Smrt, bariéra o čtyřech písmenech

Stojím tu na tomto klidném místě, možná si trochu připadám jako ve snu, ale písmena na náhrobku mi stále připomínají, že to nebyl jen sen, ale skutečnost.
Kolem mě nikdo, jen vítr cítím ve vlasech a v hlavě mám plno myšlenek, které si tam snad uspořádaly nějaký bezcílný běh, protože se mi zdá, že běhají z jedné strany na druhou a samy neví, proč to dělají. Možná mi tím dávají najevo, že by nebylo špatné se trochu zamyslet nad tím, co se to v poslední době stalo.
Člověk je opravdu velmi zvláštní tvor, on je snad na této planetě jediný druh, který se vyznačuje tím, že je stále s něčím nespokojený. Zdá se mu, že nic není podle jeho představ, protože vždy by to mohlo být lepší než je to teď. Závidí ostatním spoustu věcí, jelikož má pocit, že kdyby je měl i on, tak by byl jeho život mnohem lepší.
Jenže tohle mínění je jeden opravdu velký omyl. To co je opravdu důležité zjistíme, až v okamžiku kdy se nám to nedostává nebo je to nadobro ztraceno. Potom nám teprve dojde to, jak byli některé naše tužby malicherné a dali bychom cokoliv za to, abychom mohli vrátit čas.
Život je tak nádherný. Člověk si mnohdy ani neuvědomuje, jak je pomíjivý a krátký. Tedy až do té chvíle, než mu začne protékat mezi prsty a on najednou zjišťuje, že to co pro něj bylo tak důležité je najednou tak malinkaté a bezvýznamné.
Avšak to, po čem by teď opravdu toužil, to co mu kdysi přišlo naprosto běžné, se najednou zdá tak vzdálené a on tu jen tak sám.
Do jeho života vstoupilo „to“, co vše dokáže změnit v jediném okamžiku. Smrt. Slovo, které má pouze čtyři písmena a přitom má tak velkou moc. Při jeho vyslovení téměř všechny lidi pojme takový zvláštní pocit. Pocit, který nelze tak jednoduše popsat. Možná by se to dalo nazvat určitou bázní nebo obavami. Smrt provází lidské pokolení již od počátku jeho stvoření, mohlo by se říct, že je něčím absolutně běžným. Přesto stále obsahuje určité tajenství a spoustu otazníků.
Ty už teď odpověď znáš, ale asi nebude tak jednoduché mi ji sdělit, protože právě teď je mezi námi ta bariéra o čtyřech písmenech, smrt. Je celkem ironii osudu, jak lehce může život skončit, stačí jeden okamžik a je to. Je to celkem k zamyšlení, když člověku dojde, jak dlouho trvá, než se s něčeho téměř zanedbatelného stane lidská bytost a pak stačí mžik, zlomek vteřiny a je konec. I když konec je opravdu relativní pojem. Nikdo mi zatím nemůže s přesností říct, co bude potom. Co když je to jen začátek něčeho nového a krásnějšího?
Na tuto otázku zatím neznám odpověď, ale věřím, že ty už to víš a jednou mi to snad sdělíš, až se opět setkáme. Nevím, kdy to bude, ale vím, že jednou ten okamžik nastane a ty mi prozradíš, co se skrývá za tou barierou, ale než ten okamžik přijde, tak ty budeš navždy v mém srdci, jako někdo, kdo mi ukázal, pro co skutečně stojí za to žít a nejen myslet na věci, které pomíjí.
Protože tento svět si zaslouží, aby v pro další generace zůstaly zachovány ty ušlechtilé city, jako je láska a přátelství. Díky tobě se mé oči otevřely a můj rozum už to konečně chápe, mohlo by se říct, že teď už je pozdě, když už tu nejsi. Jenže nikdy není pozdě.