Věštba

před sedmnácti lety, kdesi v Zemi Ohně

„Mami, mami, co se děje?!“ křičela malá dívenka se zoufalstvím v hlase. Starší chlapec, který klečel vedle ní, jen strnule zíral na postavu, která se v záchvatech křečí svíjela po podlaze.
„Mami…“ Černovlasému chlapci se udělalo špatně. Tohle už jednou zažil.

„Neboj se, maminka bude v pořádku.“ uklidňoval ho strýc.
„Ale vždyť mamince bylo tak zle!“ křičel rozrušeně.
„Bude teď muset pár dní odpočívat, ale až se pořádně vyspí, bude zase jako rybička, uvidíš.“ vysvětloval citlivě svému synovci.
„Půjdu si ještě promluvit s tvým dědečkem, tak zatím pohlídej svou sestru.“ poprosil Kushiyoua.
Chlapec se na něj dlouze podíval. Ve tváři jeho strýce se rýsovalo mnohem víc vrásek než obvykle. I když ho tu uklidňovali, věděl, že to nebylo normální. Strýc uhnul před tím dětským pohledem, který cítil hluboko v sobě a rychle zašel do vedlejšího pokoje.

„Už víš, co to bylo?“ ptal se obezřetně strýc. Dveře nebyly dovřené a tak mohl Kushiyou tomuto rozhovoru potají naslouchat.
„Nejspíš se jí to zase vrátilo.“ V hlase dědečka byl slyšet strach. Byl to strach o svou dceru nebo strach z toho, co se vrátilo?
„Tím se potvrzuje moje nedůvěra v toho šarlatána. Nejdřív tvrdí, že ty záchvaty jsou znamení a že je Yosoku nějaká věštkyně a pak, když jí toho měl zbavit, ať už si tomu říkal, jak chtěl, tak se mu to stejně nepovedlo.“
„Hned jak se probere, se jí musíme zeptat, co se stalo. A jestli něco viděla… Nic neříkej!“ zarazil dědeček strýce dřív, než stačil něco říct a pokračoval: „Ať už si o tom myslíš, co chceš, při posledním záchvatu se její vidění vyplnilo.“

Znamenalo to snad, že měla jeho maminka další vidění?
„Jicu přestaň už brečet!“ okřikl svou mladší sestru. Nemyslel to zle, ale ničemu to nepomáhalo. Jeho sestřičku to však jenom popudilo, a její pláč začínal nabírat známky hysterie. On nemohl jasně uvažovat a tak jenom složil hlavu do dlaní. Její křeče nepřestávaly. Po pár minutách jakoby zaslechl někde mezi sestřiným pláčem i jiný zvuk. Pohladil Juci po vlasech a položil si její hlavu na rameno. Do pár vteřin pláč utichl. Tohle mu zabralo vždycky.
Ten neznámý zvuk přicházel od jejich matky. Nesrozumitelné mumlání. Kushiyou se k ní naklonil blíž. V nesouvislých blábolech začal s obrovským soustředěním rozeznávat slova… A ze slov věty… Nakonec už mluvila jejich matka tak jasně, že by jí rozuměli na druhém konci místnosti. Její hlas byl sice zastřený a křeče oslábly, ale v očích se jí nepřirozeně míhalo bělmo.


„…narodí se chlapec, jenž po mládí nešťastném v samotě nakonec světlo uzří. Ten chlapec revoluci přinese a svět dnes známý změní se. Sen jeho naplnění dojde, ale nešťastný konec přece jeho osud jest. Ač s plno přáteli, nakonec ten nejbližší zradí ho…“

S posledním slovem zmizely křeče a její oči se uklidnily, ale po tomto představení zůstala v pokoji podivná atmosféra. Kushiyou se podíval na sestru. Jicu měla své uplakané oči vykulené a s otevřenou pusou jí teprve postupně docházelo, co přesně se tu odehrálo.
Po chvíli se konečně odhodlala k otázce. „Hej, onii-chan, bude maminka v pořádku?“
Chlapec s dávnou vzpomínkou sestře nejistě odpověděl. „Jo Juci, snad jo.“
Ať plynuly minuty či hodiny, oba tam jen v tichosti seděli a čekali, jestli se jejich maminka probudí.
Dlouhé ticho nakonec prolomila zase mladší dívenka.
„Hej, Kuschi-chan… Co myslíš, byla to věštba? A co měla znamenat? A myslíš, že to byla pravá věštba? Řekneme o tom někomu?“ chrlila ze sebe jednu otázku za druhou.
„Juci, já vážně nevím. Nevím, co dělat. Ale možná bychom to měli říct. Třeba je to důležité.“ Chlapec jen ze všeho nejvíc chtěl, aby se už jejich maminka probudila.
Dívka přikývla. I když byli oba zmatení, oba je prostupoval jakýsi zvláštní pocit. Pocit, že byli svědky něčeho významného. I když si nikdo nebude vědom těch hrůzných chvil, které si museli prožít, alespoň se mohli utěšovat tím, že možná vypustí do vesnice jednu z nejvýznamnějších novinek poslední doby.
„Myslíš, že to bude shinobi?“ zeptala se staršího bratra Juci. Kushiyou se na ní zamyšleně podíval.
„Jo, to je dost možný…“

Poznámky: 

pardon za tu věštbu “a la Mistr Yoda“. K tomu mě inspirovali moji dva spolužáci, co blbli při hodině a nějak sem si to nemohla odpustit. Celé tohle jsem napsala hlavně proto, že mě najednou popadla nutkavá potřeba psát… Je to opět krátké a opět se mi to neíbí, ale jsitá slečna za tp přebrala zodpovědnost ^^.

inspirace?

miluju historické romány… a právě čtu jeden, který se jmenuje Tajné deníky císaře Augusta… císaři Augustovi se zjeví znamení, že přesně za sto dní zemře… a tak začne psát deníky… každý den jeden. V nich shrnuje svůj život, svou vládu, všechny své sny a prohřešky. Ehm, ano já vím, že to moc nepřipomíná tu povídku, ale prostě tohle byl prvotní impuls. Z toho pak nějak místo znamení vznikla přímo věštba a už jsem to jen takhle zasadila do příběhu…. áá zbytečně se rozepisuju, já vím, a ještě z toho asi nikdo nevyčte tu inspiraci, ale tak to jsou prostě ty moje myšlenkový pochody

význam jmen

Kushiyou = hořký
Yosoku = věštba, předpověď
Jicu = víra
osud se japonsky řekne unmei, ale mě se to prostě jako jméno nelíbilo...