Poslední tažení

Akabane Kureha byla stará, velmi stará. Zažila zformování Mlžné, bojovala ve všech ninja válkách a aktivně se podílela na vypuknutí několika z nich. Přes šedesát let vládla železnou pěstí svému klanu. Hrdá, nezdolná a nemilosrdná. Poslední dva roky trávila v pohodlném křesle s výhledem na město, kterému vládla. Její orgány přestávaly fungovat a ona jejich činnost nahrazovala čakrou. Uměle prodlužovaný život. Pozorovala ruch v ulicích pod svým balkónem a čekala, až se ukáže člen jejího rodu, kterému by ráda předala svůj meč, svůj úřad, svůj titul šermíře. A nikdo takový nebyl. Její příbuzní proti sobě malicherně politikařili a snažili se získat její přízeň.
Zavřela oči a její srdce poháněné čakrou na malý okamžik přestalo bít.
Byla unavená, tak strašlivě unavená.
Jestli by ji něco mělo charakterizovat – bylo slovo věrnost, i když za svůj život zradila více lidí, než mohla spočítat. Věrnost klanu, vesnici a zemi – odkazu jejího otce. Všichni tři mizukagové se o ni mohli opřít a také to dělali. Když nastoupil Čtvrtý, tak se rozhodla odejít na odpočinek.
Z každodenní nudy ji vyrušil nečekaný dopis. Naléhavý dopis od mladého šermíře z Mlžné. Byl napsán rychle, bez oficiálních náležitostí, které by se slušely, a písmem, které se jen stěží dalo považovat za vhodné pro jakoukoliv komunikaci s někým jejího postavení. Písmem, které odráželo psychický stav pisatele, které křičelo, že dopis byl napsán impulzivně, s obsahem, který vyzýval k velezradě, nebo alespoň k něčemu, co si tak Čtvrtý bude vykládat. Akabane se usmála. Do toho písma se zamilovala. Uznávala odvahu a troufalost.
Tleskla.
V pokoji se ihned objevilo její osobní služebnictvo. Většina z nich byla ve věku, kdy by mohli na klínech chovat svá pravnoučata.
„Paní, co si přejete?“ zeptal se Hara. Jeho hlas skřípal jako písek mezi zuby.
„Svolejte všechny ninji z města. Vyrážíme do války!“
Nic nevysvětlovala, nebylo to potřeba. Hara posunkem poslal ostatní vyřídit nezbytné věci.
„Přejete si, abych vám pomohl do zbroje?“ zeptal se a Akabane v tom slyšela osten zármutku.
„Ano, prosím!“ řekla a vstala. Narovnala se, i když její páteř a svaly proti tomu protestovaly. Na bolest byla zvyklá.
Starý sluha jí začal třesoucími se prsty nasazovat chrániče na předloktí.
„Nebojte, děláte to naposled.“
Prudce se nadechl, prsty se zklidnily. S jistotou získanou dlouhými lety služby jí nasazoval chrániče, připevňoval zbraně. Nemluvili.
„Děkuji, postarejte se o to, aby mně přinesli meč,“ řekla. Celou dobu se mu nepodívala do obličeje. Žena by neměla vidět muže, jak brečí. Odešel s úklonou a ona věděla, že už ho nikdy neuvidí.
Meč jí přinesli čtyři ninjové. Obrovský kus železa, těžký jak hora a zoufale neelegantní. Když byla mladá, nesnášela myšlenku, že jednou se jím bude ohánět ona, která své soupeře sváděla, ukolébala jejich pozornost falešným pocitem bezpečí a pak udeřila. To s tím mečem nešlo. Ne, když měla svou zbraň v ruce, tak se jí báli. Mohla jediným úderem zničit jakýkoliv dům, jakoukoliv pečlivě poskládanou obranu. Její meč byl nezastavitelný a dával jí sílu prostě a jednoduše kráčet vpřed. A to bylo něco, co se naučila obdivovat a co se v jejím klanu už nenacházelo.
Nebo možná nacházelo na místech, kde nehledala.

Kai zatnul zuby, jak se mu jehličky zaryly pod kůži. Před bitvou, do které měli jít, si nechával na rameno vytetovat pečeť. V jejich používání byl mistr, pokud měl čas, dokázal svoje okolí proměnit ve vražednou past, kde nepřítel neměl šanci. Jenže kolik je takových situací, kdy ninja má na přípravu dlouhý čas ? Zoufale málo.
