Žánr

Život je pes. Cítit se pod psa. Zima jak v psinci. To by ani pes nežral.
Jak hloupě lidé o nás smýšlejí. Být pes přece nemá chybu! Útulný pelíšek, voňavé šťavnaté masíčko k snědku, které by nám kdekterý dvounožec mohl leda tak závidět a že je v psinci zima? Pche! Příjemné teploučko. Však je to vaše chyba, že jste se neprozřetelně zbavili srsti, tak teď nebrečte. Ano, žít život psa je pohádka. Mou jedinou starostí totiž je, jestli se dříve nažrat nebo se schoulit v boudičce a prvně o jídle snít. Mám perfektní život, vy negativisti!

[font=Times New Roman][size=14]Hmm, dobře, přiznávám, že ji miluju. Kdo by ji mohl nemilovat? Je vždy rozesmátá, nadšená, tak plná energie... Vždy se jí chci dotknout a nechat její živelnost, aby na mě přelezla. Chci ji vzít za hrubou ruku zjizvenou z bojů a tvrdé práce. Chci se přitisknout k jejímu tělu, které hřeje jako sluneční paprsky na počátku léta.

Orochimarova bledá tvář nikdy nezískávala růžového nádechu rozpaků či vzrušení – naopak, držela si vždy svoji křídovou bělost a porcelánovou křehkost. V rysech téměř padesátiletého muže se jeho roky ztrácely; žádný náznak stařeckých vrásek ani úbytek elasticity kůže.
Když si Kabuto nenápadně prohlížel obličej svého zbožňovaného mistra, opakoval si, jak matoucí to může být pro neznalé.

Nádych, výdych... Nádych, výdych...
Nádych...
Do nosa mi udrela letná vôňa, sladkastá a dusná, pľúca mi sťahovalo. Vánok mi fúkal vlasy do tváre, šum lístia sa ozýval zo stromov, hviezdy sa mi odrážali v očiach a vysmievali sa mi. Bolo ich milión na tmavej oblohe, dnes svietili tak jasne, ako ešte nikdy.
Červený mesiac ich žiarivo osvetľoval, znášal mesačné lúče aj na moju cestu po ktorej sa chystám onedlho vydať...

The morning sun shines so bright with its light

Svítalo.
Vesnici zalila zlatavá záře, mlžný opar se trhal, ptáci ladili hlasivky. Jemný vánek setřásl rosu z pučících poupat, v dálce zahoukal zbloudilý sýček, který hledal své hnízdo.
Konohou se roznesly první tlumené hlasy rodičů snažíce se nevzbudit své potomky. Ospalá harmonická rána měl Kakashi rád. Miloval procházky v prázdných ulicích, rád sledoval probouzející se vesnici. Pokaždé mu to vneslo klid do duše.

„Je jasno.“
„Chjo...“
„No jo, máš pravdu, možná až trochu moc jasno. Nikde ani mráček. Ale ne, hele, tamhle, vidíš? Tamhle se nějaký tvoří. Aha, ne, to mám jen nějaké smítko na řasách.“
„Chjo...“
„Dneska asi žádná velká podívaní prostě nebude. Hm, nedáš si brambůrky? Měl jsem i tvé oblíbené s mořskou solí, ale ty jsem dojedl po cestě.“
„Chjo...“

Zrcadlo…

Hlučný bar, vábivá melodie, krásné polonahé slečny. Měkká pohovka, spousta sake, hlasitý smích. Neupřímný, falešný, roztažený od ucha k uchu. Vyhaslé oči plné moudrosti pokradmu pozorovaly bujná poprsí procházející dámy. Nebyla moc mladá, ale ani moc stará. Byla krásná, jako všechny okolo. Natáhl se pro kalíšek, jeho obsah v něm rychle zmizel. Tohle byl desátý.
A pořád střízlivý…
Splín je mrcha.

[color=grey]„Už je neskoro, choď spinkať Hana.“
Zobral jej knihu a prikryl ju. Bola už príliš unavená, aby protestovala.
„Kým sa vrátiš z misie, celú prečítam a porozprávam ti, čo som sa naučila.“ zaklipkala odhodlane očkami.
Usmial sa a pohladil ju po hlavičke. Ani nie je vo veku, aby dostala psíka, a už má toľko vedomostí. Jej otázky sú stále zložitejšie. Čo nevidieť s ňou neudrží tempo.
Vstal, no Hanina rúčka ho pevne držala za nohavice. Tuší, že sa nevráti? Vyslobodil sa a Hana sa zamrvila.
Zhasol.
„Dobru noc, dcérka moja.“

Zabuza a Haku

Obloha se zatáhla a začal padat sníh.

Slnečné lúče dopadali na kŕčovito schúlenú ženskú postavu. Ležala úplne bez pohnutia, iba vánok sa tu a tam pohral s niektorým prameňom jej vlasov. Jej telo ležalo na posteli rezignovane, akoby bez duše a zvierala okraje prikrývky, až jej do toho zbeleli hánky. Znova, znova sa to stalo. Keby mohla, bez váhania by si zoškriabala z čela Prekliatu pečať, príčinu jej poníženia. Keby mohla rozplakala by sa. Aspoň by to všetko dostala nejako von. Ale kunoichi neplačú, tak iba bezmocne hrýzla roh vankúša. Prečo sa len musela narodiť do Vedľajšej rodiny?

