Sen každého z nás

Měl za sebou rozhovor s matkou, která se ho dnes snažila vykopat z postele, protože musel jít do školy. Ona byla tak pyšná, že se dostal na akademii, protože i ona na ni chodila. Byl to nejdůležitější den pro ni, ne pro něj. On si ani nebyl jistý, že na akademii chce. Raději by se přetočil na druhou stranu a pokračoval ve spánku, protože opět ponocoval. Nevěděl proč, ale v noci se cítil vždycky nejčilejší. Když všichni usnuli a vesnice utichla. Konečně měl klid a nemusel se bát, že ho matka nachytá. Tehdy se cítil zvláštně svobodný. Byl si tak nějak blíž s otcem.
Jeho otec ninjou nebyl a jeho rodina mu to vždycky vyčítala, protože prý plýtval svým kekkei genkai. Někdo kdo má tuto dědičnou schopnost, ji přece nemůže plýtvat na něco tak bezvýznamného, jak tomu dělal jeho otec. On ho za to obdivoval a jeho práce ho fascinovala. Vždycky ho tajně sledoval, když se zavřel do sklepa. Musel si dát pozor, aby ho nenachytala matka, ale i tak se mu vždycky podařilo vyplížit se za otcem. A když zjistil, že má kekkei genkai po něm byl tak strašně hrdý a chtěl si najít stejnou vášeň, jako jeho otec. Jenže jeho smrt mu jeho plány zničila. Matka ho zapsala na akademii, protože ona chtěla, aby byl ninja, jako byla ona. On nesměl být pro rodinu stejné zklamání, jako byl jeho otec. On musí využít svůj dar pro boj za svou vesnici.
Než vyrazil z domu, podíval se ještě na fotku, která stála na stolku u dveří. Byl na ní jeho otec Masako, matka Natsumi a on sám jako tříletý. Ukázal na ni zdvižený palec.
Ve dveřích se pokusil o veselý úsměv, když mu matka mávala. Slíbil jí, že to aspoň zkusí a ona zase slíbila jemu, že pokud nebude chtít být ninjou, tak ho nebude nutit na akademii dál pokračovat. Musel přiznat, že ani on sám nevěděl, co chce a nakonec ho matčin ublížený výraz donutil nastoupit první den do ninja akademie. Když mu řekla, že i boj je svým způsobem krásný, tak musel uznat, že zamířil k akademii i trochu zvesela.
Rozhlédl se po svých spolužácích a pak si to zamířil do nejvzdálenější lavice. Praštil tam sebou, položil ruce na stůl a pak třískl hlavou. Nechtěl s nikým mluvit a tak se snažil svou hlavu schovat, aby někoho nenapadlo pokoušet se o rozhovor.
Vešel jejich sensei a přivítal je, mluvil o tom, co je čeká, co se budou učit, co se stane jejich denním chlebem. Opřel si hlavu o jednu ruku, zašmátral v kapse a pak začal znuděně otravovat svého spolusedícího. Ten to nevydržel ani dvě minuty. Z něj nebude nejlepší ninja. Trpělivost v podstatě nulová.
„Senei, on po mě hází plastelínu,“ ozvalo se rozzlobeně ve třídě. Muž za katedrou se otočil k ostatním a rozhlédl se.
„To není plastelína!“ zakřičel na něj a opět přiblížil obličej k bílé hmotě, se kterou si hrál na stole. Uválel z ní kuličku a pak ji zase rozplácl a udělal z ní něco jiného. Pokoušel se využívat svou chakru, aby hmotu rozpohyboval, ale nic se nedělo. Viděl otce, jak to dělá. Dokonce mu to nejednou předváděl, ale on nedokázal najít ten správný um. Když to přehnal, tak se hmota roztekla jako sliz a když to bylo málo, tak se nedělo vůbec nic. Frustrovalo ho to. Jeho otec zemřel dřív, než ho to stihl naučit a i přesto, že by mrtvým neměl nic vyčítat, tak tohle mu vyčítal. Pořád mu říkal, že až bude starší, tak ho to naučí. Až budeš starší, až budeš starší a pak onemocněl a zemřel a on se nic nedozvěděl. Vztekle zmáčknul hmotu a udělal z ní placku a pak jednu z malých kuliček opět cvrnknul po svém spolužákovi.
