"Veselé Vánoce, Sakuro!"

Pohlédla jsem na chlapce sedící v křesle naproti sobě a probodávající se vražedným pohledem.
"No tak kluci! Já vím že se nemůžete ani vystát ale jsou vánoce! Svátky klidu a míru, nikdo by neměl být sám a pokud vím mi tři zrovna moc lidí se kterými bychom mohli být nemáme! Ale jestli vás tolik otravuje být tu, tak klidně jděte, dveře jsou támhle.." ukázala jsem.
Naruto se zvedl a já na něj pohlédla.
"Naruto?"
"Promiň ale tohle, prostě to nejde…" zavrtěl hlavou a odešel.
Poté se zvedl i Sasuke.
"Sasuke.." hlesla jsem.
"Sama si to řekla, jestli mě to otravuje támhle jsou dveře ne? Tak se měj.." pronesl tak tvrdě že by i praštění kamenem po hlavě bylo jako pohlazení.
"Ty taky a hezký vánoce…" utrousila jsem se sklopenou hlavou a přesto jsem to myslela upřímně.
Setřela jsem si slzu co mi utekla z očí na tvář, vzala jsem si kakao a posadila se na okno. Venku bylo tak krásně, nemyslím tím že bylo teplo, to vůbec! Bylo plno sněhu ve kterém se tmou třpytily hvězdy. Jako v pohádce, jenže kde je ten princ nebo nějaký ten Honza když je ho potřeba?
V očích mě štípali slzy ale přesto jsem nebrečela. Usrkla jsem horké kakao, oblékla jsem se a vydala jsem se na procházku. Hlavou mi vířilo tolik myšlenek a vzpomínek.
Když jsme byli malý, byla jsem šťastná i když jsem působila otravně, přesto jsem byla aspoň šťastná, možná je to sobecké ale ty roky poté co odešel Sasuke byli hrozné. Strašně jsem se trápila! A pak jsem ho znovu a poté, po mnoha letech se nám ho podařilo dostat zpět akorát že on a Naruto se nenáviděli a já a on jsme se ignorovali přesto myslím že jen kvůli mně jsme byli znovu skupina, protože jedno jsme měli všichni společné, samotu…
Když se Sasuke vrátil byla jsem opět šťastná, jenže teď, nevím!
Všechno se to semlelo tak rychle, Naruto začal nenávidět Sasukeho kvůli útokům na jeho rodnou vesnici ač to je možná pochopitelné jenže nepřipustitelné. Navíc začal říkat že tohle není Sasuke, což vůbec nechápu! Sasuke šel na chvíli do vězení ale dostal se z něj rychle díky polehčující okolnosti, zabití nepřítele, tedy ono jich bylo víc Orochimaru, Itachi a určitě další…
Obnovili nám sice team sedm, jenže team už nikdy nebudeme, ne jako dřív. Jediné co nás drží pohromadě, je ta samota. Já o rodiče přišla pár let po té co Sasuke odešel. No a poté se mě ujala Tsunade a začala mě učit. Takže jsem vlastně medic ninja a s teamem nejsem pořád. No a jelikož já jsem jediným pojítkem těch dvou, oni se beze mě nikdy nesejdou. Vždyť i tohle vánoční posezení jsem přichystala já a doslova je donutila sem jít. Sasukemu to bylo jedno, jako vždy ale u Naruta to bylo horší. Jenže stejně rychle jak přišli, tak i odešli.
Došla jsem na kraj lesa a pohlédla jsem na oblohu.
"Proč se tohle všechno děje?" hlesla jsem.
Byla mi celkem zima, měla jsem na sobě takové lehké, světle modr šaty pod prsy obvázané bílou stužkou a drobným také bílým vyšíváním u dolního lemu, končící nad koleny. Na tom jsem měla ještě kabát ale stejně mi to moc nepomáhalo. Nechtěla jsem dojít tak daleko. Ocitla jsem se na kraji lesa a v tom ucítila něčí silnou chakru. Ohlédla jsem se do lesa ale nikoho jsem neviděla. Sundala jsem si kabát kdyby náhodou došlo k boji. Moje zvědavost mě prostě donutila jít hloub do toho lesa. Byla mi zima ale neřešila jsem to.
"Koho pak nám to sem vítr zavál?" ozvalo se. Zaostřila jsem na zrzavovlasého chlapce s divným účesem a slizkým výrazem ve tváři.
"Někoho kdo ti s radostí poupraví tu tvojí hnusnou fasádu!" odsekla jsem drze. Z mých zkušeností vím že u takovýchto případů je naprosto zbytečné chovat se slušně.
