Volary, Volary, kde jsou mé tolary aneb Finanční krize dopadla i na Akatsuki

Že je něco špatně, seznali členové Akatsuki už při vstupu do špatně osvětlené jeskyně. Ještě nikdy si je Pein nenechal zavolat osobně. Teď tu byli všichni, někteří z nich se osobně setkávali poprvé, a čekali na Peina a na Konan. Když se jejich milený vůdce konečně objevil, z jeho tváře bylo poznat, že se děje něco, co si žádá jejich naprostou pozornost.
„Vítám vás,“ pronesl hlasem plným autority Pein, „jsem rád, že jste se všichni dostavili tak rychle. Situace, do které se naše skupina dostala, se nepodobá žádnému jinému nebezpečí, kterému se dosud čelili. Náš plán na ovládnutí světa je tímto ohrožen, a proto nyní promluví náš pokladník, aby vás seznámil se situací. Kakuzu, prosím, spusť.“
Kakuzu otočil svou ovázanou hlavu k publiku a tiše začal: „Víte, situace, v níž se momentálně Akatsuki nachází, je neudržitelná. Naše pokladna duní prázdnotou! Na vině je nejen naše nestřídmost a pár špatných investic, které jsem provedl a ke kterým se tímto přiznávám, ale taky celosvětová krize, která způsobila destabilizaci měny a tím i snížené zisky. Zkrátka a dobře, pokud nezměníme naše finanční zvyky, nejen, že nebudeme mít dost financí na rozpoutání válek, ale nebudeme mít dost peněz ani na udržení obchodní značky Akatsuki&company, což by znamenalo, že bychom museli naši společnost rozpustit.“
Ve všech se zatajil dech. Všichni pochopitelně o krizi slyšeli, ale nikdy by si nepomysleli, že by se jich mohla i týkat. Představa, že by měli opustit Akatsuki, je děsila a vyvolávala v nich černé chmury.
Jediný, kdo si nic nepřipouštěl, byl Orochimaru, který se zasmál a pravil: „Hlouposst, Kakuzu. Naše obchodní značka má už ve ssvětě dobrý zvuk, nikdo by sse neodvážil ssi ji přivlasstnit.“
Pein, jenž byl celou dobu zticha, se nyní ozval: „Ano, to je možné, ale pořád tu je členský poplatek. Pokud ho na konci měsíce nezaplatíme, tak porušujeme zákon o sdružování a možná by došlo k tomu, že by nás mohli oficiálně rozpustit.“
To Orochimara zaskočilo: „To nemáme ani na člensský poplatek? Vždyť je to pár šupů.“
„Nemáme,“ pronesl Pein, „a abyste pochopili vážnost situace, prohledněte si můj obličej. Musel jsem prodat veškeré piercingy, abychom měli na poplatek za tento měsíc!“
Ve všech zatrnulo. Teprve teď si všimli toho, co jím bylo na Peinovi divné a pochopili, jak je situace zoufalá.
„Co budeme dělat?!“ vyjeknul Tobi.
„Klid,“ uklidňoval Kakuzu, „připravil jsem pár opatření. Dál jsem si s tím dost práce, takže doufám, že se podřídíte. Pokud ne, tak si uvědomte, že na každého z nás je vypsaná vysoká odměna. Není problém vás zabít a zaplácnout díru v rozpočtu z odměny za vás, jasný?“
Všichni přikývli, jako že rozumí, a Kakuzu začal vysvětlovat svůj smělý plán na záchranu Akatsuki: „Tak za prvé, úsporný balíček. Je tu seznam pár věcí, na kterých můžeme dost ušetřit, a proto jsou od teď zakázány. První položka: Pein.“
Kouknul na jmenovaného, který se zmenšil o půl metru a pronesl: „Tvoje piercingy jsou pěkně drahé, takže od teď si nekoupíš ani jeden, jasný?“
„Ne,“ zalkal Pein, „právě jsem si nechal propíchnout bradavku. To mi nemůžeš udělat.“
„Můžu, a taky udělám,“ zařval Kakuzu a pokračoval, „další položka: Kisame. Už žádný akvárko, víš, kolik stojí dneska voda, stačí, že musíme zalévat Zetsuho, ode dneška spíš v posteli jako normální… hmm... člověk,“ dokončil větu Kakuzu a podíval se zadumaně na Kisameho, který nabíral do breku.
„A nestačilo by, kdybych si do něj místo mořské soli dával normální sůl?“ zaprosil ještě.
