo na respekt vzbuzujícím vzhledu. Napřáhl se a nechal lesklý kus kovu prosvištět vzduchem takovou rychlostí, že ikdyž se Sakuře podařilo zbrani vyhnout, tak ji poranila ostrá vlna větru způsobena rychlostí výzbroje.

Chytla se za krk, kde pocítila ránu. Nebyla ani hluboká, ale dlouhá. Automaticky se chtěla uzdravit, jenže ji zastavilo množství její chakry, které bylo už směšně malé. Všechnu totiž využila na rychlé léčení svých týmových parťáků, kteří nakonec stejně zemřeli. A jí zbylo jen minimum, se kterým se teď měla ubránit ninjovi, který nejevil žádnou známku únavy. Vypadal svěže a nebezpečně. Bohužel nejen vypadal.

Jeho útok pokračoval. Teď měl v rukou jen jednu zbraň a opět ji využil. Tentokrát neminul. I přes veškerou její snahu vynaloženou na úhybný manévr ji zasáhl do levého stehna. Dva ze tří hrotů její nohou projely jak nůž horkým máslem. Temně rudá chakra se rozzářila a rozprskla v podobě blesků jak do všech stran, tak i do jejího těla. Ostrá bolest trhající ji na kusy. Zoufale zakřičela a uchopila zbraň do dlaní, zprudka s ní škubla směrem od svého těla a vyrvala ji z nohy společně s pár svaly, které zůstaly usazené za špičkami hrotů.

Nestihla se ani vzpamatovat, když ji dobře mířeným úderem praštil do hrudi. Držel ji při tom za bavlněnou látku jejího tílka a společně s ní letěl směrem dolů. Tlačil ji před sebou a pustil ji až těsně nad vyprahlou zemí. Se zlověstným křupnutím dopadla na záda.
„To ne,“ zachraptěla. Měla zlomená čtyři žebra a naprasklé obratle. Zatla zuby a převalila se na bok. Bolestně vydechla, čímž nadzvedla poprašek seschlé země několik milimetrů do vzduchu. Zapřela se o dlaň a pokusila se vstát.

Ani si ho nevšimla, když jí jednoduchým pohybem zlomil ruku v lokti. Bolestivě zakřičela a opět padla na zem.

Nenechal ji ležet. Přešel k ní a za vlasy ji vytáhl až do kleku. Pak strčil svůj obličej přímo před ten její a kochal se pohledem nad zuboženou tváří mladé kunoichi. „Nemůžeš využít žádné jutsu, co?“ zasmál se. „No jo, takovej je úděl posranejch medic ninjů. Radši vydaj všechnu chakru na záchranu druhejch, přičemž jim nedochází, že jim samotnejm nikdo p***l zachraňovat nebude.“ Pří tom jí pohleděl do očí a objevil v nich něco, co nečekal. Byly odhodlané a vzdorovité, ne unavené a uplakané, jak předpokládal.

Rozzuřilo ho to. Chytl ji pod krkem a odhodil jí neuvěřitelnou rychlostí do stormu, který stál dobrých deset metrů opodál. Náraz byl tak silný, že to strom roztříštilo v půli. Jeho úsměv se opět rozšířil. Klidným krokem kráčel směrem k ní. Vzduch se ochladil. Vítr ustal. Prach se usadil.

Vykašlala něco málo krve a převalila se na břicho. Byla to ta nejlepší výchozí pozice na to, aby se mohla vzepřít a vstát. Vyhoupla se na kolena a několikrát se ztěžka nadechla. Pozorovala, jak se k ní blíží. Jak se culí. Jak nespěchá. Jak si jde pro její smrt.

Pravou rukou se dotkla svého ucha a zavřela oči.
„Sakura Haruno, team B, mise neúspěšná,“ zašeptala a druhou rukou se zapřela o zem, aby nepřepadla. „Všichni jsou mrtví, opakuji.. všichni jsou mrtví.“ Otevřela oči a opět se zadívala před sebe. Už byl skoro u ní. „Naruto, jestli tohle slyšíš...“ vydechla a pomalu se začala stavět na nohy. „... nikdy se nevzdej, rozumíš?“

Pak její ruka klesla od ucha k tělu. V dlaní se jí objevila jediná zbraň, kterou měla u sebe. Malý shuriken. Zasadila si ho mezi ukazovák a prostředníček a přitáhla si dlaň k obličeji tak, aby mohla přesně zamířit na ninju, který se smál tak, až se za břicho popadal.

„Tímhle...“ zastavil se, aby se mohl dosmát. „Tímhle se chceš bránit?“ jeho smích ustal a na tváři se mu rozlila rozčílená grimasa. „Ani to nestihneš použít!!“ zakřičel a rozeběhl se proti ní.

I přes všechnu její snahu se chabý pokus se shurikenem změnil v pokus neúspěšný. Nejenom že minula, ale také schytala ránu obrácenou stranou trojzubce přímo do obličeje. Další úder byl směřovaný pod žebra. Sakura klopýtla o několik kroků směrem vzad. On se usmál, ale k jeho překvapení mu i ona věnovala úsměv. Vítězný úsměv. Nechala své ruce rozsvítit zelenomodrou chakrou. Nestihl reagovat a při dalším úderu, kterým jí chtěl dolámat zbytek nepoškozených žeber, Sakura chytla tyč do rukou a vší silou, která jí zbývala, silně předpažila. Trojzubec se neomylně zaryl do břicha svého pána, který s bolestí vykřikl.

Upustila rukojeť a zhrutila se k zemi. Zatímco se nukenin zaměřoval na to, jak co nejšetrněji vytáhnout zbraň ze svého těla, snažila se odplazit co nejdál. A to i když věděla, že ji stejně dostihne. Nehodlala prostě ležet a čekat na to, až ji dorazí.

