Hidanův papoušek

...

tuhle jsem jel v šalině, samozřejmě byla značně narvaná, ale já si spokojeně seděl , no a nade mnou jeden chlap telefonoval, přesto, že jsem měl v uších sluchátka, jsem jasně slyšel, jak mluví o papouškovi, kterej furt nadává, a hned mě napadlo, že to musí být Hidanův papoušek ...

„Srrráááči!“
„Ty mě dlouho vytáčet nebudeš!“ rozčiloval se pod vysokou skříní Deidara, „Sleť dolů!“
„Nasrrrat!“
Deidara postavil ke skříni židli, vylezl na ni, ale stále nebyl dostatečně vysoko, aby mohl nadávajícího papouška chytit.
„Krrretééne, spadneš!“
Deidara vyskočil a natáhl se po papouškovi, ten se ale hbitě vznesl a Deidara promáchnul. Dopadl na židli, která tento nápor nevydržela, a Deidara se poroučel k zemi.
„Ku*va drát!“ ulevil si.
„Kurrrva drrráát!“ opakoval papoušek, „To sprrravíš, zmrrrde!“
„Ty hajzlíku malej, ty mě budeš poslouchat!“ domlouval mu Deidara, „Já tě zdědil po Hidanovi, tak fofrem do klece!“
„Nasrrrat!“
„Jak myslíš!“
Deidara přisunul ke skříni stůl, vyhodil na něj druhou židli a opět lezl nahoru.
„Krrretééne, spadneš!“ varoval ho papoušek, než mu skočil na obličej a začal mu klovat do čela.
„Áááuu!!“ zařval bolestí Deidara, ztratil balanc a padal ze židle.
Papoušek se ho pustil, Deidara narazil zády na roh stolu a pomalu se sesunul k zemi. Na obličej mu pleskla bílá řídká hmota. Deidara, se kterým cloumal vztek, ji setřel rukou.
„On se na mě vysral! Ku*va, mám to na svým jazyku!“
„Nažerrr se, zrrrůůdo!“
„To je hnus, já snad hodím šavli!“
Ruku otřel o podlahu, opatrně se postavil a narovnal záda. V rohu místnosti spatřil opřenou Hidanovu kosu.
„Dostanu tě kosou tvýho pána,“ napadlo Deidaru a šel pro ni.
„Nešahej na to, zmrrrde!“
To ale Deidaru nezastavilo a už po ní šahal.
„Jashine, ztrrrestej toho čurrráááka!“
Deidara ztuhl a po chvilce stáhl svoji nataženou ruku.
„I když je teď vlastně moje, Jashina radši dráždit nebudu!“ rozmyslel si.
„Srrrabe!“ popichoval ho papoušek.
„Sundám tě po mým!“
„Katsu!“
Ptáček z výbušného jílu roztrhal skříň na kousky, papoušek si ale vesele poletoval na druhé straně místnosti.
„Katsu!“
„Ten borrrdel si uklidíš!“
„Chcípni! Katsu!“

