Ty myslíš na mě, já zase na tebe

Nemůžu spát. Pořád jsem nervózní. Dneska je první den mých dětí, respektive Boruta na akademii. A nejenom to. Znovu a opět mám mít řeč. Slavnostní řeč na uvítání nováčků v akademii. Dovolím si tipnout, že je něco po půlnoci. A já nemám nachystaný nic. Jako vážně? Chce se mi spát, jsem unavený a co víc, absolutně mě nenapadá, co bych jim mohl vykládat. Co jim vykládala babča Tsunade? Mohl bych se jí zeptat, nic méně už spí. Nebo někam zapadla a pije. A Kakashi-sensei taky. I když, celkem by mě zajímalo, co jim přes tu svou masku huhlal a jestli mu vůbec bylo rozumět. Tímhle přemýšlením to asi nikam nedovedu. Fajn. Jdu na to.
„Vítejte ve vašem prvním dni na akademii.“ Dobře, to je blbost. Je snad jasný, že je to jejich první den, nebo ne? I když, pokud by jí chtěl vystudovat Sasuke ještě jednou, bránit mu v tom nebudu. Nad touhle myšlenkou se v duchu ušklíbnu. Vidět ho znovu za lavicí, s tím jeho výrazem, aneb Nejradši – bych – tě – praštil – nebo – donutil – sedět - v –lavici – se - mnou. To už tak lákavá myšlenka není. A ani ne proto, že jsem v ní musel sedět ještě v sedmnácti, po pětiletý pauze a učit se dějiny a další věci pod dohledem Iruky-sensei.
„Milé děti, vítejte na akademii. Dnes zahajujete svou cestu ninji, která nebude lehká, nicméně…“ To je budu strašit už první den? Na druhou stranu jim nemůžu říct:
„Milé děti. Vítejte na akademii, kde se budete učit, jak být správným ninjou. Což zahrnuje zabíjení, zrady a spoustu dalšího.“ Ale ani jim nemůžu mazat med kolem pusy.
„Milí žáčci. Dnes je váš první den na akademii. Nebojte, nebude to nic hrozného. Váš třídní učitel, mino Iruka, se postará, abyste byli vždy v naprostém pořádku a nic se vám nestalo.“ To by se potom asi hodně divili, když by na misi, jako Geninové, byli napadeni nějakými nukeniny. Nebo někým jiným, to už je jedno. To mi připomíná naší první misi, jako týmu 7, když jsme narazili na Hakua a Zabuzu. Do té doby to bylo taky jen:
„Je to mise typu C, nic se nestane, nebojte se.“ Aha, šlo to vidět. Ale teď bych řekl, že to bylo výjimečný a že se to nestává často. Z toho přemýšlení mě začíná bolet hlava. Měl bych to dodělat co nejdřív, jinak zaspím, nebo nebudu spát vůbec a usnu, jakmile Iruka-sensei začne svůj proslov. Potom bych si vyslechl proslov pro mě od babči Tsunade, mistra Kakashiho, od Sasukeho by mě to taky určitě neminulo a Sakura by mě nejspíš praštila, abych se vzpamatoval. To není lákavá nabídka, s její nynější silou, kterou se vši pravděpodobností zdědila i Sarada. Naopak tomu Boruto… No, lehký to mít nebude. Tohle vážně nemá smysl. Nejradši bych to nechal na ráno, třeba mě něco napadne. A nebo taky ne. Takže bude lepší, když sesmolím úvod a potom už to nějak půjde. Při nejhorším to nějak ukončím a předám slovo někomu, kdo bude po mně. Vstanu od stolu a dojdu k oknu. Tisíce hvězd na mě kouká a září. Je krásně. V noci i ve dne. Otevřu si okno a skočím na parapet. Mám já na tohle čas? Ne, ale času je vždycky moc málo. Vezmu si tužku a papír sebou a vykradu se do tichých ulic Konohy. Usednu na lavičku, na střeše akademie, přímo tam, kde jsem vždycky seděl.