"Nejsi nějak moc drzá?" ozval se zpoza něho příšerně pištivý hlas.
"Takže jste tu dva? Ale vaše chakra není tak velká jakou jsem před tím cítila a to ani dohromady, to nevadí, aspoň se trochu procvičím, dlouho jsem nebojovala!" usmála jsem se a vyskočila do vzduchu, protočila se, a jakmile se mé nohy dotkly země, tam kde ti dva stáli se objevil kráter a já se změnila v okvětní lístky Sakury a dala jim co proto, upadlo do bezvědomí. Poté jsem se opět přeměnila do své podoby a opět sem ucítila něčí velmi silnou chakru.
"Co to kruci je?" ozvalo se z okraje kráteru kde leželi ti dva. Stál tam nějaký šedovlasý kluk se zvláštníma očima, celý vypadal tak nějak zvláštně až působil komicky.
"Trochu jsem je uspala.." ozvala jsem se a probodla ho očima.
"To snad ne, nejsi ty ta slavná Sakura Haruno?" zarazila jsem se.
"Jak to myslíš? Slavná?" povytáhla jsem obočí a během zlomku vteřiny se ocitla u něj.
"Ta holka z fotky, Sasuke o tobě nikdy moc nemluvil ale když už, stálo to fakt za to!" zazubil se a já ztuhla.
"Sasuke?"
"Ano, zrovna včera jsem z něj vydoloval docela podstatnou informaci…"
"Včera? To je přeci nemožné, vždyť jste nebyli v Konoze…"
"V Konoze? O čem to mluvíš? Proč v Konoze…"
Celá tahle situace se mi zdála divná.
"Sasuke žije už docela dlouho v Konoze.."
"To je nesmysl…" zavrtěl hlavou.
"A co tu vůbec děláte? O vánocích?"
"Ale Karin chtěla Sasukemu koupit nějaký dárek.."
"V tuhle hodinu?" podivila jsem se.
"To je naše Karin, ale jinak, myslím že já už mu dárek vybral.. pojď se mnou!" nerozkazoval mi to, spíš mě prosil což mě dojalo a navíc, je víc než jasné že tady něco nehraje, možná že tohle je správná cesta jak záhadu vyřešit!
"Půjdu.." pousmála jsem se, "..ale zdali jsem právě já pro Sasukeho ten pravý vánoční dárek, to netuším. Nebo spíš vím že nejsem.." dodala jsem.
"Uvidíme.." pousmál se a dali jsme se do běhu.
"Mimochodem, to tvoje jutsu bylo vážně skvělé! Když se k nám Sasuke dal, docela dlouho trvalo než začal mluvit o své minulosti, možná že by nikdy nezačal kdybych nenašel tu vaši fotku…"
"Teamová fotka, bože, to už je let.." zavrtěla jsem s úsměvem hlavu.
"To víš, čas letí jako voda, tenkrát když jsem se zeptal kdo jsou ty lidé tam, řekl že jeden nesnesitelně hyperaktivní kluk a otravná, neschopná dívka a úchylný sensei co chodí neustále pozdě. Ale mi už jsme se setkali pamatuješ? Není to zas tak dlouho.."
"Ne, to bych si pamatova… no jo! Já vím, tenkrát jsem Karin, tak se jmenuje že? Tenkrát jsem jí dala taky co proto. Hehe!" zasmála jsem se.
"Jo, a poté jsem se Sasukeho zeptal jestli si to ty, ta na obrázku a on řekl že ne.."
"Ehe?"
"Řekl že ty a ta dívka nemáte nic společného, že to není možné aby se z dívky na obrázku stal někdo silný a nepotřebný jeho ochrany, vždyť se o tobě proslýchalo že jsi málem porazila samotného Itachiho, což Sasukeho pěkně namíchlo! A nedávno jsme tě spatřili znovu, tentokrát ale ne tak docela v boji, pomáhala jsi zraněným a ještě si stíhala pomáhat bojujícím, takže to že si slavná je myslím na místě, nebo by jsi aspoň měla být. Sasuke se nikdy nikomu nesvěřil až mě a proto si myslím že…. Už jsme tady, počkej venku…" mrkl na mě.
"Co si chtěl říct?" nenechala jsem ho.
"Myslím že se to brzy dozvíš sama. Teď tu ale počkej, na tady máš kabát, musí ti být zima!" podal mi jeho kabát a pak zmizel za masivními dveřmi.
Oblékla jsem si kabát a čekala asi za deset minut vykouknul a pobídl abych vstoupila.
Vešla jsem do krásně zařízené místnosti. Připadala jsem si jak někde na zámku, nebo v nějaké vile.
