Vzpomínka

"Tak už mě konečně přestaňte litovat! Nejsem žádná chudinka! Ano, byla jsem slabá, kdysi, ale teď už ne! Tak se o mě konečně přestaňte strachovat! Co je mi do toho, že se Sasuke vrátil? Co je mi do toho, že chce obnovit tým? Já už se do něj nevrátím, mám svou práci, své povinnosti a jen proto, že se milostpán uráčil vrátit domů, to nehodlám měnit!" řekla jsem, možná až moc rázně, svým přátelům.
Potřebovala jsem být sama, potřebovala jsem tu zprávu vstřebat; i když jsem hrála, že to se mnou nic neudělalo, byla jsem dobrou herečkou! Zasáhlo mě to moc, uvědomila jsem si, jak velkou nenávist k němu pociťuji! Nedokázala jsem to pochopit! Co si o sobě ten frajer libový myslí? Že si přijde a všichni tady budou skákat jak on píská? A proč? Jen proto, že nás zbavil Danza, Orochimara nebo Akatsuki? A co je mi do toho! My bychom se s tím vypořádali i bez jeho pomoci!
Pořád ještě mám před očima naše poslední setkání. Utíkala jsem z jeho zajetí, už jsou to asi dva roky, ale stále na to nemohu zapomenout!

Byla černá noc, taková, kdy člověk vidí na cestu jen díky měsíci a je dokonale zakryt v rouše mlhy. Dokonalý večer na útěk! Její rány už byly skoro zacelené, jak ta na těle tak dokonce i ta na duši. Za tu dobu, co tu byla, se jen utvrdila v tom, jak velká je její nenávist. Ani se nesnažila zavděčit mu, jako to dělala ta jeho Karin! A on to stejně nikdy neocenil, ještě jí nadával a ponižoval, ale oprávněně, ten hlas! Nejraději bych jí vyřízla jazyk z hrdla! Poslouchat to týden mi naprosto stačilo!
Chystala jsem se vyskočit do záře měsíce, vstříc noci, ale jeho hlas mě zastavil.
"Utíkáš?" mluvil chladně a vyrovnaně. Jeho hlas jako by byl hmotný a ostrý tak, že řezal, cítila jsem ho na svých zádech! Jednou rukou jsem se opřela o rám a otočila jsem na něj jen hlavou.
"Takhle ty naše pohádky přece končí, někdo vždy musí utéct.."
"Nechtěj mě dojmout!"
"Dojmout? Tebe? To by bylo snazší přivést mrtvého k životu!" ušklíbla jsem se.
"To je dobře, já na rozdíl od tebe nebudu prosit s brekem ať neodcházíš!" opravdu bodal, věděl kde má zasáhnout.
"O to se tě taky nikdo neprosí.." otočila jsem hlavu a chtěla pokračovat v cestě za svobodou.
"Běž si, ale počítej s tím, že se vrátím a poté budeš mít ze života peklo?"
"Chceš mě tu udržet vyhrožováním?" nadzvedla jsem obočí.
"Ne, vůbec tě tu nechci udržet! Jen říkám to, co bude a bylo by, i kdybys neutíkala."
Štvalo mě, jak mluvil klidně, žádný cit jako by pro něj neexistoval!
"Vrať se, budu se na naše další setkání těšit, ale nebude přátelské, nenávidím tě, Sasuke, a musím ti dát za pravdu a vlastně i poděkovat! Nebýt tebe, nikdy bych si neuvědomila jak otravná jsem byla!" a v tu chvíli jsem vyskočila, ale než jsem dopadla, zaslechla jsem ještě jeho slova.
"Pořád jsi stejně otravná.."