Pocházel z rodu Kureha, byl patnáctý v řadě nástupnictví po Akabane. Patnáctka byla číslo, které mu nedávalo moc naděje na zdědění meče a titulu, ale zase nebyla tak nevýznamná, aby se o jeho život neucházeli lidé v řadě na nástupnictví těsně za ním. Navíc v nadcházející bitvě se může stát, že se jeho patnáctka změní v mnohonásobně zajímavější číslo.
Právě proto si nechával na rameno tetovat jednu ze svých nejlepších pečetí, jedno ze svých nejgeniálnějších děl. Měla nahrazovat jeho slabost v taijutsu. Tatér odložil své nástroje, začal mu dezinfikovat kůži; nakonec mu čerstvé tetování zalepil velkou náplastí a převázal obvazem.
„Hotovo, pane, musím říct, že je to mistrovské dí...“
Nedořekl to, protože Kai mu rychlým pohybem připevnil na čelo lístek s pečetí. Drak! Vůl! Vymazal mu vzpomínky na poslední hodinu. Některé věci je lepší uchovat v tajnosti, zvláště pokud jde o jeho trumf, který mu může zachránit život. Vyšel ven do mumraje, který způsobila připravující se armáda táhnoucí do neznáma. Každý někam spěchal, a tak si Kaie nikdo nevšiml. Pobolívalo ho rameno a on si musel pospíšit, aby se stihl nalodit na vlajkovou loď, jako všichni členové rodu. Akabane sice bylo přes osmdesát let (nikdo netušil přesně kolik a této ženy se na věk prostě nedalo zeptat), ale přesto byla až překvapivě rychlá. Jeho neúčast by se dala vyložit jako slabost a neschopnost, což v jeho rodě bylo v překvapivém množství případů smrtelné.
Rozběhl se přes vesnici k domu, kde mu jeho sluha připravil věci na cestu. Doufal, že tažení nebude trvat více než pár dní, na několikaměsíční kampaň by byl žalostně nepřipravený. Jenže to se bude týkat snad všech; navíc Akabane podle většiny povídaček byla těsně nad hrobem, takže bylo možné, že tažení se promění v pompézní pohřeb. Kai, který s ní několikrát mluvil, si myslel, že to není zas tak daleko od pravdy a že si to tak přeje. Hrdá šermířka, která umře v čele vojska. Historikové ji budou milovat.
Celé město bzučelo jako úl rozzuřených včel. Nikdo nevěděl, proč jejich armáda tak narychlo opouští město a vydává se na tažení. Bylo oznámeno, že jejich cílem je Mlžná, ale co tam? Svrhnout mizukageho a dosadit někoho na jeho místo? Nebo ho naopak podpořit? A co zprávy o střetech s domorodci na kontinentu a hlášení špehů o tom, že země Ohně buduje velkou flotilu?
Jediný, kdo to věděl jistě, byla Akabane, a ta se o své plány nedělila.

Bylo příjemné zase mít pod nohama moře. Paluba lodi se jemně houpala a foukal příjemný větřík. Kolem ní stál hlouček příbuzných, kteří se snažili zjistit, o co jde, což už tak příjemné nebylo. Nesnášela je.
Pluli rychle, plachty se nadouvaly větrem, který vyvolávali ninjové na zádi. Moře bylo klidné; nikde ani stopa po bouři. Možná by jí dávala přednost. Trocha vzrušení. Celý svůj dlouhý život ho vyhledávala – na nebezpečných misích, v náručí neznámých mužů. Nevěděla, kdo jsou otcové jejích dětí. Nepotřebovala to vědět, stačilo, aby se na ně podívala, a zjistila, že jejich otcové byli slaboši. Srdce jí bušilo tak, jako za posledních deset let ne. Poslední spurt a pak odpočinek navěky. Jeden ze synů jí přinesl rozkládací stoličku, že prý se nemá vysilovat a ať se posadí. Smetla ho do moře.
Měla chuť vyhodit kormidelníka a řídit loď sama, ale věděla, že v jejím stavu by to nebylo rozumné. A tak přetrpěla, že řídí někdo jiný. Po celý svůj život se snažila, aby ona sama vždycky byla ta, která rozhoduje, co dělat. Nechtěla se nikomu zodpovídat.
„Paní, blížíme se k pevnině!“ oznámil jí jeden z jejích strážců.
„Dobrá, postarejte se, aby mě slyšeli všichni!“ rozkázala. Několik ninjů kolem ní začalo dělat pečetě a vytvářet systém, kterým se její hlas šířil na každou loď ve flotile.
„Poslouchejte, muži a ženy klanu Kureha. Vyrazili jste narychlo a naslepo. Za to jsem vám vděčná,“ její hlas skřípal v lanoví. „Blížíme se k Mlžné. K naší vesnici, kterou jsme si nechali vzít. Čtvrtý se stal překážkou, kterou musíme odstranit, a to i za cenu nejvyšší.“
Překvapené mumlání. Akabane na sklonku svého života zradí mizukageho.
„Já tu cenu zaplatím! A vás se ptám, doprovodíte mě na posledním tažení?!“ Křičela, její hlasivky i plíce protestovaly, ale křičela.
„Poslední tažení!“ Někdo začal skandovat, nejspíš její syn, ten, kterého shodila do moře.
Přidávali se ostatní. Netrvalo dlouho a celé její vojsko opakovalo ta dvě slova, zatímco vplouvali do zátoky, kde se měli vylodit.
Akabane se usmála. Na tohle nikdy nebude moc stará.

„Poslední tažení!“
Skandování se rozléhalo nad vodou. Kai křičel taky, vzhledem k tomu, že ho to nic nestálo a naopak by mu mohlo ublížit, kdyby okatě mlčel. Rozhodně ho projev Akabane nijak nedojal, na to byl příliš velký cynik. Zarazilo ho jen to, že doopravdy umře. Sice všichni věděli, že k tomu v nejbližší době dojde, ale potvrzení toho, že se to blíží, jím otřáslo. Stará šermířka totiž už umírala dlouhých deset let a zdálo se, že bude žít věčně. Na druhou stranu; odejít v velkém stylu, by bylo pro ni příznačné. Vestoje uprostřed boje za lepší budoucnost vesnice a klanu. Bylo to svým způsobem symbolické.
Všechny, Kaie nevyjímaje, děsilo spíše to, co přijde po její smrti. Bezohledný boj o moc, kde nikdo nedokáže říci výsledek. Ano, před deseti lety by došlo ke krátkému boji mezi jejími dvěma syny a vítěz by získal meč. Jenže teď už byli moc staří na to, aby udrželi na uzdě všechny své dravé – mladší příbuzné. Ne, klan se rozpadne na soupeřící frakce a bude trvat velmi dlouho, než se zase vzpamatuje. Byla to životní chyba Akabane, která opovrhovala celou svojí rodinou natolik, že nedokázala jmenovat svého nástupce. A to proč? Protože všichni žili v jejím stínu a čekali, až zemře. Jak by taky ne, když před patnácti lety dala zabít svoji dceru jen proto, že se jí postavila na odpor. Prostě chtěla silného následníka, ale když se objevil, tak ho odstranila, protože se nechtěla o moc dělit. Jak ji celá Mlžná uctívala jako hrdinku a věrnou ochránkyni vesnice, tak její příbuzní se jí napůl báli a napůl ji nesnášeli. Prostě rodinná idylka.
Loď zakotvila kousek od břehu ve velké zátoce několik kilometrů od Mlžné. Ninjové spěšně vykládali zásoby a zbraně z lodí. Akabane poručila postavit opevněný tábor. Kai jakožto expert na pečetě měl za úkol vyrývat posilující pečetě na kůly, z kterých se stavěla palisáda. Úmorná práce, kterou by zvládla i cvičená opice.
Což by nebylo tak špatné, kdyby se mu celou dobu do zad nezabodával pohled jeho bratrance, který byl jen tak mimochodem šestnáctý v pořadí. V bitvách lidé umírají, ale Kai měl pocit, že pokud zemře, tak to nebude rukou nepřítele.

Akabane se kodrcala v rikše. Z otřesů ji bolely všechny kosti v těle. Musela být rychlá, do poledne zbývalo jen pár minut a ona nechtěla přijít pozdě na schůzku. Nikdy nechodí pozdě, vždycky přesně na čas, i kdyby ji to mělo zabít. Což vlastně v této situaci klidně mohlo. Jak moc toužila jen zavřít oči.
Mlžná byla podivně tichá, obchody měly zavřeno a na ulicích postávaly ozbrojené skupiny mladých mužů. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale zatím byl relativní klid. Klid před bouří. Akabane ho znala, většinou po něm propuklo to největší peklo, a ona byla rozhodnuta zachránit z vesnice, co šlo.
Usedlost rodu Terumi byla podezřele tichá. Mei nejspíš nechala všechno služebnictvo odejít. Správné rozhodnutí, v boji by jen překáželi. Před vstupem byla na dlažbě špatně smytá krev. Vstala z rikši a od jednoho ze synů si nechala připnout svůj meč. S pomocí hole se vydala do útrob budovy.
Ťuk… ťuk… ťuk…
Z místnosti, kde se měli sejít, cítila tři silné čakry. Položila ruku na kliku a na chvíli se zarazila. Vešla.
V místnosti byli tři lidé. Mladá žena, krásná a sebevědomá, vyzařovala z ní zvláštní síla. Mei Terumi. Mladík s odhodláním v obličeji, když se na něj podívala, projelo jí zachvění. To kvůli jeho dopisu zemře. Tou Amakumara. Poslední byl sedící postarší muž, na kterém byla vidět únava a nervozita stejně jako zkušenosti a tvrdost. Toru Kurosuki. Ocitla se v dobré společnosti.
Podívala se na hodiny, vteřinová ručička už byla kousek za dvanáctkou.
„Vaše hodiny jsou o dvě vteřiny napřed!“ zakrákorala s ostnem v hlase. Sice to nebyla pravda, ale nějak musela dokázat, že ona nebude ta podřízená.
Mei sklopila oči, Tou si nahlas oddechl, jemně se pousmál a na krátký okamžik se jí podíval do očí. Zkoumal ji, věděl, že umírá, a nedal to na sobě znát. Líbil se jí čím dál víc. Začala litovat, že není o dvacet let mladší.
„Mladíku, kvůli vám jsem vstala ze smrtelné postele! Doufám, že si toho vážíte,“ řekla a vložila do toho všechnu naléhavost, na kterou se zmohla. Nervózně polkl.
„Víc, než byste si myslela.“ Natáhl k ní ruku a ona ji přijala.
Rozhodla se, že nebude chodit okolo horké kaše a přejde rovnou k věci. Ona ostatně rozhodně neměla času na rozdávání.
„Soubi po obdržení zprávy vyburcoval armády žraloků, rodu Momochi a svoje a vydal se k Mlžné.“
Toru prudce vstal.
„Musíme k němu okamžitě někoho poslat vyjednávat,“ vykřikl. Akabane se po něm ohnala pohledem, neměla ráda vyšilování.
„Myslíte si, že ho to zastaví? Povím vám, co plánuje. Chce sám svrhnout Yaguru a ujmout se vlády.“
„Počkejte, ale na to nemá nárok!“ ozvala se Mei, tak mladá a naivní. Jako by někdy někoho zastavilo, že na něco nemá právně nárok. Akabane se rozesmála. Znělo to jako řezání dříví.
„Mladá dámo, on bude hrdina, který zachránil vesnici, a ty jen naivní dívčina, která spala s Yagurou.“
Mei chtěla něco odseknout, ale rychle si to rozmyslela.
Místo ní promluvil Tou: „Tedy ho musíme zastavit. Otázkou zůstává, kdo je ještě ochoten Yaguru bránit? Rodoví ninjové asi ne.“
„Jeho stráž se nevzdá, přeci jen je vede Ao-sama,“ ozval se Toru.
„Máte pravdu, Ao-sama je ztělesněním věrnosti. Tedy budeme muset rozdělit naše síly. Viděla bych to tak, že Terumi-dono a Amakumara-sama se budou snažit probojovat k radnici, zatímco já a Korosuki-dono zastavíme Soubiho, pokusíme se to udělat bez boje.“ Akabane se ujala vedení a nikdo neměl námitek. Pořád to ještě uměla.
V hlavě se jí rozezněl varovný zvonek. Ruka na rukojeti meče. Křik umírajícího muže, kroky. Vyražené dveře, stěží uhnula. Několik mužů s čelenkami osobní gardy mizukageho. Vytažený meč.
„Jménem mizukageho vás odsuzuji k smrti!“ naprosto zbytečné oznámení, které jí dalo další vteřinu na napumpování čakry do všech svalů. Bleskurychle sekla mečem o velikosti traverzy. Z plic jí ten pohyb vyrazil všechen vzduch. Z nepřátel, kteří se snažili meči uhnout, se stala jedna velká hromada, do které se pustili její synové.