Otec své sochy dokázal rozpohybovat a byly mnohem větší než tyhle jeho pokusy, tak proč on nemůže donutit tuhle pitomou žížalu, aby se začala plazit.
„Hele, posloucháš mě?“ zavolal na něj od katedry rozzlobený sensei.
„Hm?“ zvedl k němu hlavu a ušklíbl se.
„Chceš se stát ninjou ne? Tak dávej pozor. Jsi tu první den a stejně jsi neposlouchal jediné slovo, které jsem tu vykládal.“
„Ale poslouchal,“ odpověděl blonďák, ale už zase válel bílou hmotu po stole. Nevzdá to, dokáže to a jeho otec na něj bude hrdý.

„No a co jsem tedy říkal?“ zeptal se ho učitel a dal ruce v bok. Celá tříd kmitala pohledem od blonďáka k senseii a zase zpátky. Bylo to jako na tenisovém turnaji.
„Hm,“ zamyslel se prvňáček, ale ani k němu nezvedl pohled. „Vítejte studenti?“ střelil od oka a tušil, že něco takového určitě jejich učitel říkal.
„Dávej pozor! Nebo z tebe nikdy ninja nebude,“ rozkřičel se sensei a ignoroval pobavené pohledy ostatních studentů. V zadní části třídy se někdo pobaveně chichotal a učitel tam raději střelil jedním vzteklým pohledem. Nesmí dovolit, aby si ta banda děcek myslela, že si k němu můžou něco dovolit. Musel si získat respekt. Je přece Yuko, oblíbený zeď Tsuchikageho, on si přece dokáže zjednat klid.
„Nevím, jestli chci být ninja,“ zahartusil blonďák. „Ještě jsem svůj cíl neobjevil. Člověka by mělo naplňovat umění – říkával otec. Jen ho musím najít. Nevím, jestli je to umění sochařství, umění boje a zabíjení nebo umění obrany ostatních. Až najdu to, co mě bude naplňovat, tak vám dám vědět,“ mluvil a díky svému zaujetí v hmotě na stole si nevšiml, jak jeho sensei rudne a razí si cestu až k němu. Udeřil pěstí do jeho stolu, až se blonďák leknul a odhodil zbytky hmoty do vzduchu. Tu, co ještě před chvílí třímal v ruce a pokoušel se do ní vložit malou část své chakry, naplnil víc, než chtěl. Ale v tu chvíli na tom nezáleželo, protože jeho zmutovaný pokus o ptáka, teď letěl přes celou třídu. Nejspíš se jíl rozpadne ještě dřív, než dopadne na zem.
O vteřinu později se objevil záblesk a ozval ohlušující výbuch. Po vesnici se rozletěly trosky a zavířil prach, který se hnal postranními uličkami. Bylo slyšet hroucení budovy, křik občanů a skučení prohýbajících se plechů. Po chvíli zavládlo ticho a prach se začal usazovat. Pak začala budova opět vřískat, když se začaly pohybovat kusy dřeva, cihel a zdiva.
Objevila se ruka a zašmátrala ve vzduchu, pokoušela se nahmatat kus železné tyče. Chvíli šmátrala, ale pak to vzdala. Suť se začala pohybovat a za rukou se objevila i blonďatá kštice a další končetiny. Pokoušel se osvobodit ze sevření rozpadlé akademie.
Blonďák se rozkašlal a shodil dřevěné prkno ze svých zad, vyškrábal se ze suti a po kolenou se plazil na nejbližší travnatou plochu. Posadil se do tureckého sedu a otočil se směrem k akademii. V uších mu pískalo, a i když se v něm už chvíli šťoural, tak to otravný zvuk neztlumilo. Nakonec to vzdal a začal se pokoušet vytřepat prach ze svých dlouhých vlasů. Něco se před ním pohnulo. Sledoval, jak se zpod sutě pomalu vyhrabávají jeho ubrečení, kašlající spolužáci. O chvíli později se objevila i zmatená, zaprášená hlava jejich senseie.
Při pohledu na polorozpadlou akademii se mu rozbušilo srdce a jeho dušička se zatetelila.
„Výbuch, to je umění,“ zašeptal blonďák a jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu.