Vinen ve všech směrech…

Udělal jsem to a nejsem na tohle pyšný, i když jsem měl na výběr, přesto jsem udělal to menší zlo. Považte co je horší zničení a změna nadvlády nebo vyvraždění rodiny. Nemohl jsem jinak a jediného koho sem nechal naživu je můj mladší bratr… Prostě jsem to nedokázal.
Můj osud byl zpečetěn, když jsem po válce potkal jednoho člověka, který mě naučil vše, co umím.
Řekl mi, že zabitím přítele získám větší moc a já ho poslechl a životem za to zaplatil Shisui.
Byl jsem bláhový blázen…

„Pojď se mnou a já ti ukážu nový svět moci, ve kterém nebude válek.“ Řekl mi tehdy Madara. Odpověděl jsem: „Zajisté, po tom všem, co jsem zažil, chci mír.“
„Tak je to správné a jednoho dne ti pomohu, s čímkoli, co budeš ode mě žádat, ať to bude cokoli.“

No a tak se také stalo, že jsem Madaru požádal, jestliže by nechtěl zabránit vzpouře a krveprolití, tím, že zabijeme svoji rodinu. Nečekal jsem, že ochotně bude souhlasit, bez otázek. Jako by to tušil, že se tohle stane.
No a tak se stalo, že jsme to vykonali, i když mi to drásalo srdce. Prozradil jsem svému bratru to, co mi onehdy řekl Madara.
Proč musí v tak, pro mě tragické ráno svítit slunce? Mělo by pršet a ne být krásné ráno, které jsem mohl strávit se svým bratrem… Tohle staré místo, kde se scházeli Uchihové, jsem si vybral, pro náš poslední boj.
Sedím na tom kamenném trůnu a přemýšlím, jaký bude náš souboj…
Již se nemůžu hřát na slunci, ale být nočním stínem, který nemá nárok na nic, snad jen na přežívání.
Vím, že mi tohle nedá spát a dokud se můj bratr nepomstí, nebudu mít klid. Už tak můj život je plný těžkých rozhodnutí a činů, dokonce jsem zabil i svoji první lásku, její otec mi to nikdy neodpustí a já si odpuštění nezasloužím… jen hlubokou nenávist a opovrhování.
Byl jsem stvořen proto, abych odstartoval tuhle řež a předal naši nenávist do rukou mého bratra, který si není vědom toho, že jsem na něj uložil takovéto břemeno, také neodpustím Madarovi, že začal celý tenhle nekonečný kruh nenávisti, který se táhne od dob Shodaimeho. Jediného jeho přítele.
Nevím, jestli přijmu jeho žádost…

„Teď nemáš kam jít, tak půjdeme spolu, do jedné organizace, kterou jsem založil, abych splnil svůj sen. Žít ve světě, kde není válka, nenávist, pohrdání.“
„Mohu si vzít čas na rozmyšlenou?“
„Ale jistě, dám ti den navíc. Přijdu ve stejnou dobu.“

Asi ji skutečně přijmu, abych ho měl neustále na očích a mohl dále Sasukeho podněcovat k větší nenávisti, protože by mě asi nezabil…
Druhý den se skutečně objevil…

„Jak ses rozhodl? Bude to dobré, uvidíš.“
„Promýšlel jsem to a přijímám tvoji nabídku, Madara-sama.“

Vztáhl ke mně ruku a já ji přijal. Nebylo cesty zpět. Byl jsem ještě oblečen v ANBU oblečení, na kterém již dávno zaschla krev mých příbuzných.
K večeru jsem vzhlédl ke hvězdám, těm svědkům všech událostí na světě. Nějak jsem tušil, že je tam napsána moje smrt. Kéž bych čas vrátil zpět, ale vím, že je to nemožné. Nic nejde vrátit zpátky, jak se rozhodneme, je na nás. Také záleží na tom, jestliže svého činu budeme litovat, nebo ho budeme oslavovat.
Já k oslavě nemám důvod, možná Sasuke bude oslavovat moji smrt, což mi vůbec nevadí. Nebo mělo? Mělo, on je jediný, kterého jsem měl rád. A vím, jak na mně lpěl, tohle mu musí připadat jako ta nejhorší zrada. Svoji čelenku jsem nechtěl odložit, tak jsem s velkou bolestí v srdci ji přeškrtl. Důkaz toho, že jsem zradil. Již nikdy se nemohu nazývat shinobi z Konohy jen nukenin. To mi drásalo srdce, že jsem byl násilně odloučen od svého milovaného domova, kde jsem byl tolik šťastný…
Nechci plakat, ale slzy si samy nacházejí cestu na mé tváři a mísí se s krví mého klanu. Jen se nechápavě dívám na ty slané perličky mého smutku, žalu… proč by vrah a mizera jako já měl ronit krvavé slzy, když bych neměl mít city?
Na to nenajdu odpověď. Jako na mnoho mých otázek, které se mi derou na jazyk. Chtěl bych jen spát a už se neprobrat.
To mi zatím ovšem není umožněno, ale již brzy si odpočinu. Spočinu v náručí, která nečiní rozdíly. Je to náruč smrti, věčné milenky. Bude se mi spát lehce. Nebudu na nic myslet, ani nic cítit, snad jen lehkost, dovolující mi vydechnout.
Můj příchod do Akatsuki mi dovolil, abych částečně zapomněl. Měl jsem Madaru na očích a schraňoval o něm všechny informace, které mi sám řekl nebo jsem se dozvěděl ze starých kronik, které ani on nezná…
Věděl jsem, že mi něco tají, ale nikdy jsem nezjistil, co to bylo. To jsem nechal na Sasukem.
Jen doufám, že Sasuke po mé smrti neuvěří Madarovým řečem, jako tehdy já. Pevně věřím, že temnota v Sasukeho srdci nebude dostatečná, aby neudělal nějakou hloupost.
Pak jsem se Sasukem viděl ještě několikrát, ale neměl dostatečnou sílu, i když se naučil Chidori.

Cítil jsem v kostech, že se můj čas blíží, řekly mi to i hvězdy. Tu, pod kterou jsem se prý narodil již na obloze nebyla. Byla pryč. Vyhasla…
Stejně jako můj život, plný špatných rozhodnutí. Těším se, až budu umírat, vím, že vše bude podle mých představ. K tomu mi pomůže moje nemoc, se kterou již prohrávám.

Vidím šok ve tváři mého bratra, nemám sílu mu vzít oči, i když ve skutečnosti jsem je nikdy mít nechtěl. To byl jen další prostředek, který jsem mohl použít.
Je konec. Konec, který si zasloužím.
Zločinec a vrah nemá právo na šťastný konec. Pouze jen na opovržení, nenávist.
Je to jako včera, to první ráno - kdy tak krásně svítilo slunce - po tom masakru a dnes je to tady, náš poslední boj…
Po celý život jsem byl osamělý, i když jsem měl rodinu. Samotář, ano to jsem. Samotář bez domova, bez ničeho, ale ve skutečnosti jsem měl vše.
Možná řeknete, že jsem vše konal pro dobro a jsem tudíž nevinen, ale pravdou je, že jsem vinen ve všech směrech…