Další seknutí. Držela si je bezpečně od těla.
Její soupeře něco zezadu rozrušilo. Jeden se ohlédl. Bodla. Krev. Okamžitě zemřel. Dalšího soupeře už neměla.
Boj skončil ještě rychleji, než začal. U stěny potichu sténal muž popálený Toruovým útokem.
Ve dveřích se sesouvali k zemi poslední nepřátelé a nad nimi stál Ao; měl zavřené pravé oko, kolem levého mu naběhly žíly. V dlaních mu svítila čakra.
Akabane zvedla obočí.
„Co tady děláte?“ zeptala se překvapeně. Rozhodně nečekala, že i on zradí mizukageho.
„Zrazuju mizukageho!“ vyplivl na ně jedovatě. Otevřel pravé oko.
„Proč?“
Ao sálal hněvem.
„Podíval jsem se na něj, omylem samozřejmě, byakuganem, a uviděl jsem, že je někým ovládán. Nějakým Uchihou.“
Takže takhle to je. Onen charismatický mladý bojovník plný ideálů byl ovládán zvenku, a proto se z něj stal diktátor s rukama od krve dětí jejich vesnice.
„Vzal jsem sem s sebou jen jeho nejoddanější muže, ostatní ho nepodpoří,“ řekl Ao, na kterém bylo vidět, že bojuje sám se sebou. „On sám je v přístavu.“
Otočil se a pak ještě dodal: „Pospěšte si, než si to rozmyslím. Dělá se mi ze sebe samotného špatně.“
Akabane cítila, jak se jí vytrácí čakra ze svalů. Ten souboj, i když byl krátký, ji prakticky připravil o všechen zbylý čas. Podlomila se jí noha. Meč upadl na zem a ona se opřela o židli.
„Matko, co je vám?“ zeptal se její syn. Teď se ptá, zatímco posledních deset let si přál, aby umřela. Pokrytec.
„Nic!“ řekla rázně a znovu se narovnala. „Atsushi, budeš vést naše vojska. Moromichi, ty poběžíš za Amarumarou-sama a společně povedete jejich vojsko. Setkáme se u západní brány.“
„A vy budete dělat co, matko?“ zeptal se její syn Atsushi, zatímco jí připínal meč na záda.
„Já společně s Toruem-sama zastavím Soubiho!“ řekla rozhodně. Všechny svaly měla jako v ohni a v plicích ji řezalo, jako by vdechla rozžhavené piliny.
Otočila se na Toua a Mei: „Vy dva půjdete společně s jednotkami rodu Terumi na radnici.“
„Akabane-dono, se vší úctou, moje jednotky půjdou také zadržet Soubiho, proti tak velké přesile si nic nedovolí. Já sama půjdu do radnice a místním rozhlasem rozhlásím, že nás mizukage zradil, a svolám všechny obyvatele, aby ho pomohli sesadit.“ Mei jí odporovala, a to rozhodně, a navíc to, co říkala, dávalo smysl. Akabane se podvolila. Kývla.
„Nepůjdeš sama, jdu s tebou!“ vyhrkl Tou se zápalem, jaký může mít jen bláznivě zamilovaný mladý muž. Kolikrát jen takhle volali na ni, ale nikdy to nebyl nikdo takový jako Tou. Akabane si znova přála, aby byla mladší.
„Nemyslím si, že je to…“ pokusila se namítnout Mei, ale neměla šanci. Toua by nezastavilo v té chvíli vůbec nic.
„Půjdu s tebou!“
„Dobře, jděte s Mei-sama,“ řekl smířlivě Toru.
Bylo rozhodnuto, karty rozdány, a jediná otázka byla, jestli Akabane vydrží naživu do bitvy. Ach, jak se těšila, až si sedne do rikši a nechá odpočinout své nohy.

Byl vydán rozkaz k pochodu. Kai dvě hodiny budoval opevnění, aby ho zase opustil. Nesnášel zbytečnou práci. Měli se spojit s armádami dalších tří klanů a společně zastavit spojenou armádu jiných tří klanů. Pak se jejich velitelé pokusí dohodnout mír, a pokud to selže, propukne největší bitva na území Mlžné v dějinách, což bude znamenat, že celá země se ponoří do dlouhé a ničivé občanské války, která naprosto zničí velmocenský status Mlžné a nechá ji vystavenou útokům ostatních vesnic. Prostě vyhlídky na světlou budoucnost.