„Milí studenti. Dnes je váš první den, kdy vejdete do akademie, usadíte se a začnete trénovat na prvotřídního shinobiho. Cesta, kterou jste si zvolili, nebude procházka růžovým sadem, ale neznamená to, že se ihned budete učit zabíjet. Akademie je jen příprava na život, který vás bude čekat a ten bude ještě daleko těžší než trénink. Proto vycházejte se svými učiteli a spolužáky dobře. S některými potom můžete být v týmu, i když se nebudete mít zrovna dvakrát rádi. Nakonec z vás vznikne skvělý tým, který bude plně spolupracovat a věřit si. Příkladem je náš bývalý tým. Sasuke a já jsme nevycházeli. A teď se na nás podívejte.“ Za tuhle větu mě Sasuke pravděpodobně zabije.
„Ale to závisí na vás. Jak budete ochotni spolupracovat, jak moc si budete věřit a jestli upřednostníte misi nebo přátele, i třeba ty se kterými nevycházíte. Pamatujte si, že ten, kdo nesplní misi, je považován za odpad. Nicméně ten, který opustí přátele, je opravdový odpad.“
Hm, to nás taky učil Kakashi-sensei. Úvod je dopsaný, vlastně to vypadá spíš na celou mojí řeč. Takže není důvod to dál protahovat. Seskočil jsem ze střechy a pádil si to domů, samozřejmě oknem, jelikož by nikdo z domu nebyl rád, kdybych ho vzbudil. Jakmile dojdu a zavřu okno,svalím se do postele a ani nemrknu. Vážně, už se mi nic nechce.
-Sen-
Jeden by si řekl, že je to den jako každý jiný. Ovšem že není. Od časného rána je všude slyšet dětský řev a někdy někomu praskly nervy, takže byl pro změnu slyšet řev dospělých. Slunce se pomalu objevovalo na obzoru a do ulic vyšlo první z dětí. Jenže tohle už bylo zkušené. Chodilo o rok výš, což dokazovalo taky to, že cestou dělal pár bojových výkopů, zatím co běžel. Bílé tričko, hnědé tepláky, černé, rovné, do copu spletené vlasy, velké oči a tlusté obočí. Jméno tohoto človíčka je Rock Lee. A zatímco on pochoduje dál, z domů vycházejí další a další děti s rodiči za ruku, které jdou na akademii poprvé. Některé se vzpírají, jiné jdou dobrovolně, například Haruno Sakura, dívka s růžovými vlasy, které má až po pas, kvůli jistému chlapci, který se jí líbí. Ovšem to, co je tak zajímavé, jsou její pronikavě zelené oči, které patří pouze a jen jemu. Ten někdo jde opět se svěšenou hlavou tak, že mu uhlově černé vlasy spadávají do obličeje. Černé oči mají oči jen pro zem, okolní svět by byl jako na obtíž. Jeho za ruku nevede nikdo, kdo by mu řekl:
„Tak Sasuke, snaž se, ať můžu být další pyšný Uchiha“ nebo „Snaž se Sasuke, já musím na misi. Promiň, snad někdy příště“.
