Žánr

"Tak už mě konečně přestaňte litovat! Nejsem žádná chudinka! Ano, byla jsem slabá, kdysi, ale teď už ne! Tak se o mě konečně přestaňte strachovat! Co je mi do toho, že se Sasuke vrátil? Co je mi do toho, že chce obnovit tým? Já už se do něj nevrátím, mám svou práci, své povinnosti a jen proto, že se milostpán uráčil vrátit domů, to nehodlám měnit!" řekla jsem, možná až moc rázně, svým přátelům.

Malinký ptáček vzlétl ze svého hnízda, jenž mu bylo domovem a vydal se vstříc neznámému světu. Slunce mu svítilo na cestu a lehký větřík hrál v listnatých stromech svojí oblíbenou muziku. Švitořící ptáček vzlétal nad těmito lesy a pln štěstí vychutnával krásy světa. Tu zahlídl postavu, která kráčela pod stromy. Ladným pohybem změnil směr svého letu, aby mohl prozkoumat onu novou postavu. Urostlý muž s dlouhými blond vlasy, vystouplé lícní kosti, oči barvy letní oblohy, oděn v bílém plášti.

Svět je plný bolesti a utrpení, neopětované lásky, chamtivosti a žárlivosti, ale také šťastných okamžiků, příjemných překvapení a zázraků. Vše se prolíná. Štěstí je vždy připraveno, pomoci nám v té nejhorší chvíli a utrpení zohaví každý příjemný okamžik. O tom se měl možnost přesvědčit i Naruto. Ve svém životě již zažil mnoho neštěstí, ale smrt Hinaty byla tou nejhorší věcí, která se mu mohla přihodit. Několik měsíců nebyl schopen žádné mise. Trvalo mu dlouhou dobu, než pro ni přestal ronit slzy. Bral to těžce. Uvědomil si, co pro něj skutečně znamená, až když bylo pozdě. Čas se nedá přetočit zpátky, chyby nemohou být napraveny. Zbývají pouze vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byli spolu.

Že je něco špatně, seznali členové Akatsuki už při vstupu do špatně osvětlené jeskyně. Ještě nikdy si je Pein nenechal zavolat osobně. Teď tu byli všichni, někteří z nich se osobně setkávali poprvé, a čekali na Peina a na Konan. Když se jejich milený vůdce konečně objevil, z jeho tváře bylo poznat, že se děje něco, co si žádá jejich naprostou pozornost.

Kým začnete čítať.. Nenechajte sa zmiasť názvom, ak nemáte chuť čítať niečo depresívne radšej sa do toho ani nepúšťajte.

A povinnosť k tomu
(nie, nie je to koleda xD)

Ještě než začnete

Až to dočtete, určitě si to uvědomíte. Je to povídka na často omývaný téma, ale já ji psala z jistého důvodu. Chtěla sem ukázat, co cítím já.

To slyším pořád. Napadlo vás ale někdy, že jen díky tomu máme důvod bojovat?
Je to tehdy, když nám krutý osud bere ty, kteří se nám vryli do srdce. Tehdy, když si konečně uvědomíme, bez čeho nemůžeme žít a rozhodneme se to ochraňovat. A to za každou cenu.

„Jak otravný! Mohla bys jít otevřít, Tem?“
Mladá žena si oprášila ruce od mouky a šla otevřít. Za dveřmi nebyl nikdo jiný než její přítelkyně.
„Ahoj,“ usmála se růžovláska. „Vyhoď Shikamara, ať to všechno stihneme.“
„Jako bych to neslyšel,“ poznamenal a vzal si z věšáku bundu. „Uvidíme se navečer.“
Na chvilku je ovanul chladný vzduch, ale za moment se dveře zavřely.
„Stromek máte?“ nakoukla do obýváku bruneta s dvěma malými drdoly.
„Neozdobený,“ ušklíbla se Temari a šla vytáhnout plech z trouby.

Je to tak dávno co ho viděla. Tolik se změnil, ale přesto si byla jistá. Byl to on a bodavá bolest u jejího srdce jakoby potvrzovala její přesvědčení. I přes ten pocit bolesti, jenž značil lásku, byla dnes zde, aby ho viděla a zároveň ho zabila.

Jednoho dne Akatsuki neměli co dělat. Tak se sešli u stolu kde seděli a mlčeli.
„Yay! Tobi má nápad! Tobi je chytrý kluk.“
„A co tě zas napadlo???“ odvětil Deidara.
„Tobi to zapomněl“
„Tobi, radši drž hubu.“
„Ale Tobiho něco napadlo!“
„Tak to řekni“
„Ale vždyť Tobi říkal že to zapomněl...“
Deidara už radši mlčel, protože by mohl zas zbourat Akatsuki skrýš... Minule dostal od šéfa takový výprask, že si to musel zapsat do deníčku... Pak ale něco napadlo Kakuza.
„ Já mám nápad!“ rozzářil se najednou.