A teď je tu, a chystá se mi ze života udělat peklo. No co, větší než prožívám už být nemůže! Poslední dobou je toho na mě nějak moc, nejradši se zavírám v nemocnici a léčím lidi, bohužel, občas musím, jako medic-ninja, na nějakou tu misi. Jako i tentokrát, naštěstí! Ano, protentokrát naštěstí; aspoň se doba, kdy se budu muset stýkat se Sasukem, zkrátí! Měli jsme doručit nějaké svitky do Písečné a ochránit je před ninji; jak prostá mise se to zdá být. Ovšem někdy, když se věci pěkně zkomplikují, tomu tak není. Třeba jako teď. Vypadalo to, že ten svitek strašně moc chtěli získat, protože jich byla pořádná přesila a my je nedokázali všechny porazit; já bojovala a zároveň jsem pomáhala zraněným, totálně vyčerpaná jsem doběhla do vesnice. Nakonec jsme všechny porazili, to ano, ale jen tři mohli pokračovat do Písečné a ostatní museli okamžitě na sál.
"Já tam musím! Pochopte to, Tsunade! Musím na sál!" protestovala jsem.
"Nikam nepůjdeš, leda tak domů, odpočinout si!"
"Nemůžu! Neusnu, dokud těm lidem nepomohu! Dva mají ošklivě poraněné končetiny, jeden má díru v břiše a další dva mají další vážná zranění! Otevřená zlomenina a zlomené žebro, které propíchlo plíci! Nemohu jít domů, musím pomoct, už jen kvůli tomu že většina medic-ninjů je v terénu! Nerada bych, aby opět někdo další zemřel kvůli mně!"
"Za to jsi přece nemohla! Tak už to pochop!"
"Rozhodně jsem tomu ale nepomohla!" zavrtěla jsem hlavou a šla se převléknout.
"Kruci, Sakuro! Jasně jsem řekla, že.."
"Já musím, Tsunade, pochopte to!" řekla jsem zoufale a pokračovala.
Bohužel, operace trvaly celou noc a já měla ranní směnu, nemohla jsem jít domů i když mě posílali.
"Běž se vyspat! Nespala jsi už dvacet čtyři hodin!"
"Mám v sobě litry kafe, navíc je tu frmol a já mám směnu, takže.."
"Já ti poroučím.."
"Ne, Tsunade, já se tam nemohu vrátit! Ne teď! Pochopte, když pracuji, nemyslím na nic jiného než na práci! Vy to nechápete, ale já prostě nemůžu!" kroutila jsem hlavou a šla na své pracoviště.
Když jsem za sebou měla asi druhou operaci, tři prohlídky a konečně pauzu na kafe, přišla za mnou Hinata a prosila mě, ať si jdu odpočinout, to určitě zařídila Tsunade! Má o mě strach! Ale kdy konečně pochopí, že já už jsem soběstačná a že vím, kdy mám dost!"
"Naruto?!" volala modrovlasá dívka už z dálky.
"Ano lásko?" pousmál se a políbil ji, jakmile k němu přiběhla.
"Tak to já nebudu rušit.." zvedl se mladík, sedící u stejného stolu.
"Ne, to je dobrý, Sasuke, posaď se; lidi musíme něco udělat!" posadila se.
"S čím?"
"Sakura, pořád jen pracuje, nechce se vrátit domů, nespala už dvacet čtyři hodin a neustále si přehazuje směny! Jestli to takhle půjde dál, zhroutí se!"
"Heh! Ta taky nic nevydrží!" odfrkl si Sasuke.
"Promiň, Sasuke, ale mohl bys laskavě sklapnout? Co ty víš, jak si celou tu dobu tady vede? Je skvělý medic-ninja, akorát má osobní problémy…"
"Heh, myslím, že je na čase trochu jí přisladit život!" uchechtl se Sasuke a vstal.
"Co chceš dělat?" zeptala se nevěřícně Hinata.
"Splnit svůj slib.." otočil se a odešel.
Nevím, kolikátého pacienta už jsem vyšetřila, ale každopádně mi to bylo jedno. Jedna kolegyně za mnou byla, jestli bych za ni nevzala večerní směnu a já souhlasila. Měla jsem v sobě už asi padesáté kafe a všechno už mi bylo tak nějak jedno. Hlavně jsem nemusela spát a nemusela jsem myslet na problémy, to bylo nejdůležitější!
"Tak, copak vás trápí?" zeptala jsem se automaticky, jen jsem slyšela klapnout dveře od ordinace.