Přitočil se k němu jeho bratranec Takeshi. Kai z něj cítil škodolibou radost.
„Ahoj!“
Kai se na něj ostražitě podíval. Neměli se moc rádi a v rámci rodinné tradice by se nejradši zabili navzájem. Vlastně jen Akabane a síla její osobnosti zabraňovala rodině povraždit se mezi sebou.
„Čau, co chceš!“ zavrčel.
Takeshi se zlomyslně usmál.
„Slyšel jsem, že máš za úkol hlídat daleko na levém křídle případné pokusy o obejití hlavní formace.“
Ano, měl, a taky věděl, čí je to práce. Takeshi měl na velení až překvapivě velký vliv.
„A co s tím?“
„Já jen, že jsem v té oblasti taky.“
To Kai věděl taky, a právě toho se děsil.
„Jestli chceš, abych ti když tak přispěchal na pomoc, tak v to nedoufej.“
Takeshi se zasmál, jako by slyšel nejlepší vtip svého života.
„Řekl bych, že já nebudu potřebovat pomoc. Přeci jen, já mám k ruce další tři ninji, zatímco ty jsi sám. Pokud tedy někdo bude potřebovat pomoc, tak ty. Nepřátelští záškodníci se mohou objevit kdykoli.“
A bylo to tady. Oficiální vyhlášení války. Kai už si byl jistý, že se střetu s Takeshim nevyhne. Uklidňovalo ho jen to, že svůj cíl dopředu varuje jen úplný blbec. Začal si v hlavě projíždět jednotlivé scénáře a hledal možnost, jak by mohl porazit jednoho z nejlepších mistrů taijutsu ve vesnici.

Velký zdobený stan uprostřed lesů, přímo v půlce vzdálenosti mezi dvěma armádami. Uvnitř velký obdélníkový stůl. Na jedné straně seděl Soubi s několika důstojníky z ostatních klanů, ale nikdo nepochyboval o tom, kdo tam má hlavní slovo. Na druhé už to bylo složitější. Uprostřed seděla Akabane, na které bylo vidět, že i dýchání ji stojí značnou část energie. Vedle ní napravo Toru a nalevo otec Toua.
Soubi všechny unavoval řečněním.
„... z toho vyplývá, že všichni máme stejný cíl, je tedy vhodné, abychom odložili naše menší neshody a společně vytáhli do města a odstavili od moci Yaguru. Ten každopádně musí pryč, protože zabíjí naše děti a v poslední době vyvolal nesmyslnou válku proti rodům na kontinentu, stejně tak musí pryč všichni, kdo s ním měli něco společného. Teprve potom se můžeme bavit o tom, kdo bude další mizukage a jak bude vesnice uspořádána.“
Akabane přišlo, že je chce umluvit k smrti, což by se v jejím případě mohlo docela jednoduše podařit. Slizký had! Přímo cítila, jak se jeho okolí mění na rosol. Přesunula svoji váhu, docela u toho supěla.
„O tom, že Mei bude mizukage, není pochyb. Stejně jako o tom, že uspořádání Mlžné zůstane stejné i po této nepříjemné záležitosti.“
Soubi se nenechal zastavit.
„No, vzhledem k tomu, že se bez opory v zákonech pokoušíme násilím odvolat mizukageho, řekl bych, že je potřeba změnit politické uspořádání Mlžné, neboť to, co bylo dosud, zklamalo. Navíc, pokud se o tom nebudeme bavit, o čem se tedy vlastně bavíme?“
Akabane cítila sliz všude. Soubi bude problém, který bude muset Mei rychle vyřešit, nebo ji bez váhání semele. Bylo jasné, že ho před získáním klobouku kageho jen tak něco nezastaví.
„Bavíme se zde o tom, že musíte rozpustit nezákonně svolanou armádu,“ řekl Toru.
Soubi se zasmál.
„Jakou, tu vaši nebo tu moji? V tuto chvíli nedal mizukage povolení svolat ani jednu.“
„Naši armádu nechala svolat Mei!“ ozval se Hotaka Amakumara.
„Spíše váš syn, já jsem ten dopis četl také, a proto jsem tady. Navíc, Mei nemá žádný mandát k tomu svolávat armádu, to má jen kage nebo rada.“
Akabane s hrozivým zaskřípáním posunula svůj meč v pochvě, i když moc dobře věděla, že tím Soubiho ani náhodou nezastraší.
