Žánr

Ehm... ahoj všichni Tak sem zase něco vkládam, ale... no, počítam s tim, že tady an Konoze už sem asi zapomenutej Každopádně, kdyby si to někdo chtěl přečíst, budu určitě rád hezký čtení

Nervózně poklepala prsty na stůl. Jak mohl? Vždyť byl tak silný! Udělal to snad schválně? V hlavě měla neuvěřitelný zmatek.

[center][i]Pořád jsi v té místnosti?
V té bez oken.
Bez světla.
Bez barev.
Bez obrazů.
Bez nábytku.
Pouze jedny dveře.
A ty by rozbil jediný náraz, tak proč to nezkusíš?
Proč se neosvobodíš?
Nechceš?
Užíváš si té bezmoci, nebo je to z jiného důvodu?
Místo přemýšlení o útěku si raději pohráváš se starou omítkou.
Sloupáváš ji ze zdi.
Ona se nechává, nemá na výběr.
Je to jenom hloupá hračka, jež sis vybral pro hru, že ano?
Takhle to už pokračuje několik hodin.

Udělal jsem to a nejsem na tohle pyšný, i když jsem měl na výběr, přesto jsem udělal to menší zlo. Považte co je horší zničení a změna nadvlády nebo vyvraždění rodiny. Nemohl jsem jinak a jediného koho sem nechal naživu je můj mladší bratr… Prostě jsem to nedokázal.
Můj osud byl zpečetěn, když jsem po válce potkal jednoho člověka, který mě naučil vše, co umím.

Když atmosféru...

Byl to vlastně spíš horský průsmyk a celkem jediná možnost přejít řeku Kawauso. Právě tady si totiž našla svou cestu na povrch. Rozlévala se po malém prostranství a pokračovala kaňonem.
Nad ním byla louka s tak zelenou trávou, že se to nechce ani věřit. Stála tam malá horská chata. Dlouho byla opuštěná, jen tenhle rok se jí poštěstilo.
Řeku pozorovaly dva páry bystrých očí.

[center][i]Vracíš se?
Vracíš se do své vesnice?
Ale proč, řekni mi. Abys zahojil staré rány? Rozvířil staré lásky? Obnovil stará tajemství? Nebo abys objevil něco nového? Ale no tak … Nemrač se. Nemáš se proč mračit, stejnak tě přivítají s otevřenou náručí. Už dávno zapomněli na všechno … Na všechny … Na všechny tvé příběhy, jež nikdy nikdo nepřečetl.
Ty ano.
Tys je četl, všechny do jednoho.
Slovo po slově.

Cvak.
Typický zvuk otevíraného zapalovače. O chvilku později moji tvář osvítil malý plamínek, který zase rychle zmizel. Jen červená tečka v prázdnu naznačovala, že jsem si zapálil cigaretu. Ino po mě vrhla nevraživý pohled. Byli jsme v úkrytu a takhle by nás mohl někdo najít. Ale já už to nedokázal. Nedokázal jsem bez toho žít. Potáhl jsem a zavřel oči. Uklidňovalo mě to. Všechno se zdálo být jednodušší, když jsem cítil ten povědomý kouř.

Cvak.

...

tuhle jsem jel v šalině, samozřejmě byla značně narvaná, ale já si spokojeně seděl , no a nade mnou jeden chlap telefonoval, přesto, že jsem měl v uších sluchátka, jsem jasně slyšel, jak mluví o papouškovi, kterej furt nadává, a hned mě napadlo, že to musí být Hidanův papoušek ...

„Srrráááči!“
„Ty mě dlouho vytáčet nebudeš!“ rozčiloval se pod vysokou skříní Deidara, „Sleť dolů!“
„Nasrrrat!“

Déšť bubnuje do okna. Mladý muž sedí na své posteli, přemýšlí. Má se vzdát toho čeho si nejvíc váží?

Copak může? Byla by to pro něj ostuda? Či snad zklamání? Ale on svého bratra miluje. Udělal by přece pro něj cokoli.

Prolog...

Včera, jak sem usínala, sem si nějak vzpomněla na Mrázek, ústředna! S tou kosou a panem Smrťákem a tahle kravina byla na světě. Jen chci podotknout, že ten přepis byl zajímavý a trval mi asi půl hodiny, možná to bylo tím, že to tak dobře znám
No nebudu vás nadále nudit a pustíme se ještě do větší nudy a varuji vás, že místa, osoby nejsou terčem nějakých narážek nebo urážek…

V Bingo knize najdete různá jména, my objevili Hidana-san. Tak jsme mu zavolali…

Zvonění telefonu.

úvodní slovo

po vydání povídky V MHD, jsem se zamyslel (což dalo dost práce ) nad tím, jestli by se někomu líbila povídka, ve které by Hidan nemluvil sprostě, a tak jsem stvořil tohle ve snaze ho trochu převychovat, snad G. B. Shaw promine …

„Tak co myslíte, šlo by to?“ zeptal se Kukuzu dvojice gentlemanů, ačkoliv sám tomu nevěřil.
„Uhradím veškeré náklady!“ chtěl zvýšit šance na pozitivní odpověď.