"No, vcelku nic, jen nesplněný slib.." promluvil hlas, díky kterému mi ztuhl úsměv na rtech.
"Tak to se obávám, že tady vám nepomůžu, jděte si k soudu, třeba vám tam s tím poradí.." odsekla jsem.
"Ale to já jsem nesplnil svůj slib.."
"Tak to si zajděte ke zpovědi, tady léčíme rány na těle, ne na duši a už vůbec ne případy pro blázny!"
"A přišel jsem ho splnit.." dokončil svou větu.
Otočila jsem se.
"Tak jen do toho..." pobídla jsem ho a čekala, co se bude dít; nedělo se nic.
"To mě ani nepřivítáš?" zeptal se dotčeně.
"Promiň, v čekárně mám další pacienty a ještě mě čekají dvě operace, takže jestli sis přišel pro vřelé uvítání, mohl sis ušetřit cestu, tady se ti ho nedostane." otočila jsem se ke skříni a vyndala jsem z ní nějaké obvazy, které mi chyběly.
Ucítila jsem něco za mnou, někdo tam stál a chytl mne za boky. Napřímila jsem se a čekala jsem co se bude dít.
"To je ale neslušné..." zašeptal mi do ucha.
"Jestli to že tě nepřivítám je neslušné, po tom to co děláš právě ty, je přímo sprosté!"
Otočil si mě k sobě a přitiskl se ještě těsněji.
"Ale jdi ty, neprahlo po tomhle tvé srdce celý život?"
"Mé srdce? Nevím! Ale já rozhodně ne, jestli jsi přišel splnit slib a udělat mi ze života peklo, támhle jsou dveře, nenechám si ubližovat." mluvila jsem klidně a hleděla mu přímo do očí.
"Já ti přece nechci ublížit.." změnil svůj tón hlasu, tenhle byl skoro milý.
"Ne?" nadzvedla jsem obočí.
"Ale udělat ti ze života peklo.." ušklíbnul se na půl pusy.
"A to znamená?" pohlédla jsem na něj.
"Budu tě otravovat tak dlouho, dokud nepřijdeš sama na to, že mě chceš." řekl a v tu ránu byl venku z ordinace.
Sakura nad tím jen zakroutila hlavou a šla pokračovat v práci.
Všechno pokračovalo přesně jako tento den, nespala jsem už asi tři dni, ale kafe mě dopovalo a každý večer tu byl Sasuke, pomalu jsem si začínala zvykat a bohužel jsem se začala přistihovat, že na něj občas myslím, za to jsem se nenáviděla. Možná by to všechno pokračovalo dál a bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby jednou nešel Sasuke, Naruto a Hinata na misi.
Pracovala jsem už čtvrtý den skoro v kuse a začínala na mě doléhat únava, když mi přivezli vážný případ. Blonďatý chlapec jménem Naruto měl zabodnuté kunaie v končetinách a zlomená žebra, silný otřes mozku a vnitřní krvácení. Tenkrát se ve mně něco zlomilo, uvědomila jsem si, že kdybych díky své ospalosti udělala jakoukoliv chybu, mohl Naruto zemřít a to bych si nikdy neodpustila!
Vyšla jsem ze sálu na chodbu, kde všichni už čekali. Pohlédla jsem na uplakanou Hinatu.
"Bude v pořádku, krvácení jsme zastavili, kunaie nic moc nepoškodily a zlomeniny jsme mu obvázali, bude si muset chvíli poležet, ale bude to dobré. Můžeš jít za ním Hin, sice spí, ale jinak je plně stabilizovaný." Pousmála jsem se a šla pryč.
"Děkuju Sakuro.." hlesla a běžela pryč.
Jakmile jsem otevřela dveře do ambulance, abych si vzala své věci, udělalo se mi nevolno, naštěstí mě udržela klika, jenže jakmile jsem se jí pustila a udělala krok dopředu, upadla jsem a víc si nepamatuji.
Probudila jsem se v neznámé místnosti a kdyby nad krbem naproti posteli nevisel znak klanu, těžko bych uhodla, že je to dům toho zpropadeného Uchihy!
Posadila jsem se a rozhlédla se.