Naposledy jsem se rozhlédla a poté se podívala na Suie, tak se mi totiž představil, tedy jmenuje se Suigetsu ale to je detail. Pokývl hlavou abych ho následovala a já tedy šla za ním. Zatajil se mi dech když jsme vstoupily do další místnosti, útulně zařízená jídelna s obývacím prostorem. Na pravé straně byl gauč a dvě křesla otočené směrem ke krbu ve kterém plápolal oheň. Na gauči někdo seděl. Samozřejmě zády k nám ale já stejně věděla kdo to je. Všimla jsem si jak pohnul hlavou aby se k nám otočil, využila jsem chvilky a přemístila se před něj.
"Hezké vánoce Sasuke…" řekla jsem do jeho zad. Opět otočil svou hlavu.
Měl pravdu, Naruto i Sui, Sasuke v Konoze není pravý Sasuke všimla jsem si toho až teď, vždyť Sasuke, tedy ten v Konoze, neměl pečeť na krku. Jak jsem si toho mohla nevšimnout.
Sasuke mi neodpověděl jen se na mě díval tím svým chladným pohledem a mě přesto poskočilo srdce, protože jsem věděla že tohle je on, ten kluk pro které mé srdce hoří láskou. Usmála jsem se a nenechala se vyvést zmíry a možná tím jsem vyvedla zmíry trochu Sasukeho.
"Omlouvám se že budeš ošizen o jeden dárek od Karin, trochu sem jí uzemnila.." zašklebila jsem se.
"Myslím že to oželím…" řekl klidně a chladně. Pohlédl na Suie a vstal čímž se ocitl v nebezpečné blízkosti mé osoby. Zaujatě jsem ho pozorovala, žádná nervozita nic jen jsem se zářivě usmála.
"Saky, hodíš mi prosím mojí bundu? Myslíš že bych měl pro ty dva dojít než tam umrznou, i když je se za to budu asi nenávidět…" pousmál se.
"Jistě.." sundala jsem si bundu a hodila jí po Suim. Chytat umí vážně dobře.
Jakmile odešel opět jsem se zahleděla na Sasukeho.
"Ani jsi mi nepopřál k vánocům…" řekla jsem mile.
Nic neřekl a zase se posadil, udělala jsem to samé.
"Už víš že je u nás ve vesnici někdo kdo se za tebe vydává?" pohlédla jsem na něj.
"Co myslíš…"
"Že ne a nebo ti to Sui řekl.."
"A kde bereš tu jistotu že jsem tam toho člověka neposlal já? Přeci víš co jsme s Konohou plánoval! Pořád si stejně naivní…"
"Naivní? Možná ale přesto si nemyslím že o tom víš, Sasuke Uchiha by přeci nikdy neudělal nic nedokonale a tomuhle Sasukemu, co je právě teď v Konoze, chybí ta tvá pečeť.." dotkla jsem se jemně jeho krku na místě pečeti. Obdaroval mě vražedným pohledem.
"Mimochodem máš to tu hezký ale asi už půjdu.." zvedla jsem se.
"Jdi si kam chceš, mě je to jedno.." taktéž se zvednul a odkráčel po schodech nahoru.
Ještě jsem se porozhlédla, nebylo tu nic co by se jen trochu dotýkalo vánoc, ani stromeček a tak jsem se rozhodla že než odejdu, trochu tomu tady dodám atmosféru.
Za necelou hodinku jsem byla hotová a dokonce jsem uvařila i něco co připomínalo štědrovečerní večeři.
Původně jsem chtěla hned poté odejít ale nedalo mi to. Natáhla jsem se na gauč a ani nevím jak, brzy jsem usnula. Probudila mě vůně horké čokolády. Otevřela jsem nejprve jedno oko a spatřila Sasukeho sedícího na křesle, zamyšleně hledícího do krbu.
"Nechtěla jsi původně odejít?" řekl aniž by se na mě podíval.
"Plány se občas mění.." pokrčím rameny a posadím se.
Zdá se mi to nebo tu voní čokoláda? Rozhlédla jsem se a můj zrak padl na dva hrníčky stojící na stole ze kterých se kouřilo.
"Juuuuuuuu!" vypískla jsem a v tu ránu jsem držela hrníček v ruce a stála u stolu.
Pohled na překvapeného Sasukeho mě rozesmál na tolik že jsem se dobrých pět minut nemohla napít.
"Jsem ti k smíchu?"
"Popravdě? Teď trochu ano.." uchechtla jsem se.
"Jak je možné že se dokážeš radovat i z takové pitomosti jako je horká čokoláda?" zavrtěl hlavou a také si došel pro šálek.