Přesně poznala, kdy vyhrál boj mezi sebou a svou zbraní. Ten výkřik byl tak hlasitý, že se ptáci v korunách stromů zvedli a odletěli. Vystrašeně se ohlédla přes rameno. Běžel za ní. Beze zbraně.

Napřáhl se a praštil ji do spánku. Její tvář narazila do země. Chytl ji za kus oblečení a převalil ji na záda. Obkročmo na ní zasedl a vychutnával si každou ránu, kterou jí zohavoval obličej. Chtěla ho ze sebe skopnout, ale její nohy se ani nepohly. Nebyla schopná ničeho.

Naposledy se napřáhl.

Její pohled byl prázdný.

Jeho pohled byl krvelačný.

Zavřela oči.

V uších jí hučelo a bolest po celém těle byla tak intenzivní, že se změnila v horko, které příjemně masírovalo její zhmožděné svaly. Čekala na poslední úder, ale namísto toho se dočkala jen slabého zacinkání zlatavého zvonečku. Tíha z jejích třísel zmizela. Dál se ozývala jen ozvěna rychlých pohybů, které znamenaly boj.

Boj?

Otevřela oči a zhloboka se nadechla. Jediné, co viděla byly koruny stromů.

Byla naživu. Cítila vítr. Slyšela hlasy a tříštění zbraní. Pohled se jí začal zamlžovat a z korun stromů se pomalu začala tvořit rozmazaná zelená oblaka. Ztěžka zavřela oči. „Hej!“ uslyšela přímo nad sebou, její víčka se vylekaně otevřela. Namísto stromů nejasně viděla obličej dívky s brýlemi. Tvářila se přinejmenším vyděšeně.
„Slyšíš mě?“ otázala se.

Sakura nebyla schopna pohybu, natož slova, a dál jen pozorovala tvář, která se nad ní skláněla jako anděl strážný. Osoba si vyhrnula rukáv a zamávala svou paží Sakuře přímo před očima.
„Zakousni se, rozumíš?“ naléhala na ní a zatlačila jí ruku přímo do úst. Růžovláska nebyla schopna nijak reagovat, a tak za ní reagovala sama osoba, která jí pomoc nabídla. Volnou rukou Sakuře zatlačila zespodu na čelist, aby její zuby pronikly skrz kůži.

Téměř okamžitě pocítila nával nové síly, která se jí postupně prokousávala celým tělem. Pro její překvapení se nová síla neprojevovala úlevou, ale neuvěřitelnou bolestí, jak se všechny rány začaly pomalu dostávat do jejího podvědomí. Rdousivě vykřikla. Dívka vytáhla ruku z jejích úst.
„Víc ti dát nemůžu, takhle aspoň přežiješ,“ usmála se a zvedla pohled od ní. Zadívala se na levo od nich, kde se odehrával bitva.
„Doufám..“ vzdychla nakonec.

Sakura pootočila hlavu tím samým směrem jako rudovláska.

Odehrával se tam boj. Dva na jednoho a další stál jen opodál. Její bývalý protivník neměl v ruce jedinou zbraň. Neměl ani ruce. Klečel a plakal bolestí.
Hned naproti němu stál velmi vysoký muž, jehož tělo by se dalo přirovnat k obrněné hoře. Další muž se nad bezrukým nadkláněl a něco mu horlivě vysvětloval. Byl rozzuřený. Havraní vlasy mu vlály okolo obličeje a jeho bledá pokožka silně kontrastovala s krví, která se mu usadila poblíž rtů, když své oběti odsekl horní končetiny.

Párkrát mrkla a zachvěla se. Zírala na čerovláska, který obcházel zabijáka v kruhu a zasazoval mu jednu ránu za druhou. Srdce jí začalo tepat v nepravidelném tempu. Poznávala ho, jeho rysy, jeho chůzi, jeho vlasy, ten znak co měl na zádech.

„Doufej, že tě tvůj tým najde, jinak tu vykrvácíš a chcípneš,“ zavrčel mladík s vějířem otištěným na bílé košili. „Ale nepočítej s tím, že ti tady ty ruce necháme.“

Ten hlas.

Zhluboka se nadechla a její tělo se nepřirozeně otřáslo. Vykuckala trochu krve, čímž na sebe opět strhla pozornost rudovlásky.
Nemohla to ovládnout. Tělo to už nezvládalo. Srdeční sval kolaboval.

„Sakra, sakra, sakra!! Sasuke!!“ zakřičela drobná dívka hrbící se nad Sakuřiným tělem, které se rozetřáslo ještě víc. „Ztrácíme jí!“

Mladík zdvihl pohled od ležícího, ztěžka dýchajícího ninjy a ztuhl. Jeho pohled se zaryl do pohledu mladičké Sakury Haruno. Na rozdíl od jeho, ten její pozvola chřadl. Sledoval ji a ona jeho. Dívala se na jeho vystrašený obličej a přemýšlela nad tím, jestli to není sen. Nevnímala bolest. Nevnímala krev hrnoucí se do plic.

„Tak něco sakra dělej!“ zařval na svoji stávající týmovou parťáčku, ke které se okamžitě přemístil další ze Sasukeho týmu.

„Má v sobě jed, ta krev je nafialovělá. Musí to být z těch zbraní, kterýma na ní zaútočil,“ začala Karin zmateně. Suigestsu poklekl a bez vyzvání oběma rukama zatlačil velkou krvácející ránu, snad jakoby si myslel, že to bude mít nějaký účinek.

Sakura odpoutala pohled od Sasukeho a roztřeseně se zadívala nad sebe, kde už byli dva lidé, co se jí snažili udržet na živu.

„Hej, vydrž! Slyšíš?“

Marně.