„Ne,“ tvrdě návrh odmítnul pokladník, „takhle ušetříme za sůl i za vodu. A poslední položka, Deidara.“
„CO JE!!?“ zařval Deidara a strčil ruku do vaku s jílem, „já snad někde plýtvám?“
Kakuzu slepý k nebezpečí, kterému se vystavuje, vytáhnul z kapsy papír a spustil: „Jeden tvůj účet mluví za všechno. Čtyři tuby tužidla na vlasy, čtyřikrát gel na vlasy a taky tři kartáčky na zuby a přesně tolik tub s pastou. A položka největší, máš větší spotřebu ústní vody než mi všichni ostatní dohromady.“
„Já za to nemůžu,“ urazil se Deidara. „Jen si zkusit žít s tím, že vám smrdí i z rukou!“
„To je možný, ale musíme šetřit,“ řekl Kakuzu, „ostatní se drží celkem v normě. Přesto jsem nucen sáhnout i na stravování, a tak od nynějška budeme dostávat poloviční porce všeho. Je to tvrdé, já vím, ale jsme shinobi, tak to nějakou dobu vydržíme.“
Pak se ale narovnal a zvolal: „Ale, pozor. To není všechno. Tímto balíčkem jsme jenom schopni naši krizi oddálit, ale ne zvrátit. Proto musíme slevit ze svých zásad a musíme porušit základní pravidlo naší organizace. Musíme začít pracovat!“
Všichni zabědovali, ale chápali, že to musí být. Pro záchranu své organizace byli rozhodnuti se dopustit čehokoliv, i poctivé práce. To ale ještě nevěděli, do čeho jdou.
„Aby bylo jasno, s Konan a Peinem jsem se domluvil již před vašim příchodem, takže vám řeknu, co budou dělat jenom proto, aby jste si nemysleli, že to oddřete jenom vy. Pein, protože umí pracovat s mrtvými, bude dělat pro jeden hřbitov, kde bude upravovat nebožtíky. A Konan bude dělat v papírnictví.“
Z pohledu na ty dva bylo jasné, že se jim jejich práce dvakrát nezdá, ale tentokrát se museli podřídit.
Kakuzu pokračoval: „Já budu dělat úředníka v bance, kde se mi snad podaří zdefraudovat nějakou hotovost pro naši věc. Ale co s vámi? Uvědomte si, že jsem se snažil a tak bych ocenil trochu nadšení pro věc z vaší strany, jasný?“
„Začneme s Hidanem. Dlouho jsem, kamaráde, přemýšlel, co s tebou a nakonec mě to napadlo: je čas žní a ty by ses jim určitě hodil,“ pronesl a významně se podíval na jeho trojbřitou kosu.
„Na to zapomeň,“ rozčílil se Hidan, „jsem kněz Jashinův a ne žací stroj!“
„Kdyby Jashin nevyžadoval jenom oběť v krvi a bolesti, mohl ses na tom slušně napakovat, takže sklapni, ty masochistický hajzle,“ zařval Kakuzu a změřil si ho vražedným zrakem.
Hidan nakonec povolil: „Půjdu si naklepat kosu,“ a odešel.
Kakuzu pokýval hlavou a otočil se na Orochimara. Ten klečel v koutku a tiše drmolil Práce-v-nemocnici-práce-v-nemocnici.
„S tebou to bylo jasný, Orochimaru,“ pronesl Kakuzu, „a rozhodl jsem se ti najít povolání, pro které máš jasné předpoklady.“
„Hurá,“ zajásal Orochimaru, „objevím tajemství heparinu!“
„Budeš pracovat v cirkusu jako polykač mečů,“ dokončil Kakuzu a tím zadusil Orochimarovo nevázané veselí. Ten zklamaně sklapnul a uraženě začal pitvat žábu, kterou vytáhnul z kapsy.
„Itachi,“ otočil se na rudookého démona Kakuzu, „s tebou to bylo těžké, ale nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude udělat z tebe vyhazovače. Tebe čekají již dneska v baru Napijseavypadni, dneska tam prý mají sraz dvě skupiny: neonacisti a anarchisti.“
„To půjde,“ usmál se Itachia ostatním nezbývalo nic jiného než závidět.
„Kisame, ty budeš dělat plavčíka v aquaparku, Deidarovi sem našel práci v demoliční firmě a Zetsu je přijat v botanické zahradě na pozici hlídač-exponát. Neposer to, Zetsu, jsou za to dva platy!“
„A co Tobi?“ ozval se zklamaně Tobi.
„A poslední Sasori,“ pokračoval jak hluchý Kakuzu, „vím, že tohle není pro tebe, ale fakt mě nic jiného nenapadlo, takže promiň: loutkové divadlo.“
„NEEE,“ rozbrečel se Sasori, „cokoliv, jenom tohle ne. Vždyť víte, že mě v mládí děti šikanovali, brali mi loutky a nechali je dělat nemravný věci. Do dneška jsem se z toho nevzpamatoval a můj psycholog říká, že tohle trauma si nejspíš ponesu až do smrti.“
Všichni se snažili Sasoriho uklidnit, ale ten plakal čím dál tím víc a trousil kolem sebe piliny, kterému padaly z očí místo slz.