I když od něj už to nechce nikdy slyšet. A tak, jako správný Uchiha se napřímí, zvedne hlavu, nasadí výraz, ze kterého by nikdo nic nevyčetl a pokračuje v cestě. Přesto mu jít do akademie nevadilo, také kvůli někomu. Ten někdo by ještě teď měl půlnoc. Ovšem, protože byl první den a myslel, že si udělá kamarády a že třeba i učitel se na něj bude dívat jinak, vstal a už byl na cestě. Když vyšel z domu, pohlédl na hlavy Hokagů, namířil proti nim pěst, stiskl jí a usmál se. Potom svou blonďatou hlavu vrátil do původního stavu a vyšel vstříc akademii. Tento človíček se těšil. Nejen na spolužáky a učitele, ale i na různá jutsu, co se naučí. Jednou bude ze všech nejsilnější, všichni ho uznají a stane se nejlepším Hokagem ze všech. A lidi v něm už neuvidí jen to monstrum, které je zapečetěné uvnitř něho. I když Naruto neměl ani potuchy, že je Jinchuurikim někoho, kdo zničil Konohu. Kyuubi no Youko. Nicméně, co oči nevidí, srdce nebolí, že? Naproti tomu, na Uzumaki Naruta zase myslí někdo jiný. Někdo sídlící v honosném sídle klanu Hyuuga. Osoba s černými vlasy a levandulovýma očima má oči jen pro něj. Miluje jeho nebesky modré oči a vlasy žluté jako slunce za horkého letního dne. Miluje ho celého. Miluje ho. A sídlí zde ještě někdo, kdo jde stejně jako Lee do druhého ročníku akademie. Na rozdíl o Hyuugy Hinaty z hlavní větve klanu Hyuuga je on z vedlejší větve klanu Hyuuga a hlavní větev nenávidí. Má ale v sobě sílu, jaká by v dospělosti možná předčila i sílu jeho otce, který zemřel při ochraně klanu Hyuuga. S prokletým znamením na čele a hnědými vlasy teď už sedí ve třídě. Nesluší se, aby on, Hyuuga Neji, nejnadanější dítě v klanu tak i ve třídě, přišlo pozdě. I na něj někdo myslí. Rod je neznámý a záliba ve zbraních je veliká. S dvěma drdoly z hnědých vlasů i ona pyšně vykračuje po vesnici. I TenTen chodí na akademii druhým rokem, do třídy s Hyuugou Nejim, který se jí líbí a Rock Leem, který jí naopak připadá jako blázen. Ale i pro jiné Hyuugy mají jiné osoby oči. Vraťme se tedy k Hyuuze Hinatě. I jí po očku někdo sleduje, ale není to ten, koho miluje. Tento chlapec má na tvářích rudé trojúhelníky a na hlavě psa, kterého i přes jeho bílou srst nazývá Akamaru. Tohle je v jejich klanu zvykem. Každý člen má jednoho psa. Hyuugu Hinatu sleduje Inuzuka Kiba. A i o něm někdo přemýšlí. Ano, ten snad nejlínější člověk v Konoze. Ten, jehož hlava připomíná ananas. Ten, kdo je tak líný, že i mluvit je podle něj otrava. Pravděpodobně je po svém otci. Na druhou stranu má i jako otec výborný mozek. Je to špičkový stratég, dokáže vymyslet něco, co by obyčejný člověk nevymyslel. Za pár minut vyhrát nad otcem v Shogi a ani si nepřečíst pravidla. To je Shikamaru Nara, génius z Konohy a taky ten nejlínější člověk z Konohy. I o něm někdo přemýšlí. Jeho nejlepší kamarád už od dětství. Sice není kdoví jak hubený, ale srdce má ze zlata. Hnědé vlasy a červená spirála jen potvrzuje to,že patří ke klanu, známý jako Akimichi. A jeho srdce ze zlata je stejné jako jeho jméno. Akimichi Chouji. V životě by ani mouše úmyslně neublížil. A dostáváme se k dalšímu dítěti, tentokrát z klanu Aburame. Tvář není vidět a oči také ne. Z rukávu sice nesype moudra, strategie ani peníze, ale brouky. Aburame Shino je z klanu, který ovládá hmyz a živí ho svou chakrou. Shino je velice nespolečenská osoba a to znamená, že je přesným opakem jedné dívky, která jde dnes do akademie také poprvé. Čistě modré oči, ale bledší než Narutovi, blonďaté vlasy, stejně dlouhé jako její soupeřky, Haruno Sakury. O co bojují? I ona nosí v srdci chlapce. Uchihu Sasukeho. Technika přenosu mysli a dlouholeté přátelské vztahy s klany Nara a Akimichi. Tak by se dal charakterizovat klan, do kterého patří. Klan Yamanaka, jméno Ino. A co učitel? Učitel je nervózní. Přeci jen, vyučovat kluka, který může kdykoliv začít běsnit a srovnat Konohu se zemí, je nebezpečné. A za tohle by ho Hokage určitě nepochválil. Muž s jizvou přes nos a tvář a účes alias Ananas. Sebrat tedy desky a jít.