„Teď zase využíváte systém, který chcete změnit.“
Bylo jí špatně. V ústech cítila krev. Soubi se pousmál.
„Ano, protože v tuto chvíli platí. Z jiného soudku, není vám špatně, vypadáte na umření!“ Důraz na posledním slově.
„Je mi dobře, ale jako postarší dáma nemám tolik času jako vy mladí, proto to zkrátíme. Existují dvě možnosti. Buď se stáhnete a počkáte, jak to dopadne, nebo se pokusíte táhnout se svojí armádou dál, a pak použijeme všechny prostředky na vaše zastavení.“
„Takže napadnete své spojence?“ zeptal se s ironickým ostnem v hlase Soubi.
„Ano! A jistě si uvědomujete, že máme početní převahu, a navíc vy budete nuceni útočit na naše pozice.“
Usmál se na ni.
„Myslím, že počkám. Mám takový pocit, že vaše početní výhoda nevydrží do zítřejšího rána.“
Akabane se zatřásla. On ví, že už ji naživu drží jen enormní množství čakry, která jí navíc rychle dochází. Přinejlepším vydrží do večera.
Sázky byly rozdány. Budou na sebe zírat a čekat, jestli Mei s Touem dříve odstaví Yaguru od moci, nebo ona zkolabuje.
Usmála se; situace, které mohla vyhrát silou vůle, přímo milovala, a rozhodně nehodlala prohrát.

Kai si prohrábl zpocené vlasy. Poslední hodinu strávil v lese pokládáním pečetí. Jen nevěděl, jestli proti lidem z vesnice, nebo vlastnímu bratranci. Byl na samotném okraji fronty, kde měl dávat pozor, aby se případné žraločí týmy nedostaly do týla jejich armády. Bitva ale ještě nezačala, Akabane hrála o čas s tím, že Yagura bude sesazen dřív, než se Soubi rozhodne k útoku.
Les byl podezřele tichý, ninjové, co ho měli jistit, zmizeli. Dodělával poslední pečeť.
Křupla větvička. Prudce se otočil.
„Ahoj Kaii!“
„Ahoj Takeshi!“
Pozdravy zněly jako jedovaté sliny. Takeshi stál v bojovém postavení.
„Tady žádný nepřítel není.“ Kai přimhouřil oči. Moc dobře věděl, o co Takeshimu jde. V první řadě si polepšit o jedno místo v linii následnictví.
Zasmál se a Kaiovi z toho přeběhl mráz po zádech. Přímo z něj cítil vražedný úmysl.
„Jeden sem proklouzl, zabil mého milovaného příbuzného a zmizel, než jsem ho stihl zneškodnit. Tragický příběh.“
Úšklebek. Kai nakopl drn směrem na svého příbuzného. Ten ho levačkou odrazil.
„Bum!“
Už předtím do něj vložil výbušný lístek. Takeshiho výbuch odmrštil.
„Hezká výmluva. Možná ji použiju.“
Takeshi se odrazil od stromu. Měl lehce popálenou levou ruku.
„Záludnej jako vždycky. Dneska ti to ale nepomůže!“
Kai nadzvedl obočí: „Vážně?“ zeptal se.
Žádná odpověď. Místo toho se Takeshi rozběhl. Ne přímo na něj. Kroužil kolem mýtiny,
uprostřed které stál Kai.
Ten se soustředil. Jeho plán vyžadoval naprostou přesnost, a navíc, pokud by byl Takeshi příliš dobrý, byl by konec. Srdce mu zběsile bilo. Odrazil pár nepříliš vážně míněných shurikenů.
Takeshi najednou změnil směr.
Sepnuté ruce. „Uvolnění bariéry prvního stupně!“
Zasyčela elektřina. Takeshi jí prošel, jako by se ho to ani netýkalo. Trochu se mu zježily vlasy. Kai polkl a uskočil. Aktivoval pečeť na rameni, do svalů se mu nahrnula čakra. Útok na hlavu. Shýbnutí. Těžký dech. Konečně na správném místě. Pečeť hada.
„Pečeť vodního vězení!“
Nad Takeshim se semkla voda.
„Tdn! Tdn!“ Dva prudké pohyby rukou a byl venku. Široký úsměv.
„To sis myslel, že přijdu nepřipravenej? Tz! Mám amulet nacucanej čakrou, kterej ruší tvoje jutsu,“ vychloubal se a vrhl se na něj jako divoká šelma. Kai se bránil jen díky tetování na rameni, které ho posilovalo.