„No tak,“ konejšila ho Konan a utírala mu piliny z tváří, „vždyť už si veliký, prostě jim sehraješ divadlo, vybereš peníze a zapomeneš na ně.“
„A co Tobi?“ dožadoval se svého dílu smůly Tobi, „co má dělat Tobi?“
„Ty?“ opovržlivě si ho změřil Kakuzu, „Ty si vezmeš za naše poslední peníze pořízený detektor kovů a půjdeš hledat poklad, který by tu měl být někde zakopaný.“
„Poklad, jupí,“ zajásal Tobi, „Tobi ho najde, Tobi je hodný kluk.“
Všichni si oddechli. Chvíli se obávali, že Tobi pochopí, že se ho snaží jenom zabavit, aby něco nepokazil v době, kdy budou ostatní těžce pracovat.
„Tak vyřízeno,“ ukončil schůzi Pein, „všichni víte, co máte dělat, na konci měsíce se zase sejdeme, dáme dohromady naše výplaty a domluvíme se, co dál.“
A tím se členové Akatsuki rozešli, aby se ujali svých nových úkolů.

Hidan vstoupil do jeskyně, aby v ní našel Deidaru, Sasoriho a Kakuza v pochmurné náladě. Ti, když spatřili Hidana, málem omdleli leknutím a není divu. Hidan stále měl na sobě oblek Akatsuki, ačkoliv pod vrstvami slámy a hnoje se to jen stěží dalo poznat, ale kromě toho měl na sobě i holínky, slamák a v koutku úst se mu válel klas pšenice.
„Nazdar, lidi,“ oslovil Hidan zkoprnělou společnost, „chcete slyšet skvělý vtip o ovcích?“
„Co, co se ti stalo?“ ozval se tiše Deidara.
„Nic,“ zasmál se kněz Jashinův, „nakonec to nebylo zas tak špatný. Jo, mimochodem, příští týden vás zvu na svatbu. Žením se!“
Deidarovi zaskočilo a dalších pět minut se dusil. Kakuzu byl taky zaskočen, přesto se však zmohl na otázku: „A co výplatu, neseš?“
„A jo,“ ošil se Hidan, „No, ale však to znáte, musel jsem koupit nový brousek na kosu a k tomu ta svatba a tak, no, moc mi z výplaty nezbylo.“
Hodil útlý svazek bankovek na hromádku, kde se krčili výplaty od Sasoriho, Deidary a Kakuza. Moc velké nebyly.
„A co vy,“ zajímal se Hidan, „jak se dařilo vám?“
„U mě bída,“ zavrčel Kakuzu, „kdo měl tušit, že banka přešla na elektronické účetnictví. Celý měsíc jsem se učil s tím pitomým programem a ještě jsem za to musel platit!“
„U mě bylo líp,“ prozradil Deidara, „ale nakonec jsem to trochu přecenil.“
„Co?“ nechápal Hidan.
„Měl vyhodit do vzduchu jednu budovu, vyhodil do vzduchu půl města,“ vysvětli Kakuzu za Deidaru a ošklivě se na něj podíval.
„Aha, a co ty, Sasori?“ praštil ho do zad Hidan.
„Dětičky, dětičky, rozbil bych jim hlavičky. Furt otvíraj tlamičky,“ zavrčel Sasori a začal se houpat na patách.
„Cože!?“
„To máš marný,“ řekl Deidara, „jsme to už tři dny a tohle je jediné, co jsme z něho vytáhli.“
Při pohledu na smutně malou hromádku hotovosti před nimi, upadli všichni do chmurného mlčení a čekali na ostatní.
Jako další dorazili spolu Itachi s Kisamem. Itachi byl rozbitý jak Karlův most po nájezdu Švédů a ztěžka visel na Kisameho rameni. Ten na tom byl líp až na ovázanou hlavu.
„Co se stalo, chlapi?“ tázal se Hidan. „Vypadáte, jako když se dolňáci chytnou u nás v hospodě s horňákama.“
Ti zamrkali, protože takové přivítání opravdu nečekali. Kisame opatrně složil Itachiho v koutku a spustil: „Nesu ho přímo z nemocnice. Vypadá to, že v tom baru napřed dali přes hubu jemu a až pak se pustili do sebe. Má to svoje výhody, aspoň dostal vysoký bolestný.“
„A co ty?“ ptal se Kakuzu.
„A jo, výplatu mám, ale už to dělat nebudu. Kdykoliv jsem skočil do vody, abych někoho zachránil, tak všichni začali řvát Žralok a bili mě pádly do hlavy. Jeden vůl se mě dokonce pokusil harpunovat!“
To vyvolalo hádku mezi Kakuzem a všemi ostatními duševně přítomnými o to, jestli se musí vrátit do stejné práce nebo jestli si můžou najít jiné.