"Už jsi vzhůru?" zeptal se hlas, který bych od jisté doby poznala kdekoliv.
"To jsem spala tak dlouho?" zironizovala jsem jeho otázku.
"No přijde na to, spíš obvykle tři dny?"
"Býváš obvykle tak vtipný?"
"Ale já si nedělám srandu!" řekl naprosto vážně.
"Chceš tím snad říct.."
"Že mi už tři dny zabíráš postel? Jo, přesně to totiž chci říct!"
"Ale to přece není možný!" vrtěla jsem hlavou.
"Možná by nebylo, kdybys někoho poslechla a nepracovala týden v jednom zápřahu! Bože Sakuro, co se ti honilo v hlavě? Co sis myslela? Nemůžeš spasit svět! Musíš to nechat taky někomu jinému, spánek je důležitá součást života!"
"Jo dobrý, dobrý! Chápu, nemusíš mi hned dávat přednášky jako…" nedomluvila jsem a kousla jsem se do rtu.
"Jako kdo?"
"Mamka.." zašeptala jsem.
"Heh, no vidíš, určitě o tebe budou mít tví rodiče starost! Pomyslelas na to vůbec?" spustil opět.
"Nebudou..."
"Myslíš? Víš rodiče většinou mívají o své děti strach, kord když se neozvou osm dní!"
"Jo ale vynechal jsi podstatnou věc..." namítla jsem.
"A to?" povytáhl obočí.
"Ti rodiče musí být živí, aby se strachovali a to ti mí jaksi nejsou, víš..." mluvila jsem tiše, strašně mě to bolelo. Pořád jsem měla před sebou ten obraz.
"Vy to nechápete, je peklo žit v tom domě. Pořád je tam vidím, taťka si čte noviny u stolu, zatímco mamka připravuje snídani, a poté už jen všude krev těch dvou a oni leží v ní. Na zdi byl napsán vzkaz z jejich krve "Abys nezapomněla!" byla to Madarova pomsta za to, že jsem mu tenkrát překazila jeho plán. Třeba jsem slabá, ale víš, když jsi odešel, tenkrát jsem si myslela že jsem zklamala, nedokázala jsem tě tu udržet! Myslela jsem si, že jsem zklamala i když jsem tě nedokázala přimět vrátit se zpět, ale ne, to nebylo zklamání! Zklamala jsem až teď! Nedokázala jsem ochránit svoje rodiče a to si nikdy neodpustím! A když jsem měla pod rukama Naruta, mohl zemřít kvůli tomu že jsem byla nevyspalá a přepracovaná! Stačila jedná chyba! A nejen u něj! Mohla jsem udělat chybu u někoho jiného! Kvůli mně mohli zemřít lidé, chápeš?! To bych si neodpustila! Opět jsem zklamala, měls pravdu a pořád ji máš, jsem otravná holka, která si hraje se životy ostatních!"
"To přece nebyla tvoje vina, nemohlas vědět, že se ti Madara takhle pomstí!"
"Měla jsem to tušit! Kdybych byla doma, mohla jsem tomu zabránit!"
"A nebo bys tu už nemusela být.."
"Nebo... ale aspoň bych se neobviňovala a věděla bych, že jsem pro jejich ochranu udělala maximum! Když jsi byl malý, netušila jsem, jak se cítíš! Teď už to vím..." hlesla jsem a ucítila na své tváři slzu.
"Nebreč, pláč nic nevyřeší! Sakuro, zachránila jsi Narutovi život, je na nic říkat si, co by kdyby! Nezemřel a je mu čím dál lépe! Tak už si to tak neber!" nemohl se na mě dívat, nebo nevím co ho přimělo k tomu, že mě objal.
"Ty to nechápeš! Celé ty roky jsem si myslela, že nejdůležitější je přimět tě vrátit se zpět a tenkrát, když zemřeli, jsem se o to snažila taky!"
"Chceš to házet na mě?" odtáhl se.