U téhle písničky jsem psala a vypadá to s ní líp :
http://www.youtube.com/watch?v=x6kY7hm4WQs&translated=1

Jak je najednou vše temné. Všechno se nachází v černé tmě. Děsí mě to, ale jsem za tu tmu ráda. Nikdo nevidí mé pocity, nikdo nevidí mé trápení. Nikomu jsem své pocity neřekla, jen jemu. Myslela jsem, že mi naslouchá, ale mýlila jsem se. Víte co mě z toho bolí nejvíc?
Asi to, že si za všechno můžu sama…

ještě před úvodem

Původní verze neprošla (a plně s tím souhlasím) schvalovacím řízením, proto jsem ji drobně upravil. Obsazení nedoznalo změn, jen se pouze věnují jiným společenským hrám

Spousta lidí se ptá, proč jsme se stali elitními vojáky. Spoustu lidí zajímá, jaké nás k tomu dohnaly pohnutky. Kdo se dobrovolně vzdá svojí identity, aby plnil jako stroj něčí příkazy?
Odpověď je jednoduchá. Jsme to "my".
Čtyři obyčejní lidé jako všichni ostatní, jen s drobnými rozdíly. Avšak i když je ten rozdíl jen drobný, může být v závěru rozhodující.

Prolog:

Naruto se belhal Novou Konohou. Ztěžka dopadal na dřevěnou nohu, ale přesto neustále odmítal pomoc Sarutobiho Konohamaru.
„Jak to vypadá s účty?“ zeptal se místo toho chraplavě Moegi, které spěchala za nimi s velkým štosem formulářů.
„Možná to bude stačit,“ odpověděla nejistě a hrabala v nich ve snaze najít požadované údaje. „Sakura jako obvykle překročila rozpočet nemocnice, ale s tím asi nic neuděláme. Jinak se docela držíme, ovšem nevím, jestli budeme mít dost na nakoupení zásob na zimu.“

Chvěla se.
Chvěla se zimou, chvěla se strachem, chvěla se bolestí… chvěla se smutkem.
Ledové sněhové vločky zdobily její promrzlé tělo a pokrývajíc růžové hebké vlasy působily jako závoj.
Nohy měla tísněně přitisklé k tělu. Nikoli, aby se zahřála. Ale pro pocit bezpečí.
Zarudlýma zelenýma očima sledovala místní říčku, již už dávno pokryla vrstva chladného křišťálu, který odrážel sluneční svit. Byl tak chladný, že ho ani ten žár nemohl rozpustit.
Stejně chladný jako jeho oči.

„Už jsme tady paní, jak Vám je?“ vyptával se záchranář otřesené a trochu pomlácené Konan sedící za volantem ve sporťáku, který před chvílí naboural do zdi.
„Jo dobrý, běžte pomoc Kakuzovi!“ odpověděla.
„O něho se starají kolegové!“ částečně ji uklidnil záchranář, který zkoumal její stav.
„Nemá pulz!“ ozvalo se z venku, „Rychle srdeční masáž!“
„Tak to budete mít těžký!“ pomyslela si Konan, „Kdo ví, kde je má!“
„Nereaguje! Defibrilátor!“
„Nabíjím na dvě stě! Ustupte! Pal!“

[left]Pomalu se stmívalo, pouliční lampy na krajích chodníků se rozsvěcovaly a slabými kužely světla osvětlovaly prostor pod sebou. Sněhové vločky se lehce snášely na zem. Lidé, vracející se z nákupů, se brodili sněhovými závějemi. Na rozích ulic postávali koledníci, zabalení do šál a čepic s barevnými střapci, a zpívali tenkými hlásky koledy z notových papírů. Před jedním z domů stáli dva mladíci, v rukou drželi košťata a vší silou smétali sníh z chodníku do silnice.

Stojím tu na tomto klidném místě, možná si trochu připadám jako ve snu, ale písmena na náhrobku mi stále připomínají, že to nebyl jen sen, ale skutečnost.
Kolem mě nikdo, jen vítr cítím ve vlasech a v hlavě mám plno myšlenek, které si tam snad uspořádaly nějaký bezcílný běh, protože se mi zdá, že běhají z jedné strany na druhou a samy neví, proč to dělají. Možná mi tím dávají najevo, že by nebylo špatné se trochu zamyslet nad tím, co se to v poslední době stalo.

Zbraň dopadla do písku. Zabodla se do něj, a zůstala trčet směrem k obloze. Hned za ním však i osoba, která jej ještě před chvíli držela v ruce, sletěla na zem. Černé dlouhé vlasy zavlály vzduchem jako spousta provázků, jež pouze letěly za zbytkem látkové panenky. Tou tahle žena i byla. Pouhá loutka v rukách malé holčičky, v tomhle případě tedy světa. Teď se ovšem zmohla pouze na několik oddechů … Těžkých oddechů. Všechny síly ji již opustily, a toho si již povšimla. I tak chtěla jít stále dál. Dál. Ode všech. Od všech problémů.