Žánr

K večeru se temný les zdál více strašidelnější než za dne, i když jeleni tuto maličkost nevnímali tak, jako lidé. Vnímali pouze hrozbu.
Byl by to obyčejný les, kdyby neskrýval své děsivé tajemství. Jaký les ne, že? Tedy spíše hrob, ze kterého se linou podivné zvuky. Někdo by to mohl nazvat hlasem lesa, ale zasněnci ví své… mluvíme o jednom klanu.
V tomto utajeném hrobě spočívá jistá osoba, co má tendenci být naživu, i když je jaksi jeho tělo na více kusů. Poněkud vtipné. Jen jeho hlava vykazuje jisté známky života…

Byl podzim.
Tma pokryla okolí a mráz měnil lidský dech na obláčky páry, vznášející se od úst mladé rodiny k výšinám.
Naruto kráčel v čele. Našlapoval po úzké kamínkové cestě a poklidné ticho každý jeho krok narušil křupnutím. Hinata, jdoucí po jeho boku, jednou rukou zavěšena do manžela, se neustále ohlížela za dětmi – nikam nezmizely. Obě dvě dítka si uvědomovala, jak je tenhle den výjimečný. Jeden večer proto nezlobily a držely se svých rodičů.
Byl Konožský svátek mrtvých.

Najednou bylo ticho. Cinkání kunaiů ustalo, výkřiky utichly… zbylo jen ticho, které bylo téměř až nesnesitelné.
Otevřela oči a rozkoukala se, udivilo ji, že stojí. Byla v pokoji sama, vedle ní na lůžku leželo tělo překryté bílým prostěradlem, jen nehybná ruka napůl visela dolů. Chtěla vědět, kdo byl pod tím prostěradlem, proto udělala pár kroků. Zarazila se. Její kroky byly neslyšné a lehké, jakoby se ani nedotýkala nohama podlahy, přišlo jí to zvláštní.

Vešel do pokoje a pohlédl na postel, kde měl položené černé kalhoty a kimono. Zhluboka se nadechl a měl pocit, jakoby to bylo to poslední, do čeho se oblékne. Po dnešku bude po všem.

Dětská ručka si hraje s koulí studené vody a potom plesk a au a ta kůže bude rudá a nebude to z chladu, ne, vlastně bude pálit a voda se rozprskne po zemi a on ublíženě vzhlédne (mami, proč?) a to malé dítě to neocení, ale ta koule byla perfektní metaforou jejich života a obě uměle udržované bubliny jsou – ne, už nejsou nic, jen louže na zemi, protože ON stojí ve stínu a vidí - a myslí si, že vidí.

Dvojica postavičiek preskočila zo stromu, čo stál pri múre hokageho rezidencie, do vnútra areálu a zahalené v plachtách, maskujúcich obrysy ich postáv, sa zakrádali pozdĺž múru, kým sa nedostali na miesto, kde bol k nemu komplex budov najbližšie. Rýchlo prebehli otvoreným priestorom priamo k lanu, ktoré už bolo pre nich pripravené. Keď vyliezli nahor, stočili lano a spolu s plášťami schovali pod okno, ktoré zatvorili. Už ostalo iba vkradnúť sa do bývalej hokageho kancelárie, kde na nich čakal tretí komplic.

Červené oblaky sa preháňali oblohou a Naruto spal na podlahe. Bez deky a bez vankúša.
Iba on a studená podlaha. Narutovi bola zima a triasol sa. Chladný vzduch, ktorý vládol v jeho izbe, bol tak studený, že Naruto mal červený nos.
Snažil sa myslieť na niečo iné, než na tu zimu, ktorú práve cítil... No tak nejako mu to nešlo.
Mal zimomriavky, ktoré mu prechádzali z chrbtice na celé telo. Ešte nikdy nebola v jeseni taká chladná noc. Naruto si zvykol na všeličo... Ale toto je novinka!