"To máš tak, občas mi přijde že když se člověk nezasměje kvůli pitomosti, nebude se smát vůbec… A neříkej že když jsi přišel sem dolů a spatřil tady tu výzdobu že si se ani trochu neusmál.. bohužel pro tebe nemám žádný dárek a na Santu spoléhat nemůžu, tudíž jediným dárečkem jsem já!" zasmála jsem se.
"No ty jsi mi teda dáreček.." pousmál se.
"I s mašličkou?" otočila jsem se, se smíchem. Jenže smích mi ztuhl na rtech jakmile jsem ucítila že ta mašlička povolila. Cukla jsem sebou že šaty, které nebyli na ramínka ze mne spadli a jedinou část mého těla zakrývali kalhotky. Zakryla jsem svou obnaženou hruď když jsem ucítila jak si mě Sasuke otočil a přitáhl k sobě.
"Sasuke co to…"
"Rozbaluji si dárek…" odpověděl.
Vytrhla jsem se mu a popadla svoje šaty které jsem kolem sebe obmotala.
"Co si o sobě kruci myslíš Sasuke? Já nejsem žádná věc se kterou si můžeš dělat co chceš! Nejsem už ta jedenáctiletá Sakura které je jedno co s ní bude hlavně když si jí všimneš!"
"Toho jsem si všimnul…"
"Myslím že už půjdu…" vydala jsem se ke dveřím.
"Ještě sis nerozbalila svůj dárek.."
Zarazila jsem se, otočila se a nechápavě na něj pohlédla. Poté jsem svůj zrak zaměřila na vánoční stromeček kde byl jeden dárek.
"Kde se to tam vzalo?"
"No Santa asi přece jen přišel.."
Rozběhla jsem se ke stromečku a zvedla ten dárek. Pohlédla jsem na Sasukeho.
"Teď je řada na tobě…"
Rozvázala jsem stuhu a vybalila jsem naší starou teamovou fotku, zarámovanou ve zlatém rámečku, otočila jsem to a ne druhé straně byl nápis, Veselé Vánoce PS: Zůstaň tu se mnou na nový rok Sakuro…
Pohlédla jsem na Sasukeho.
"A proč?"
"Protože už není žádný team hebi, a jestli se mám vrátit do Konohy, chci vyzkoušet kolik toho budu muset vytrpět.." zašklebil se.
"Ty!" přiběhla jsem k němu a začala mu bušit do hrudi.
"Mám to brát jako souhlas?"
"A co kdybych řekla ne?"
"Tak bych tě uvěznil.."
"To bys neudělal…"
"Myslíš?"
"Dobře, tak možná jo ale stejně by si mě brzo pustil.."
"A jsi si tím tak jistá?" povytáhl obočí.
"Vůbec ne, ale krom boje jsem ještě zlepšovala své přesvědčovací metody a zatím působí celkem dobře.."
"A jaké metody používáš?"
"No myslím že na tobě bych zrovinka použila jednu metodu kterou jsem ještě nezkoušela…" usmála jsem se.
"Jakou?"
"Vážně to chceš vědět?"
"Dělej, přesvědčuj!" pobídl mě.
Jako ve zpomaleném filmu jsem mu dala ruce kolem krku a pomalinku se svým obličejem přibližovala k jeho a to za neustálého hypnotizování jeho očí.
"A co kdyby si měla svázané ruce?" mluvil přiškrceným hlasem.
Spojila jsem ruce a tím ho ještě víc upevnila v mém objetí.
A od teď už jsem nedělala nic, jen vyčkávala na jeho reakci. Cítila jsem jeho dech a vůni a doslova mě to omamovalo.
Brzy jeho trpělivost přetekla a náhle své rty přemístil na mé. Nesnažil se mě políbit, spíš si mi jen mazlivě hrál se rty a to jsem zase nevydržela já. Políbila jsem ho pořádně a konečně jsem mohla někam vložit veškeré city které jsem k němu cítila.
"Myslím že se nechám přesvědčit.." hlesnul poté.
"Myslím že zůstanu.." usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Ten úsměv byl tak upřímný a krásný, jak to umí jen on. Nikdy bych neřekla že může být ještě něco krásnějšího než Sasuke, ale je fakt že něco takového existuje…. Jeho úsměv…
"Sasuke já…" umlčel mě polibkem.
"Taky tě miluju…" hlesnul poté do mích úst.
Odtrhla jsem se od něj a nechápavě na něj začala zírat.
"Veselé vánoce, Sakuro…" pousmál se a znovu mě políbil…