Zabuza a Haku

Zabuza a Haku

Obloha se zatáhla a začal padat sníh.
„Nevím, co si myslet, vím jen to, že za ním nemůžu. Je to smutné, že po tom všem, čím jsme si prošli, už nebudeme spolu. Jasně si vzpomínám na den, kdy jsem ho našel sedět smutného a vyhladovělého na mostě. Jasně si vzpomínám, že mi řekl, že mám oči stejné jako on. Tehdy jsem to nechápal, ale teď na pokraji života a smrti mi jsou jeho slova jasná, jako je jasné letní nebe. Nechápu, co provedl nebo proč si vlastně takový osud zasloužil, ale vím to, že je to moje vina, že zemřel dříve než já. I když jsem mu to nikdy neřekl do očí, přísahal jsem si, že ho za každou cenu ochráním, ale svou přísahu jsem
nedokázal dodržet. Tak moc mě to mrzí, tak rád bych mu řekl, jak moc pro mě znamená, jak moc jsem na něj hrdý, že mě překonal. Nedokážu ani popsat, jak jsem se cítil šťastný, když jsem byl s ním, nezáleželo mi na ničem jiném než na něm, byl pro mě jako vlastní syn, ale já mu to nikdy neřekl. Nikdy jsem nedokázal říct, co k němu cítím, a teď své zbabělosti lituji, lituji všeho, co jsem udělal, proklínám se za to, co jsem neudělal. Přeji si, aby mi mohl říct, co si o mně myslí, jaký je jeho názor na mě, ale to se již nedozvím. Jediné co vím je, že můj život ztratil smysl v okamžiku, kdy zemřel. Přál bych si strávit s ním více času, znát jeho sny, vidět jeho rodinu, kterou by měl, ale to by se asi nestalo, protože jsem ho o to připravil. Připravil jsem ho o dětství, které by měl, kdyby se ho ujal někdo jiný, připravil jsem ho o sny,
připravil jsem ho o lidskost, protože ji dal mně, démonovi ze Skryté Mlžné.“

Slzy mu stékají po tváři, sám sebe lituje démon, jenž měl být zabit. Ten démon, který se naučil milovat druhé, i když to nikdy nepřiznal. Tohoto démona každý z nás obdivuje a každý z nás určitým způsobem miluje. Tento muž žil život, kterým nás uchvátil a kterým nás naučil žít svůj vlastní život. Každý by se měl zamyslet nad sebou, než bude soudit jeho i své okolí.

„Prosím, bože, pokud jsi, buď milostiv k jeho duši, bože, prosím, dej, ať může jít ke mně. On byl ten, kdo se mě ujal, když jsem byl sám. On byl ten, kdo mě učil přežít, on byl ten, kdo mi ukázal, že život není fér. On mi byl otcem, byl mi bratrem a byl můj ochránce, on pro mě byl vším. Chtěl bych mu říct, co k němu cítím, chtěl bych mu říct, jak moc si vážím toho, že jsem mohl být s ním. Chtěl bych mu říct, jak moc jsem hrdý na to, že jsem s ním mohl být. Jsem hrdý na to, že mě učil, jsem hrdý na to, že se o mě staral, a lituji toho, že jsem mu to nikdy neřekl. Bylo mi s ním krásně a bylo mi ctí pro něj zemřít.

Sníh stále padá na dvě ležící těla a dav lidí z blízké přímořské vesnice na ně hledí. A obdivují jejich oddanost a důvěru, jakou neviděli od smrti svého hrdiny.