V akademii je teď pěkně živo. Všichni žáci dorazili a učitelé jakbysmet. Zatímco děti už se usadily a „klidně“ čekají, až začne výuka, jejich učitel, Umino Iruka má nervy někde na hoře Myoboku. Nebo ještě dál. Vstane, naposledy se upraví, vezme desky a pomalým krokem se vydává k třídě, která je nezvykle tichá. Otevře dveře a… vejde. Zatím nic. Náhle uvidí, co to způsobilo. Naruto se rozhodl, že udělá dobrý první dojem a tak sedí vzpřímeně a usmívajíc se jako měsíček v poslední lavici. Vedle něj sedí růžovláska, Sakura, která má oči jen pro jejího souseda, Sasukeho, který jen sedí a nepřítomně zírá před sebe. Začne odškrtávat všechna jména a ukáže se, že je třída kompletní. Protože ale nechce vyvolávat konflikty, podívá se na papír se zasedacím pořádkem, který mu dal Hokage. Velice neochotně se skoro všichni zvednou a přesunou. Kvůli přátelským vztahům sedí Nara, Akimichi a Yamanaka vedle sebe. Za nimi je to Hyuuga, Inuzuka a Aburame. V první u okna sedí Haruno. A v poslední lavici sedí Uzumaki a Uchiha vedle sebe. A ani jeden z nich není nadšený, ale ani jeden se neodvážil učiteli vzdorovat. A proto jen tak sedí a po očku se probodávají pohledy. Iruka mezitím vysvětluje, jak to bude, co se budou učit, jaké budou přestávky a podobně. Také ovšem varuje, že to může být nebezpečné a že se můžou vzdát nebo prohrát. Prohra prý ale není žádná věda a příště se to napraví. Naruto se sám pro sebe řekl, že se nevzdá. Jeho soused se ušklíbl, přestal ho probodávat pohledy a v duchu souhlasil s tím, co právě Naruto řekl. Ale nahlas by to nikdy neřekl. Ani za boha. Nakonec, kdy Iruka, pro všechny nováčky už Iruka-sensei, prohlásí, že můžou jít, děti div nepřevrátily lavice a nepozabíjely se navzájem, jen aby už byly pryč. Ovšem Iruka se nervózně usměje a zažene děti zpět na místo. Je tu ještě jedna věc, která se musí udělat. Jistá formalita. A tak všem dětem přistane papír před nosem. Oba v poslední lavici se usmějí, je to přece hračka.
Jméno:Uzumaki Naruto/Uchiha Sasuke
Bydliště:Konoha/Konoha
Věk:Devět/devět
Podpis:Uzumaki Naruto/Uchiha Sasuke
Oběma budoucím ninjům přeběhl mráz po zádech. Nervózně a bolestivě koukali na poslední kolonku, kterou bylo třeba vyplnit. Takový smutek a zarmoucení, že by si nejradši padli na ramena a rozbrečeli se. Avšak to jim hrdost nedovolí. A proto jen tak přimraženě koukají na poslední kolonku bez sebemenšího pohybu, tak, že by to nezvládl ani Fukasaku-sama. Poslední kolonka, která se zdá prokletá. Okolní děti, co dopisují… jejich tužky zní jako bouře.
Kontaktní informace – Rodiče
-Konec snu-
*
„Crrr,crr,crr“. Pane bože, to už je ráno? Cítím se rozlámanej na milion kousků, který k sobě ani nejdou dohromady. Silou vůle se přinutím vstát z postele a s mírným zděšením si uvědomím, že jsem usnul v tom, v čem chodím přes den. Takže mi akorát zbývá se nasnídat, upravit, vzít ten papír a jít. S neochotou si jako každé ráno připravím sám snídani, jelikož vstávám brzy a ostatní ještě spí. Hm, mlíko a dango není na ráno špatný nápad.