„Zahajuji naši schůzi!“ začal jako obvykle svou řeč Madara, „Hlavní náplní bude přerozdělení majetku po Deidarovi a Itachim! Oba padli v souboji se zde přítomným Sasukem, kterého tímto i jeho tým zbavuji práva dědit po mrtvých členech. Peina s Konan jsem poslal na Konohu, takže o dědictví se podělíme my tři. Itachiho věci jsem si vzal já, můžu vás uklidnit, moc toho neměl, pár očních kapek, kontaktní čočky s Mangekyou sharinganem, …“
„To byly kontaktní čočky?“ nechápal Sasuke.
„Ještě řekni, že věříš Madarově pohádce, co vytesal do toho kamennýho monumentu!“ dělal si z něho srandu Kisame, „A nevyrušuj, v Akatsuki seš pár minut, tak si moc nedovoluj!“
„Ticho!“ uklidňoval je Madara, „Sasuke, myslíš si, žes svého bratra znal, ale nic o něm nevíš!“
„Ale vraťme se k Deidarově pozůstalosti …“
„My ji chceme!“ shodl se rychle Zetsu.
„Já bych teda taky už rád něco zdědil!“ hlásil se o svoje nároky Kisame.
„To je pravda,“ zvažoval jeho argument Madara, „Zetsu už dostal Kakuzovo šitíčko, vyšívaný hadříky a ...“
„Ale my jsme dva!“ rozčilovala se bílá polovina.
„Ty sis vzal Sasoriho prsten a teďka Itachiho věci!“ pokračovala černá.
„A kdo používal v zimě jeho loutky na topení?“ vyptával se Madara.
„To on!“ řekla černá i bílá polovina zároveň, přičemž na sebe navzájem ukázaly.
„Takže je to tvoje, Kisame!“ rozhodl Madara.
„Jupíí!“ radoval se Kisame.
„Každý ví, co má dělat! Tým Taka se postará o osmiocasého! Pokud si někdo sepsal závěť jako Sasuke a Karin, tak mně ji dejte! Jinak můžete jít!“ ukončil Madara schůzi.
„Co to je za móresy?“ ozval se Kisame, „Ale jestli mně odkážeš svůj gel na vlasy, tak ti to schvaluju!“
„Já jsem žádnou závěť nesepsal!“ ohradil se Sasuke.
„Jo pardón,“ omlouval se Madara, „beru zpět, špatně jsem to přečetl, to je předmanželská smlouva.“
„Ale tu jsem taky nepsal! … Karin??“
„Nevěsta si musela odskočit,“ informoval ho Kisame, „že by ranní nevolnost?“
„Karin???“

„Přestaň trucovat!“ prohodil Madara k Zetsovi, když ostatní odešli, „Po Deidarovi zůstal jenom Hidanův papoušek a toho bych ti nepřál. Než ho chytil, tak zničil celej Hidanův byt. Pak si ho přenesl k sobě, ale ten vůl mu pořádně nezavřel klícku, takže mu zase frnkl. A tak zničil i ten svůj byt, přičemž si vyplýtval skoro všechen jíl a chakru. Přesto vyrazil na Sasukeho, protože ho ten papoušek furt prudil a on už to nemohl vydržet.“
„Tak proto Deidara prohrál!“ vyvodila černá polovina.
„A potom ten papoušek zaletěl k Itachimu,“ pokračoval Madara, „ten z něho začal plivat krev!“
„A proč jsi nechal Kisameho, aby si ho vzal?“ podivovala se bílá polovina.
„Určitě by chtěl dědit po Itachim a já nutně potřeboval jeho roztok na mou kontaktní čočku!“ prozradil své pohnutky Madara.
„Ale vždyť ty nepoužíváš čočku Mangekyou sharingan!“ nechápala bílá polovina jeho vysvětlení.
„Tys přišel s Hashiramou o sharingan a maskuješ to kontaktní čočkou!“ odhalila ho ta černá.
„Nikomu o tom ani necekneš, jinak skončí tvoje odvážné fotky z výstavy Společnosti pěstitelů masožravých rostlin na internetě!“

„Zahajuji naši schůzi!“ začal jako obvykle svou řeč Madara, „Další člen Akatsuki zemřel, ale všechno po něm shrábla Konan, což mě dost štve, protože já ty jeho čočky s rinneganem opravdu chtěl.“
„Ale on měl pravý rinnegan!“ podotkla černá polovina, „Nebyl jako vy Uchihové!“
„Tak co papoušek?“ vyzvídala bílá na Kisamem.
„Jo, šlo to. Sice byl trochu tužší, takže jsem ho musel víc podusit. Masa na něm taky moc nebylo, ale našel jsem super recept …“
„Tys ho sežral?“ zděsil se Madara.
„No a co? Mně stačí manýry mojí Samehady! Nezávidím tomu, kdo ji po mně zdědí!“