Doleva. Ruku před krk. Dozadu. Vypustit čakru. Vyskočit. Rameno.
Kai se zatočil ve vzduchu a odlétl. Kousl se do jazyka. Bolest. Železitá chuť.
„Víš, že tyhle amulety vynalezl můj děda?“
Zasmál se.
„Jsem mu za to vděčný!“
Rána! Takeshi zavrávoral.
„Naučil mě, jak je zničit.“ Široký úsměv. Rozšířené oči. Pečeť zajíce.
„Bleskový paralyzér!“
Takeshim projel výboj. Přímo z jeho amuletu. A druhý. Zářily mu zuby. Pak se bezvládně zhroutil na zem.
Kai si mnul zraněné rameno a jazykem si navlhčil rty.
„Jaké to je?“ zeptal se zlomyslně.
„Mn. Mnnn!“ Takeshi se pokoušel něco říct.
„Já vím, nemůžeš mluvit,“ poklekl k němu a z rukávu kimona vyndal obdélníkovou krabičku. Takeshi měl v očích děs a Kai si to docela užíval. On nebyl ten, kdo si začal, ale když už, tak toho využije, jak nejlépe může.
„Neboj, nezabiju tě.“ Rozložil si své věci. Několik ostrých jehel a lahvičky s různobarevným inkoustem.
„Mnn?“
„Co dělám?“ Kai miloval svůj vlastní hlas. „Zhruba před rokem jsem viděl mrtvolu Hyuugy. Jasně vypálené oči, takže pro ostatní nezajímavý, ale mě zaujala pečeť, co měl na čele. Zaručovala poslušnost!“
„Mn!“ Takeshi vytřeštil oči. Kai dál v klidu připravoval své jehly. Neměl kam spěchat.
„Trochu jsem ji upravil. Odstranil vypálení očí po smrti a přidal pár vychytávek. Každopádně…“ Kai nadšeně tlesknul a vzal do ruky jehlu: „Jdeme na to!“
Jehla propíchla kůži.
„Mnnnn!“ Takeshiho tělo se napnulo a jeho oči se zaplnily slzami.
„Jo, zapomněl jsem říct, že to trochu bolí.“ Andělský úsměv: „Počkej, svážu tě, aby ses mi necukal!“

Blížil se konec. Cítila to, poslední hodinu už čerpala ze zásob, o kterých ani nevěděla, že je má. Soubi se čím dál víc šklebil a oba její synové dávno zmizeli. Tušila, že se oba připravují na to, aby se ve chvíli, kdy padne mrtvá k zemi, pokusili navzájem zabít.
Toru to taky věděl, a proto se o ni až dojemně staral, nosil jí vodu, pomáhal jí, když se šla projít. Prostě všechno, aby vydržela byť o chviličku déle.
Do stanu vběhl jeden z jejích lidí.
„Mám zprávu!“
„Jakou?“ vyhrklo snad pět lidí naráz. Soubi se zakabonil.
„Yagura je mrtvý!“
Akabane zaplavila úleva. Vyhrála. Tedy, ještě bude muset Soubiho přesvědčit, že vyhrála, ale to nebude těžké.
Viděla, jak se posel otáčí k Hotakovi a těžko hledá slova.
„A pane, nevím, jak to říct, ale Tou padl.“
Přímo viděla, jak mu vynechalo srdce.
„Jak zemřel?“ zeptal se. Jeho hlas byl strojový a pečlivě kontrolovaný, tak aby v něm nezazněla jediná emoce.
„V souboji s Yagurou, obětoval se, aby ho zabil.“
Jen pokývla hlavou a otočila se na Soubiho.
„Mei se právě stala oficiálně mizukage a vy jste prohrál.“
Soubi se útrpně usmál.
„Ano, nezbývá mi nic jiného, než jí pogratulovat. Myslím, že armády se staly zbytečnými. Navrhuji tedy jejich rozpuštění.“
Šlo to rychleji, než čekala. Myslela si, že se bude trochu cukat, ale proč by to dělal? Na to, aby poznal, že momentálně prohrál, byl chytrý dost, a čím víc by to protahoval, tím víc by mohl ztratit.
Akabane se nechala omývat pocitem vítězství a zavřela oči.
Už je nikdy neotevřela. Zemřela vsedě u jednacího stolu v lese před Mlžnou.