"Ale ne! Vím, že jsem si za to mohla sama, měla jsem pochopit už tenkrát, že se nechceš vrátit a vrátíš se, až budeš sám chtít! Vždyť já to věděla, ale nechtěla jsem si to připustit! Když jsem byla u vás a utíkal jsem, řekls mi, že mi uděláš ze života peklo. Sasuke, já tě prosím, nech to na jindy, nevím, jestli bych to vydržela! Já vím, jsem slabá, ale nemohu za to! Jsem přece jen člověk!" vzlykla jsem a ocitla se opět u něj v náručí.
"Nech toho! Bolí mě, takhle tě vidět! Když jsi utíkala, štvalo mě to! Myslel jsem, že zůstaneš a pokusíš se mě přemluvit, nebo co já vím, získat na svou stranu, ale ty jsi po celou dobu nic nedělala. A nakonec jsi utíkala, víš co to bylo pro mou mužskou ješitnost?" zahrál to do vtipu.
"Netuším, něčím takovým nedisponuji!" přistoupila jsem na jeho hru.
"Bylo to strašný a proto jsem ti chtěl udělat ze života peklo, ale ty jsi mě prokoukla už tenkrát, když jsem byl poprvé u tebe v ordinaci. Chtěl jsem ti zlomit srdce, ale nedokázal jsem to! Sakuro, vždyť já se vrátil vlastně jen kvůli tobě..." hlesl poté.
Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"To myslíš vážně?"
"Už to tak bude a nenuť mě to zopakovat! Nejsem zvyklý dávat své city takhle najevo!"
"I chlad je cit!" upozornila jsem ho.
"Právě proto potřebuji tebe, abys mě naučila usmívat se.."
Musela jsem se potichu zasmát, tohle jsem nečekala.
"Je to jednoduché, zvedneš takhle koutky a to je celé!" ukázala jsem mu.
"Opravdu je to tak jednoduché?!"
"Ano, ještě ti chybí ale příčina k úsměvu..." zazubila jsem se.
"A máš nějaký nápad..."
"No jeden by tu byl." řekla jsem rozpačitě.
"A to?"
Pohlédla jsem mu do očí a vyčkala na jeho reakci, pochopil, věděl to už od začátku, přesto si nemohl odpustit ty jeho všetečné otázky! Vtiskl mi na ústa polibek, jemný a něžný jako pohlazení motýlích křídel. Ale mě to nestačilo, chtěla jsem ho cítit víc a proto jsem polibek prohloubila. Přitáhl si mě blízko k sobě a opětoval mé polibky. Moje pocity nešly popsat, jako bych se vznesla do sedmého nebe, narostla mi křídla a já uměla létat. Byla jsem šťastná a nebyla na to sama!
Otevřela jsem oči a uviděla jeho tvář, jeho oči i ústa, kterými se usmíval. Úsměv mu slušel, když byl malý, moc se neusmíval a když byl velký, tak za těch pár chvilek kdy jsem ho viděla, se neusmíval vůbec. Vypadal jako anděl, kterého seslali z nebe, aby mi setřel slzy.
"Vidíš, ani to nebolí.." zasmála jsem se.
"No zatím ne, ale nějak povadá ten důvod! Mohla bys mi poskytnout ještě jeden?!"
"Sasuke!" praštila jsem ho do ramene.
"Au!" promnul si místo.
"To rozhodně nebyl důvod k úsměvu!" upozornila jsem ho jakmile se smíchy svalil na postel!
"Ach jo Sakuro, víš že tě miluju?" smál se.
"No to nevím..." zazubila jsem se.
Opřel se o lokty a pohlédl na mě.
"Miluji tě..." naznačil ústy a poté se opět sedl a políbil mě, jako by to byl poslední polibek, jako by mě už nikdy nechtěl pustit, cítila jsem že mě má opravdu a upřímně rád a ačkoliv má své chyby, své staré i nové chyby, musím podotknout, že moje srdce ho chtělo po celou tu dobu. Teď už to vím…
"Miluju tě, Sasuke Uchiho..." zašeptala jsem a pousmála jsem se do tváře dokonalého mladého muže, který na mě něžně hleděl a z toho pohledu jsem vycítila, že i když netuším jaká bude budoucnost, nebude špatná a i kdyby měla být, proč bych to aspoň nezkusila?