Konečný verdikt

„Námitka!“

Co jsem komu udělala?

„Hmm.. Zámítá se!“ vykřikla Tsunade rozhořčeně. „A upozorňuju tě, ještě
jedno takové nesmyslné vyrušení a celou tuhle záležitost ukončím, ať se ti to líbí nebo ne.“

Stejně jsem to nikdy neměla povolit.

Zpražila nenávistným pohledem modrovlasého chlapce, který si před ní právě zaujatě prohlížel svůj odraz ve výloze opodál. V poslední chvíli zachytil její rychlý pohyb a jen tak tak se vyhnul letící židličce. Věnoval jí jeden ze svých oslinvých úsměvů a vyčkával, jak bude pokračovat obžaloba. Stále nechápala, jak na to mohla přistoupit.

Stačilo ho zabít jako nukenina a byl by klid. Né, ten fracek Naruto si musí prosadit svou a vydupat si pro něj veřejný soud. Jako kdyby se ho o to někdo prosil. Sasuke vypadá otráveněji než já.

Tsunade se rozhlédla po všech přítomných. Sasuke seděl napravo, po boku stál jeho „obhájce“ modrovlasý – říkající si o ránu pěstí -Takito. Na druhé straně stál Shikamaru, jako zástupce vesnice a vedoucí obžaloby. Celá událost se konala na velkém place poblíž budovy hokage. A vše sledovala snad celá vesnice.

„Hej, Tsunade-baachan… Já bych potřeboval laskavost,“ začal překvapivě opatrně Naruto.
Co zase chce?
„Vysyp to, nemám na tebe celý den.“
Na chvíli uhnul pohledem, jakoby nabíral odvahu a pak spustil: „No víte.. Když už máme Sasukeho chytit, nemyslím si, že bychom ho měli zabíjet. Pokud by se nám to povedlo, chtěl bych ho přivést živého.“
„A co pak s ním?“ zeptala se podezřívavě.
„Já bych navrhoval,“ přivřel oči, obávajíc se reakce, „abychom uspořádali veřejný soud.“
Ozvalo se zakřupání. Pak se Tsunade vysypal z ruky prach, zbylý po něčem co měla ještě před chvílí v ruce.

Celá vesnice vidí výsledek toho, že přistoupila na další z návrhů toho kluka. Bohužel, očividně tu byl dostatek lidí, kteří s ním souhlasili. Původce toho všeho teď seděl na lavici svědků a připravoval se na výslech. Byl nečekaně vážný. Stejně, jako většina jeho přátel. Celá skupinka kolem něj měla na ruce uvázány černé ochranné čelenky na znamení smutku. Při poslední misi *chytněte Sasukeho* totiž vesnice přišla o jednoho ninju. Bylo vidět, že Kiba všem chybí.

„Pokud obhajoba skončila se svým.. výstupem.. povolám Uzumaki Naruta, jako hlavního svědka.“ Takito sledoval, jak Shikamaru mluví a čekal, až ho bude moci obdařit svým úsměvem, aby ho přesvědčil, že jeho pokusy znehodnotit jeho práci jsou naprosto marné. Když Shikamaru dostal dáreček v podobě Takitova nebezpečně milého úsměvu, jen obrátil oči v sloup. Takhle chvíli zůstal a sledoval dění na obloze. Jeho vítaná vteřinka klidu.

Naruto došel k židli vedle Tsunade. Měkce se na ni podíval. Po tomhle pohledu její tvrdý výraz malinko polevil. Na chvíli pevně sevřel víčka a pak se zadíval na Sasukeho. V jeho pohledu už nebyla ani stopa po jemnosti. Byl to tvrdý pohled bez emocí. Tohle překvapilo snad dokonce i Sasukeho. Ale okamžik problesknutí zaraženého pohledu hned vystřídal jeho stálý arogantní výraz.

„Tak Naruto, kdy začalo pronásledování Sasukeho?“ začal se ptát Shikamaru.

„Když Sasuke odešel po chuuninských zkouškách za Orochimarem.“ Naruto mluvil skoro jako robot.

Výslech pokračoval dál a dál, Shikamaru vytahoval z Naruta všechny podrobnosti a všichni přihlížející se nestačili divit jeho stoickému klidu. Už po pěti minutách se objevil závan strachu dokonce i ve tváři Takita. Čím déle Shikamaru mluvil, tím více byl “pan obhájce“ nervóznější a z jeho dříve neochvějného zářivého úsměvu teď zbýval jen neovládnutelný zoufalý úšklebek.
Shikamaru se dostal ke konečné fázi: poslední výprava za Sasukem. Když začal Naruto mluvit poměrně podrobně o té misi, ozval se z řad diváků tlumený pláč. Všichni se obrátili na dívku s tmavými vlasy, která vzlykala, zabořená do Shinovy bundy. Pátá se podívala nejdřív na Shikamara a pak na vyslýchaného blonďáka. Tomu, ač se stále stejným netečným výrazem, nyní stékala po tváři slza. Jediná slza, která jakoby vyjadřovala vše. Léta plná utrpení a starostí. Ta slza na tom kamenném obličeji znamenala konec. Jakoby se touhle malou kapičkou smutku loučil s celým tímhle obdobím svého života.

„To by stačilo!“ zavelela Tsunade.

Takito se už už chystal něco namítnout, ale pohled hokage dokázal umlčet i jeho.

„Pokud mi to porota schválí, ráda bych rovnou vynesla rozsudek,“řekla Tsunade napřímo. Už nehodlala to trápení protahovat. Proč… proč by měli všichni ti lidé prodlužovat svůj zármutek, své předlouhé soužení.

„Poroto, prosím předstupte.“

Atmosféra zhoustla a při šuškání porotců bylo snad i ve vzduchu hmatatelné napětí. Jouninové a přední osobnosti vesnice se od hokage jeden po druhém odebrali zpět na svá místa. Tsunade pomlu vstala. Všichni, kteří ji sledovali, by se shodli na tom, že tento okamžik trval neuvěřitelně dlouho.

„Porota dospěla k rozhodnutí a po pečlivé konzultaci jsme se dohodli na rozsudku. Obžalovaný Uchiha Sasuke, nechť povstane.“ Zraky všech se teď stočily na Sasukeho. Ten však měl oči zabodnuté přímo před sebe a jen neochotně se zvedal ze židle.

„Uchiha Sasuke byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a jako trest mu bylo uděleno doživotní vězení. Trest bude vykonávat ve věznici v Konoze. Návštěvy jsou zakázány na rok, dále se to bude projednávat podle chování odsouzeného.“

Když Pátá domluvila, Sasuke si jen posměšně odfrkl. Ale stínové vězení a všechna ostatní opatření znamenaly, že ho jen zavalila vlna nesouhlasných pohledů. Teď se ho nikdo nebál. A také se ho už nikdo nikdy bát nebude.

Ten hajzl zůstane zavřenej a v tom vězení ať si zplesniví.

Naruto se z téhle akce vytratil hned po rozsudku.
Už ho nikdy nechtěl vidět, už tomu celému chtěl dát sbohem.
Už pro něj nehodlal prolít ani jednu slzu, ani jednu kapku něčí krve.
Bylo to za nimi…