16:59
V tomto čase, kdy se už začalo smrákat, protože podzim převzal vládu nad počasím pracovala celá vesnice jinak než obyčejně. On to taky byl zvláštní den. Den, kdy lidé mohou znovu uctít své milované, které během života pozbyli a doufat v rozhřešení, pokud ho ještě nedostali.
Tak se také stalo, že objemný Konožský hřbitov se lámal pod nečekanou tíhou tolika párů nohou, které chodily od hrobu k hrobu, zapalovat vonné tyčinky, svíce nebo jen položit květiny.

Dočteš poslední slovo.
Povzdechneš si, teatrálně zaklapneš knihu a papírový obal ze sebe vydá tiché mlask. Chvíli hledíš před sebe, zíráš do zdi a vstřebáváš ten abstraktní příběh, přemýšlíš; co tím autor chtěl říct? Nakonec svou snahu vzdáš, odložíš knihu na noční stolek. Za oknem panuje naprostá tma. Vesnice je ponořena v klidném tichu, až na občasný štěkot Inuzukovic ninkenů. Zhasneš lampičku, zachumláš se do peřin, zavřeš oči a čekáš, než usneš.
Čekáš.
A čekáš…
A spánek nepřichází.

Z polospánku ho probralo zašramocení. Trhnul sebou, rychle sáhnul pod matraci a o chvilku později se místností mihlo zalesknutí. Bylo to tu zase, opět se ozývaly divné zvuky, místností se táhl chlad a jemu naskočila husí kůže na zátylku. Měl pocit, že ho někdo sleduje a přitom si byl jistý, že to není pravda. Už poněkolikáté vyměnil své místo pobytu, už poněkolikáté to tu prošel a nic nenašel. Jeho kumpáni už si z něj začínali dělat srandu a on jim začínal čím dál víc věřit. Asi se konečně, po tom všem zbláznil.

„Co budeme dělat?“ otočila se na něj jeho žena a trochu se zamračila. Naruto jen pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Tohle je důležité, hodně dlouho jsme to plánovali a už jsme to museli zrušit dvakrát, jestli to uděláme potřetí, tak dojde ke katastrofě,“ mluvila na něj naléhavě Hinata, věděl, že to ví a že vzniklá situace není jeho chyba, ale potřebovala se ujistit, že to dostatečně chápe.
„Já vím,“ kývnul Naruto a ošil se. Rozhlédl se po místnosti, jakoby se řešení problému mělo objevit vzápětí.

Modrý štiplavý dým ho obklopil a on jen stěží potlačil kašel. Svraštil obočí a nakrčil nos. Stále mu něco unikalo. Byl tak blízko, ale oblak neočekávaného plynu, který se rozptýlil po místnosti napovídal, že ještě v cíli není. Přimhouřil oči a sledoval záškuby v koutu místnosti. Testovací objekt nula osm tři šest dostal křeče prakticky v okamžiku, kdy se k němu kouř dostal. Evidentně byl toxický. Orochimaru se ušklíbl a ohlédl se k další kóji, nula osm dva pět nehybně ležela na podlaze. Smrtelně toxický.

Dveře třídy se otevřely a do místnosti vešel rázným krokem muž v dlouhém černém plášti. Položil si desky s poznámkami na stůl, pak se postavil před třídu, vypjal hruď a zhluboka se nadechl. Čekal.
Varovali ho, ale on si nemyslel, že ho čeká něco náročnějšího než jindy. Tohle zvládne levou zadní a pak si zajde na manikúru, ale když se rozhlédl po osazenstvu a chvíli ho sledovat, tak ho jeho přesvědčení nějak přešlo a jeho nálada šla každou chvíli víc ke dnu. Pak zatřepal hlavou a nadechl se.

