Bez očí

Dočteš poslední slovo.
Povzdechneš si, teatrálně zaklapneš knihu a papírový obal ze sebe vydá tiché mlask. Chvíli hledíš před sebe, zíráš do zdi a vstřebáváš ten abstraktní příběh, přemýšlíš; co tím autor chtěl říct? Nakonec svou snahu vzdáš, odložíš knihu na noční stolek. Za oknem panuje naprostá tma. Vesnice je ponořena v klidném tichu, až na občasný štěkot Inuzukovic ninkenů. Zhasneš lampičku, zachumláš se do peřin, zavřeš oči a čekáš, než usneš.
Čekáš.
A čekáš…
A spánek nepřichází.
Posadíš se, chceš rozsvítit. Nahmatáš vypínač, stiskneš ho a pokoj se ozáří mdlým, umělým osvětlením. Nemotorně odkopneš peřinu, vstaneš. Zatmělo se ti před očima, zamotala hlava. Rychle si sedneš zpátky na postel. Znovu vstaneš, tentokrát pomaleji a dojdeš přes obývák do kuchyně. Z kredence vytáhneš sklenici, natočíš si vodu z kohoutku až po okraj. Přiložíš ji ke rtům.
Zarazíš se.
Nevzpomínáš si, že by předtím bylo rozsvíceno. Vlastně bylo zhasnuto…
„Mami?“ zakřičíš přes celý byt.
Zaposloucháš se.
Slyšíš v koupelně téct proud vody.
Asi je ve sprše.
Vypiješ sklenici vody, prázdnou ji postavíš na linku hned vedle dřezu. Chceš se vrátit do postele, ale nakonec si to rozmyslíš. Dojdeš ke dveřím od koupelny. Pořád slyšíš zvuk tekoucí vody.
Zaklepeš.
„Mami? Mohla bys – “
Dveře se pootevřou.
Zkousneš ret, nechceš narušit její soukromí, ale… Co když se jí něco stalo?
Otevřeš dveře.
V koupelně nikdo není, jen ze sprchové hlavice tryská proud vody. Zmateně zavřeš kohoutek. Pak projdeš celý byt, nikde nikdo.
Jen ty.
„Mami…?“
Nic, žádná odpověď.
„Tati?!“
Blbost, okřikneš se. To na tebe doléhá únava, ta práce je přeci jen náročná…
Na půl cesty do obýváku se zarazíš. Koutkem oka totiž zahlédneš něco, co tě znejistí. Otočíš se tím směrem.
Vchodové dveře jsou otevřené dokořán. Přepadne tě strach. Setřeseš ho a povzdechneš si.
Zatraceně, ty dveře už taky musím dát spravit. To nedovírání je otravné.
Dojdeš ke dveřím a nad svou neschopností lamentuješ skoro až do pokoje. Jenže ještě než tam stihneš dojít, ozve se nad tebou tiché prásknutí.
A obejme tě tma.
Normálně nad tím člověk pokrčí rameny, rozsvítí jinde nebo dojde pro náhradní žárovku a tu prasklou vymění. Jenže tvé tělo se najednou odmítá hnout z místa. Úpěnlivě prosíš mozek, aby byl racionální.
Vždyť jenom praskla žárovka.
Ale mozek někdy vypoví službu. Dělej si, co chceš, já teď odmítám filtrovat tvé pocity.
Naplňuje tě paranoidní strach podnícený tím pitomým abstraktním příběhem, který neskončil moc dobře.
Zběsile očima skenuješ okolí. Stejně v něm nic nevidíš.
Nebo snad…
Jemné chloupky na krku se postaví do pozoru. Ten pocit, že tě někdo sleduje, velmi dobře znáš. Práce shinobi rozvíjí šestý smysl. Nebo snad sedmý?
Nehybně stojíš, skoro ani nedýcháš. A pocit stále nemizí.
Pomalu se otáčíš se strachem, že za tebou někdo doopravdy stojí.
Když však uvidíš, že za tebou opravdu, ale opravdu nic není, mozek začne zase racionálně fungovat. Podsouvá ti všechna možná řešení, co se stalo, proč se to stalo a že tvé chování nebylo vzhledem k tvému věku adekvátní. Odfrkneš si, máš chuť ten hlas v tvé hlavě zabít. Nebo alespoň zmrzačit, jen aby ztichl.
Ujdeš pár kroků směrem k posteli.
A ten odporný pocit exponenciálně narůstá.
Je před tebou.
Zastavíš se, zhluboka se nadechneš, soustředíš se.
Je za tebou.
Zkoncentruješ chakru, zmobilizuješ veškeré vědomí. Únava je dávno pryč.
Je vedle tebe.
Tvůj tep se zblázní, srdce bije jako splašené. Síla přítomnosti.
Je…
Na nic nečekáš.
Běžíš k předsíni, proběhneš otevřenými dveřmi, seběhneš schody.
Neotočíš se.
Studený asfalt tě nezastaví.
Běžíš, sprintuješ neznámo kam. Strach tě pohání.
Vyhýbáš se stínům, záměrně vybíráš osvětlené ulice.
Uprostřed náměstí se zastavíš. Stojíš na rozlehlém prostranství osvíceném pouličním osvětlením. Snažíš se zklidnit svůj dech, přitom se pomalu otáčíš. Znepokojeně hledíš do stínů.
Je tam. Víš to. Cítíš ho.
Stín.
Černá se zdála být ještě černější.
Temnější. Hrozivější.