Hádku nakonec přerušil příchod Orochimara, který přistoupil ke kase a vhodil do ní svůj výdělek.
„Konečně slušný peníz,“ pochválil Hidan výplatu, „sedni k nám a vyprávěj.“
„Radši posstojím,“ odmítnul Orochimaru, „vzpříčil se ve mně jeden meč. Doktor řekl, že ze mě vyjde přirozenou cestou. Bohužel, vyšel.“
Všichni mu tichým Auu vyjádřili soustrast a nechali ho stát. Nakonec to vypadalo, že Orochimaru přišel snad s největší výplatou. Pein a Konan moc slavně nedopadli a Zetsu měl výplatu velmi slušnou, ale bylo mu to k ničemu, protože nějakého chuja napadlo, že tu divnou kytku podlije travexem. A tak Zetsu většinu výplaty utratil za svou léčbu.
Při pohledu na tu bídu, co vydělali, bylo všem přítomným jasné, proč se rozhodli nevydělávat si na živobytí poctivou prací.
„Tak co budeme dělat?“ tázal se trudnomyslně Pein. „Tohle je stěží na členský poplatek. Jestli to takhle půjde dál, tak můžeme tento cirkus rovnou rozpustit!“
„Nemluvte mi, prossím, o cirkussu,“ zavyl Orochimaru a skryl tvář v dlaních.
Všichni se oddali svým černým myšlenkám, a tak si ani nevšimli, že mezi ně dorazil Tobi.
„Tobi nese výplatu, Tobi je hodný kluk,“ jásal už od vchodu.
„Našel jsi poklad?“ chytil se tonoucího stébla Kakuzu.
„Ne, ale prodal jsem detektor kovů,“ chválil se Tobi.
Kakuzu nad tímto obchodním debaklem omdlel. Velmi rychle se ale probral, když Tobi začal z kapes, co měl pod pláštěm, tahat jeden balíček bankovek za druhou. A že jich nebylo málo. Za chvíli již sedící členové Akatsuki neviděli pro hromadu peněz své kolegy naproti.
„Kdes je vzal?“ vrhl se na Tobiho Deidara, „přiznej se, že tys je někde ukradl!“
„Ne, Tobi je hodný kluk, Tobi je vydělal!“ bránil se Tobi.
Pein odtrhl Deidara od Tobiho a řekl: „Tak vyprávěj, Tobi, kdes je vydělal?“
Tobi se poškrábal na hlavě a spustil: „No, když jsem přišel do zastavárny, tak mi ten pán uvnitř řekl, že mi dá nějaké peníze za mou masku.“
„Cože,“ přerušil ho Kakuzu, „tys prodal i svou masku?“
„Jo,“ přikyvoval Tobi, „a když jsem vyšel ven, tak mě zastavil nějaký pán a řekl, jestli si chci vydělat. Já jsem řekl jo, a tak mě naložil do auta a odvezl mě někam. Tam mě odvedl do takového místnosti, kde bylo spoustu zrcadel, a tam ze mě stáhli šaty a dali mi trenýrky s medvídky. Pak mě ten pán vytáhnul na takovou rampu, kde bylo spousta lidí, a řekl mi, ať po té rampě udělám pomalu kolečko. A Tobi je hodný kluk, tak jsem ho udělal. A bylo tam spoustu ženských, které hrozně vřískali, když mě viděli, a já udělal kolečko, a pak mě zase chytil ten pán a strčil mě zase do té místnosti, kde mi stáhli ty trenýrky a dali mi jiné se srdíčky a zase jsem měl udělat kolečko a ty ženský zase strašně vřeštěli a pak mi zase dali jiné trenýrky a zase se to opakovalo, a pak jsem si řekl, že to zrychlím, a tak jsme si ty trenýrky stáhnul už na rampě, ať to potom nezdržuju, a ty ženský vřeštěli úplně nejvíc a některé i omdleli, a pak mi všichni tleskali, a pak mi ten pán dal všechny ty peníze, že většího kinga neviděl a že si ty peníze zasloužím, a to je asi všechno.“
„Tobi, jdi si hrát ven,“ pronesl tiše Pein.
Tobi radostně odklusal s vědomím, že udělal něco užitečného pro svou organizaci a vůbec si nevšimnul, že mezi jeho kolegy se rozhostilo naprosté ticho. To trvalo asi půl hodiny.
„Tak co budeme dělat teď?“ prolomil nakonec ticho Kakuzu.
„Budeme pokračovat v našem plánu,“ odpověděl Pein temně, „jenom ho musíme spustit o něco dřív. Svět, ve kterém je Tobi králem, musíme rozdrtit už v zárodku!“