Když dojím a samozřejmě si po sobě uklidím, protože Hinata by nebyla zrovna dvakrát ráda, že jí to tu všechno nechám, až nebezpečně moc mi začíná připomínat mamku, dojdu do koupelny a trochu se upravím. To trochu znamená, že si vyčistím zuby a učísnu vlasy. Jenže od tý doby, co jsem se nechal ostříhat, je vlastně úplně jedno, jestli jsem nebo nejsem učesaný, protože to nejde poznat. Vyjdu z koupelny, čapnu ten papír a jdu. Jakmile vyjdu z domu, zjistím, že očividně nejsem sám, kdo vstává takhle brzy. Z druhé strany ulice na mě zamává Sakura a vedle ní Sarada, kývne hlavou na pozdrav. Zamávám jim na oplátku a pokračuji k akademii. Cestou ještě potkám Iruku-senseie, Kakashi-senseie a překvapivě i babču Tsunade, která vypadá dobře, což znamená, že spala a nebyla zalezlá někde v nějaký hospodě a pila. Z mojí kamenný hlavy se na mě usměje Kurama, který se očividně chce taky pokochat novými žáky na akademii. Asi bych se za ním pak mohl stavit.
Konečně jsem tu a nejenom já. Shikamaru mi přišel oznámit, že babča Tsunade, mistr Kakashi a on tu budou se mnou. Vážně se nedivím. No, aspoň na to nebudu úplně sám. V akademii se pomalu začínají scházet děti i rodiče. Letmo zahlédnu Mirai s Kurenai, Saradu se Sakurou i Sasukem. Potom se uráčí přijít i Boruto a o pár minut později přijde i Hinata s Himawari. Ale do zvonění to stejně stihnou všichni. Iruka-sensei požádá všechny rodiče, aby i s menšími dětmi odešli a nechali tu děti samotné. Neměl bych v tom případě odejít i já? Začne se docházkou, kdy pár dětí ještě spí, například Shikadai, i když myslím, že to nebude proto, že je ospalý. Spíš proto, že je stejně jako jeho otec. Boruto má taky co dělat, aby neusnul. Tak a je to tady. Teď mám mít slovo já. Vykročím z řady, ve které je ještě Shikamaru, Kakashi-sensei a babča Tsunade, postavím se za učitelský stolek a začnu recitovat řeč, kterou jsem včera smolil do tří v noci. Minimálně.
„Milí studenti. Dnes je váš první den, kdy vejdete do akademie, usadíte se a začnete trénovat na prvotřídního shinobiho.“
Pár dětí zvedlo hlavu, nicméně to není nějak extra moc.
„Cesta, kterou jste si zvolili, nebude procházka růžovým sadem, ale neznamená to, že se ihned budete učit zabíjet. Akademie je jen příprava na život, který vás bude čekat a ten bude ještě daleko těžší než trénink. Proto vycházejte se svými učiteli a spolužáky dobře.“
Při téhle větě se několik dětí zakaboní a začnou mě vnímat. Úspěch!
„S některými potom můžete být v týmu, i když se nebudete mít zrovna dvakrát rádi. Nakonec z vás vznikne skvělý tým, který bude plně spolupracovat a věřit si. Příkladem je náš bývalý tým. Sasuke a já jsme nevycházeli. A teď se na nás podívejte.“
Hovor se mírně rozběhne a je slyšet tlumený smích. Přeci jenom, Sasuke a já jsme známá dvojka a řekl bych, že všichni ví o naší minulosti všechno. Což je poněkud smutné, když si uvědomíte, že lidé ve vesnici vás znají stejně dobře, jako by sám sebe.
„Ale to závisí na vás. Jak budete ochotni spolupracovat, jak moc si budete věřit a jestli upřednostníte misi nebo přátele, i třeba ty, se kterými nevycházíte. Pamatujte si, že ten, kdo nesplní misi, je považován za odpad. Nicméně ten, který opustí přátele, je opravdový odpad.“
Kakashi se při tomhle mírně usměje a já jsem odměněn potleskem. I když by mě zajímalo, kolik lidí za celou dobu dávalo pozor. Shikadai ani Boruto na to nevypadali. Mirai možná trochu, i když myslím, že jí bude spíš zajímat praktická výuka než žvatlání. Jediný, u koho si troufnu s jistotou tvrdit, že doopravdy poslouchal, je Sarada v poslední lavici.
Vstoupím zpátky od řady a na proslov se vydává ještě babča Tsunade a Kakashi-sensei. Když všichni domluví, Iruka-sensei je vyzve, aby vstali a šli si s námi potřást rukou. Je to stejné, jako na náš první den, který se mi přehrál v mém snu.