Bližší.
Na nic nečekáš, znovu se rozběhneš neznámo kam.
Tryskem probíháš známými ulicemi, míjíš ubytovnu, v které bydlí Naruto.
Zabočíš doleva, vběhneš na štěrkovou cestu.
Přítomnost.
Slizovitá, černá přítomnost, táhnoucí se jako dehet.
Zarazíš se, když si uvědomíš, že cesta vede do temného parku. Váháš, nevíš, jestli běžet vpřed. Nakonec se otočíš, běžíš zpátky. Schody ještě vyběhneš, téměř se nedotýkáš betonu. Tvým pohonem je strach. Obava, že tě to něco dohoní, pohltí. Přitom víš, že je to absurdní. Před čím utíkáš? Co tě pronásleduje?
Třicet osm, třicet devět, čtyřicet.
Zběsile zabušíš na dveře s číslem čtyřicet jedna.
„Do háje, Naruto! Otevři!“ zařveš.
Zoufalství. Jediná věc, kterou cítíš.
„Prosím!“ vykřikneš už, téměř plačtivě.
Zalomcuješ klikou.
Nic.
Iracionální pocit strachu, dětského strachu, tě pohltí natolik, že dveře doslova vylomíš. Potřebuješ ho vidět. Toho idiota. To slunce, které zažene všechny stíny i pochybnosti.
Z bytu však na tebe dýchá prázdnota. Párkrát cvakneš vypínačem, ale elektřina nefunguje. Zhluboka se nadechneš a projdeš dál do útrob bytu. Kuchyň je prázdná, v dřezu se válí pár rozbitých sklenic. Cestou do obýváku se praštíš o stůl. Dlaň od prachu si otřeš o pyžamové kalhoty.
Tik ťak. Tik ťak.
Ticho prořízne jemný, téměř neslyšný tikot budíku ležící na pohovce. Rychle projdeš do ložnice, která je… prázdná.
Žádná postel, ani skříň. Jen v rohu stojí zaprášené zrcadlo.
Tvůj strach pomalu mizí a zjišťuješ, že necítíš ničí přítomnost. Jen prázdnotu.
Vyjdeš ven, chceš se vrátit domů.
Prázdnota.
Osamělost.
Žádná přítomnost.
Dojde ti to.
Žiješ v centru ninjů, vždycky cítíš něčí přítomnost. Chakru lze stěží potlačit u jednoho, natož u celé vesnice. Všude panuje až moc nezvyklé ticho.
Ani ti psi už neštěkají.
Po zádech ti projede mráz.
Tvého těla se pomalu zmocňuje nová vlna strachu, ale nakonec se přinutíš k pohybu. Stát na místě je ta nejblbější věc, co můžeš udělat. Prvotní adrenalin vyprchal a ty na bosých chodidlech cítíš každou nerovnost. Bezcílně poklusáváš, bezděky střídáš bolestivé grimasy.
Nakonec ucítíš hlínu.
Zpomalíš do chůze, snažíš se rozpoznat okolí, kam tě autopilot zavedl.
Park.
Místo, kterému se vyhýbáš i ve dne. Cítíš se omámeně. Tvůj mozek křičí, ať vypadneš, srdce pláče.
Stojíš na břehu jezera, zíráš na hladinu a vozíš se na horské dráze emocí.
Štěstí, radost, netečnost, frustrace, smutek, vztek, osamělost, strach.
Hlavně strach.
Šílený strach.
Z vodní hladiny na tebe hledí tvůj obraz. Bledý jako smrt, stoická tvář.
A místo očí na tebe zírají oční důlky černé jako smrt.
Vzduch zhoustne, nemůžeš se nadechnout. Dusíš se, ale nemůžeš odtrhnout pohled od svého odrazu.
Děsivý, ale nějak známý.
Opět cítíš tu cizí přítomnost, nechutnou, krvežíznivou.
Z dálky se ozve štěkot psů, tak monotónní. Neustávající.
Věčný.
Tvůj odraz nakloní hlavu, ušklíbne se.
Blázínku.
Ty jsi já.
A já jsem ty.
Neutečeš.
Nikdy.
Tvé nohy se odlepí od země a nesou tě neznámo kam. Tentokrát neutíkáš. Kam taky? Bezpečí přestalo existovat.
Stále před sebou vidíš odraz tvého mrtvolného já.
Nevěříš.
Nechceš věřit.
Procházíš opuštěnou Konohou, vnímáš každý detail. Neudržované dětské hřiště, Akademii s propadlou a prorostlou střechou, budovy s ošoupanými omítkami, rozbitá okna, dveře. Cítíš, jak se za tebou táhne mrtvolný pach.
Ty? Nebo oni?
Kdo přešel řeku Styx?
Paradoxně se zastavíš u hřbitova. Památník padlých nahlodal zub času.
„Dušička tu je sama samotinká?“
Před tebou stojí tvůj mrtvolný odraz, hmotný. Skutečný.
Bez očí.

S němým výkřikem se probudíš v posteli. Snažíš se zklidnit svůj dech, zrychlený tep se pomalu navrací do svého tempa.
Venku je den, otevřeným oknem se k tobě donáší rozjařený dětský smích, útržky všedních rozhovorů konožanů.
„-ttebayo!“ zaslechneš dozvuk Narutovo typické hlášky.
Úlevou ti spadl kámen ze srdce.
Sen.
To vše byl jen sen.
Pouze do té doby než spatříš svá zakrvácená chodidla plná štěrku.