Temné skvrny na bílem podkladu

U téhle písničky jsem psala a vypadá to s ní líp :
http://www.youtube.com/watch?v=x6kY7hm4WQs&translated=1

Mitsuchi seděla u psacího stolu. V ruce třímala pero a pravidelně ho smáčela v černé tekutině. Psala. Jako každý večer se vzdalovala od reality, unikala do svého vlastního světa. Vysnila si ho, dalo jí to tolik práce. Zbožňovala ten zvuk, když hrot přejížděl po sněhově bílém papíře. Zanechával na něm tmavé skvrny. Skvrny představující slova, věty, ale i samotná písmena. Její rodiče té vášni nerozuměli. Ona se však nenechala zastrašit. Dál psala a vzdalovala se od té kruté skutečnosti. Byla kunoichi, ale ne z vlastní vůle. Dvě osoby si přáli mít doma statečnou dceru, a tak ji přihlásili do ninja akademie. Dívka rostla, stala se z ní vynikající žena ninja s úžasnými schopnostmi, nad kterými se až zastavoval dech. V tomhle světě ale nebyla šťastná. Byl plný násilí a nenávisti. Proto psala své vlastní příběhy, odrážela v nich pocity. Ten večer se však něco stalo. Mitsuchi byla natolik zabraná do psaní, že si nevšimla svého otce, který jako duch vstoupil do místnosti.
"Co to děláš?!" zeptal se jí nevlídně, když ji už potolikáté zahlédl sedět za stolem s perem v ruce. Dívka se vyděšeně otočila. Dívala se do jeho děsivých očí.
"Já...." Větu už nestačila doříct. Její otec se vrhnul ke stolu, popadl popsané listy papíru. Začal je trhat na malinké kousky a neposlouchal nářky své dcery.
"Říkal jsem ti abys nechala těch nesmyslů! Ty jsi kunoichi, ne spisovatelka!" křičel na ni a z očí mu šlehaly plameny.
"Né tati!" zakřičela dívka, když muž otevřel šuplík. Kousky papíru poletovaly pokojem jako peří padlých ptáků. Mitsuchi po tvářích začaly stékat průzračné slzy, jež zkrápěly dřevěnou podlahu. V ruce žmoulala poslední papír, co dokázal uniknout té zkáze. List, na němž byl zapsán konec příběhu, jejího úsilí. Vetřelec se k ní otočil.
"Dej mi to!"
"Ne!" vzlyklo rozhodně děvče a pevněji sevřelo papír, který byl už tak hodně pomačkaný.
"Nenechám tě všechno zničit!" Muž se k ní rozběhl a bolestivě ji chytil za ruku. Vytrhl jí papír , podíval se na něj. Přečetl si poslední větu. V jeho očích se objevila ještě větší nechuť než doposud.
"Co si myslíš, že píšeš?!" Schodil svou dceru na zem, vrazil jí facku. Před jejíma očima zničil poslední část skládačky. Poslední střípek naděje. Poté se znovu vrátil ke stolu. Pohlédl na čisté papíry, na nádobku s inkoustem. Vzal křehké sklo plné tmavé tekutiny do ruky, zmáčkl. Tmavomodré kapky dopadaly na sněhobílý papír. Střepy zacinkaly o stůl, otec se otočil zpět ke dveřím.
"Tohle už nikdy nechci vidět!" Bouchl dveřmi a opustil místnost. Nechal Mitsuchi utápět se v pocitech. Seděla tam jako uzlíček neštěstí, po tvářích jí stékaly slané kapky. Zítra odejde na misi.
"Možná už se nevrátím. Chtěla jsem to dokončit.." pomyslela si a znovu pohlédla na ty roztrhané kousky jejích snů. Zvedla se ze země, posbírala ty kousíčky bílého papíru. Nandala si je do malého pytlíčku,nakonec k nim vložila pero. Druhý den vyrazila brzy ráno na misi. Nechtěla už se však vrátit. Rozhodla se zůstat uprostřed lesa. Vzdálila se od týmu a vyndala z batůžku onen pytlíček. Nasypala si útržky na ruku, vyhodila je do vzduchu. Vítr si s nimi chvíli pohrával, a pak je nechal dopadnout na zem. Dívka stiskla v ruce pero, kterým napsala svou poslední větu: "Zemřu s vámi." vyhodila papírek k ostatním a lehla si mezi ně. Nahmatala v kapse kunai. Bodla. Trefila se přesně do srdce. Její krev potřísnila ty bílé vzpomínky poletující kolem. Snesly se ke své paní, obklopily její bezvládné tělo. V ruce měla stále pero, jež mohlo být kdykoliv připravené na další dlouhou pouť. To už se ale nestane. Příběh skončil a ona odešla s ním. Její rodiče se nikdy nedozví pravdu. Budou si myslet, že zemřela hrdinskou smrtí kunoichi, ona však ví pravdu. Bez psaní by byla ztracená, a tak se rozhodla ztratit nadobro. Mezi miliony písmenek roztroušených po světě.
"Sbohem."