Akabane Kureha byla stará, velmi stará. Zažila zformování Mlžné, bojovala ve všech ninja válkách a aktivně se podílela na vypuknutí několika z nich. Přes šedesát let vládla železnou pěstí svému klanu. Hrdá, nezdolná a nemilosrdná. Poslední dva roky trávila v pohodlném křesle s výhledem na město, kterému vládla. Její orgány přestávaly fungovat a ona jejich činnost nahrazovala čakrou. Uměle prodlužovaný život.

„Baka!“ ozval se dívčí hlas.
„Nekřič na mě! A už vůbec mi nenadávej!“
„Můžu na tebe křičet, jak chci, navíc si to zasloužíš!“ křičela dál.
„Co, tak zasloužím? To ses dočista pomátla ty rudá palice?“
„Neříkej mi rudá palice ty rybí hlavo!“
„Tak mi neříkej baka,“ křikl zpátky, „a rybí hlavo taky ne,“
„A budu ti říkat, jak chci. Protože jsi stejně jen omeznej pitomec,“ zakřičela a naštvaně se dala na odchod.
„To máš zase ty svoje dny? Že jsi protivnější než kdykoliv jindy,“ zasyčel.

Byly to tři roky.
Tři roky, co se rozhodl pro odchod do penze. Ptali se ho, zda-li je těžké odevzdat nejvyšší post mladší generaci a sám se stáhnout do ústraní. Nebylo.
Tři roky, co opustil svou vesnici. Nechal za zády domov, přátele, své lidi. Ne, ani to nebylo těžké.
Tři roky odpočinku, bezstarostného cestování, nostalgických míst...
Tři roky nudy.

Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?
Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?

Praskání ohně, vůně dřeva, štiplavě mrazivý vzduch a kolem spousta, spousta bílého sněhu házející odlesky měsíční záře. Na ztrouchnivělé kládě seděl mladý muž, nepřítomně hleděl do plamenů. Ten oheň ho nehřál, nedokázal ohřát chlad, který Sakumo cítil v srdci.
Prázdný. Tak prázdný!
Cizí zlí lidé z něj totiž vyrvali něco, co mu patřilo. Co s láskou opečovával, ochraňoval a bránil před újmou. Lásku.
Bolelo to. Bolelo tak moc, že Sakumo nevnímal, jak mu mráz leze za nehty, prožírá se až do kostí.
Protože oheň nehřál.

Naruto se napřímil, oprášil si imaginární prach ze své ošuntělé teplákovky, teatrálně si odkašlal a potlačil dávivý reflex.
„To si to nemůžete nechat na potom?“ obořil se znechuceně na dvojici sedící proti němu za stolem. „Hej, s váma mluvím!“ zvýšil hlas, ale i to bylo k ničemu. Zhluboka se nadechl, obešel stůl, štítivě odvrátil hlavu a napřáhl ruce, aby ty dva od sebe oddělil, ale v tom se po něm vrhla zrzka s vlasy absurdně vyšisovanými od slunce. Přistál až o protější zeď, ke které ho přišpendlila ruka, jíž ho držela pod krkem.
„Naruto!“ zavrčela hrozivě. „Zkus to ještě jednou a neodejdeš po svých!“

Jsou to už dva roky, co jsem se rozhodla vyměnit Listovou za zemi věčného písku a spalujícího horka. Seděla jsem na nejvyšší budově Písečné a sledovala její obyvatele. Bylo to jiné než v Konoze. Lidé se tu více smáli, více se bavili, více se milovali. Ulice byli plné šťastných lidí, jen já jsem byla mimo tuto atmosféru. Vždy jsem si myslela, že jsem sama, ani lidé z mého týmu mi tolik nerozuměli. Kiku a Renji byli skvělí, měli mě rádi a já je, ale oba byli vždy tak šťastní a mě stále sužovala minulost. Dlouho jsem měla před očima tu scénu.

Ve vesnici plné vysokých budov a úzkých ulic se smrákalo. Po dlouhém parném dni konečně přicházel chladný večer. Příjemná vůně letního soumraku se odrážela v usměvavých tvářích občanů. Unavení se vraceli z práce domů, zdravili se se svými sousedy, užívali si specifického spektra barev, které si lze užít jedině za takhle nostalgických dnů. Ve vzduchu visel příslib nikdy nekončícího léta, držel svou oběť ve vroucím objetí neškodné lži, že štěstí se v jejím životě usídlilo na trvalo, stejně jako slunce těsně nad obzorem.

Vyvedli mne z tmavé chodby, ruce svázané za zády. Nikdy jsem si nemyslel, že skončím takhle. Slunce mě ostře udeřilo do očí, musel jsem sklonit hlavu. Strážím se můj čin nezdál, donutily mne ji znovu narovnat.

Byl jsem doveden až k široké římse vysoko nad hlavami zástupu tísnícího se pode mnou. Dav se vzdouval jako voda velkého oceánu čeřená silným, divokým větrem. To já jsem byl onen vítr. Já jsem bouřil davy a stavěl nejlepší přátele proti sobě. Celou vesnici jsem rozdělil na dva tábory. Co jsem to provedl?

Najdi nás

Krčil se v tmavé místnosti nad osobou jednoho z těch feudálních kašparů a drtil mezi zuby nadávky.
Klidný člověk! On je přece klidný člověk – jen ne dnes, ne tady.
Venku znovu zadunělo a země se otřásla. Rád zemře, jak slíbil; za svoji vesnici, za ochranu potřebných, za lepší svět. Rád, ale nikdy ne jako krysa schovaná v smrdutém kanálu bez možnosti rozhřešení.
Nikdy bez pohledu na volné nebe.