H: Temari-san?
T: Ano Hin? To „san“ si můžeš odpustit, přece se známe už dlouho, ne?
H: Dobře Temari.
T: Na co ses teda chtěla zeptat?
H: Vážně jsme museli odcházet?
T: A co bys tam chtěla dělat?
H: Naruto-kun byl tak milý a usmíval se na mě…
T: Vždyť byl na mol! Usmíval se na všechny a stoprocentně o sobě nevěděl.

"No táák mali by sme už odísť" Zavelil Neji zničenému dievčaťu, ktoré trénovalo ako sa najviac dalo. Takto to pokračovalo už nejaký mesiac, možno aj dva. Prestal to počítať keď sa Hinata začala ničiť...Hinata stála doráňaná pred stromom potiahnutým terčom a hádzala kunaye. Všetky takmer do stredu. Strom už vyzeral ako podlhovastý ježko, ale ona nie a nie prestať. Takto to pokračovalo už dva mesiace v kuse, každý deň po škole v lese. Väčšinou sama. Niekedy prišla aj Ino, ale to nemohla mat zriadené rande zo Saiom alebo podobne.

Opět na tebe myslím a to jsem si slíbila, že už na tebe myslet nebude, protože tyto myšlenky pouze přinášely smutek do mé mysli, srdce při nich bolelo a celé tělo jsem měla jako z kamene a nic se mi nechtělo. Avšak po dnešním dnu mám trochu pocit, že se něco změnilo k lepšímu, tedy aspoň takový je můj pocit a já svému pocitu vždy dost věřila a věřím.

před sedmnácti lety, kdesi v Zemi Ohně

„Mami, mami, co se děje?!“ křičela malá dívenka se zoufalstvím v hlase. Starší chlapec, který klečel vedle ní, jen strnule zíral na postavu, která se v záchvatech křečí svíjela po podlaze.
„Mami…“ Černovlasému chlapci se udělalo špatně. Tohle už jednou zažil.

[color=grey]
„Neboj se, maminka bude v pořádku.“ uklidňoval ho strýc.
„Ale vždyť mamince bylo tak zle!“ křičel rozrušeně.

Pohlédla jsem na chlapce sedící v křesle naproti sobě a probodávající se vražedným pohledem.
"No tak kluci! Já vím že se nemůžete ani vystát ale jsou vánoce! Svátky klidu a míru, nikdo by neměl být sám a pokud vím mi tři zrovna moc lidí se kterými bychom mohli být nemáme! Ale jestli vás tolik otravuje být tu, tak klidně jděte, dveře jsou támhle.." ukázala jsem.
Naruto se zvedl a já na něj pohlédla.
"Naruto?"

Bylo krásné letní odpoledne, po hrbolaté cestě pochodovala pětice mužů, dva z nich nesli nosítka, na kterých byla velká truhla.
„To je tíha, už abychom tam byli,“ stěžoval si mladík, který nesl nosítka vepředu.
„Isamu, kdybys nebyl tak mizernej v kartách, mohls dělat doprovod jako já,“ popichoval ho velitel skupiny.
„Podívej se na Kentu,“ pokračoval a ukázal při tom na hromotluka, který si vesele vykračoval před nimi, „vždyť ten ani neví, jakou mají jednotlivý karty hodnotu.“

"Nerozumiem, ako môžeš písať v ženskej osobe, keď sa do ženy ani nevyznáš," povedala Tsunade po odložení stránky jedného z Jiraiyových príbehov. Ten len pokrčil ramenami. Rozhodol sa dať jej to prečítať, pretože táto knižka bola iná ako všetky ostatné. Bola z časti aj o nej, len keby sa dokázala natoľko otvoriť, aby to pochopila.

Na začátek...
Tahle parodie navazuje na Kdo je to ten Ježíšek?, takže kdo to nečetl, nepochopí. A kdo to četl nejspíš nepochopí taky .

Moje pohnutky

K napsání tohohle mě přiměla nellynuska svýma psíma očima. Holt jsem na ně asi měkká . Sice vím, že to není přesně to, co chtěla, ale tak lepší něco než nic, hm?
Ale tímhle už do Vánoc s jednorázovkama fakt končím! Opravdu... Věřte mi...

„Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.“
„Co to tu nacvičuješ, ty pako?“

...

Kurzívou Tsunadiny myšlenky, šedě flashback

„Námitka!“

Co jsem komu udělala?

„Hmm.. Zámítá se!“ vykřikla Tsunade rozhořčeně. „A upozorňuju tě, ještě
jedno takové nesmyslné vyrušení a celou tuhle záležitost ukončím, ať se ti to líbí nebo ne.“

Stejně jsem to nikdy neměla povolit.

Na oblohe sa vznášali mračná. Všade ležali bezvládne telá a vzduchom sa niesol ťažký pach zdochlín. Hladné supy krúžili nad masovou kôpkou tvorenou ľudskými mŕtvolami. Starý bezvetvý strom pomaly pukal poď ťarchou hnijúceho tela. Okrem kaluže krvi a iných pozostatkov vnútorností človeka však bolo sucho. Dokonca ani vlhkosť vznášajúca sa pod mrakmi nemala odvahu priblížiť sa.

Medzi touto masovou hrobkou ležal človek. Sťažka oddychoval a zdalo sa, že každú chvíľu zomrie.