Ráno, prvního září, sedm hodin a třicet minut. Malý blonďatý chlapec seděl u stolu a spěšně snídal. Zaspal a teď narychlo doháněl, co nestihl předtím. Byl ještě stále v pyžamu, spací čapka se válela na podlaze, jakožto i další kusy oblečení. Hromádky oblečení byly i na židli a posteli, to byly ty lepší svršky, ze kterých si ještě nevybral, v čem půjde první den na akademii.
Po snídani vypil plnou krabičku mléka a vrhnul se na výběr oděvu. Mytí vynechal, neměl čas se zabývat takovou zbytečností.

Nemůžu spát. Pořád jsem nervózní. Dneska je první den mých dětí, respektive Boruta na akademii. A nejenom to. Znovu a opět mám mít řeč. Slavnostní řeč na uvítání nováčků v akademii. Dovolím si tipnout, že je něco po půlnoci. A já nemám nachystaný nic. Jako vážně? Chce se mi spát, jsem unavený a co víc, absolutně mě nenapadá, co bych jim mohl vykládat. Co jim vykládala babča Tsunade?

Suigetsu musel přetrpět fakt, že v jeho třídě bude fakt jako pěst na oko! Slyšel, co si jeho spolužáci šeptají, bylo mu trapně! Chtěl zabít všechny! Bratra, ty prťata a všechno, co chodí do Akademie!
K ukrácení dlouhé chvíle se koukal z okna a přemýšlel, jak asi začínal Zabuza. Byl poslušný? Děsně ho zajímalo jaký musel být jeho první den. Byl nudný? Vzrušující?
Když bylo po zahájení, přijetí od Mizukage, žvatlání od třídního! Taková nuda! Vždyť tohle znal, dokonale.

Měl za sebou rozhovor s matkou, která se ho dnes snažila vykopat z postele, protože musel jít do školy. Ona byla tak pyšná, že se dostal na akademii, protože i ona na ni chodila. Byl to nejdůležitější den pro ni, ne pro něj. On si ani nebyl jistý, že na akademii chce. Raději by se přetočil na druhou stranu a pokračoval ve spánku, protože opět ponocoval. Nevěděl proč, ale v noci se cítil vždycky nejčilejší. Když všichni usnuli a vesnice utichla. Konečně měl klid a nemusel se bát, že ho matka nachytá. Tehdy se cítil zvláštně svobodný.

Ticho v kuchyni narušovalo jen nepatrné klepání prstů o stůl. V místnosti seděly dvě ženy. Dlouhovlasá blondýnka a starší černovláska. Atmosféra byla více než ponurá.
„Vaše ruce, jsou ještě více poraněné než minulý týden,“ konstatovala po chvíli blondýnka.
Černovláska zabloudila pohledem na své dlaně a pořádně si je prohlédla.
„Přestala jsem to vnímat, všechno už to probíhá moc dlouho,“ pozvedla oči, aby se mohla dívčině zadívat do obličeje. „Předpokládám, že mi neneseš dobré zprávy, proto tak mlčíš.“

Světlý strop se pomalu rozjasňoval, jak se do něj upíralo sluneční světlo ranního sluníčka. Všude zatím klid a mír. Skoro bylo slyšet plynulé nádechy malého ninji. Nádech… výdech… Zašustění přikrývky. Chlapec se zadíval na připravenou hromádku věcí na první školní den. Mohl se pyšnit význačným příjmením – Uchiha, ale občas bylo těžké jako kámen. Jeho otec Fukušima si potrpěl jako většina na osobní hrdost a dával velký důraz na to, že čest klanu je to nejdůležitější.

(„Dvojčata. Chlapci. Musíme…“
„Dej jim čas, nech je být bratry, aspoň do Akademie, prosím!“)

Hizashi byl šikovné dítě. Byl! Až na tu příhodu s babičkou, kdy s Hiashim polili čajem její kimono. Jak nadávala, že členové vznešené Hlavní rodiny se takhle nechovají!
Ta slova poslouchali často. Uch.

(„Zítra začíná škola. Nelze to dále odkládat!“)

To nové znamení na čele štípalo. Zamžoural, hodil Hiashimu míč... Prásk! Váza.