Žánr
„Sakura? Robím si o teba starosti... Od kedy si sa stretla so Sasukem si divná.“ Povedal Naruto s obavami, lebo si myslel, že mu Sakura opäť jednu vrazí. Ku podivu sa na neho ani nepozrela. Len si vzdychla. Rozplakala sa a Naruto ani nevedel prečo, chcel by to vedieť, ale chce mu to povedať?
Tsunade se skláněla nad něčím hrobem, slzy padaly na studený náhrobek. Pomalu zvedla ruku, kterou ho kdysi hladívala a kterou se teď dotýkala jeho vyrytého jména... Jméno, které pro ni znamenalo hodně... Jiraiya (taky znám jako Ero-sennin) znamenal pro ni přítele, i největší lásku jejího života...
Vzpomínala na ten den, jakoby se stal včera, ale byly tomu už tři roky... *slza*
"Jiraiyo, jsi si jistý, že to zvládeš? Pošlu s tebou Naruta, bude štěstím bez sebe a já budu klidnější..." Řekla Tsunade, při tom se lehce začervenala.
Sakura se v noci probudila, přišla k oknu a dívala se na nebe poseté hvězdami. Bylo to jako tenkrát, začala jí pomalu stékat po tváři slza po slze, z té bezmoci, kterou cítila kvůli tomu, že nedokázala zastavit svou lásku.
Rozhodla se jít na procházku do zahrady mezi rozkvetlé sakury. Vydala se po cestičce, která byla posetá růžovými lístky... Byly jako její slzy..., každý den oplakávala svou lásku.
Tak protože mi už je 100 (sakra požehnanej věk! 
) tak sem se rozhodla napsat ňákou jednorázovku. Fakt sem se překonala!!! 
Takový podobný mi moc nejdou protože já vždycky všechno strašně rozepíšu... i tohle je na moje měřítka až moc velký sousto! Tak sem strávila 4 hodiny s bolehlavem a nakonec z toho vzešlo tolhe... tak snad se bude líbit!!! 
„Za to, že si sa postaral, aby zomreli moji úhlavný nepriatelia, smieš pristúpiť ku mne bližšie.“ Mizukage sa trochu pootočil na stoličke.
Blonďavý muž pristúpil bližšie tak, že bol len niekoľko krokov od neho. Plamene sviečok, rozostavených okolo, sa málinko zachveli.
„A teraz mi povedz, ako si toho dosiahol,“ uprel na neho tvrdý, ale aj zvedavý pohľad Mizukage.
„Bolo to veľmi jednoduché, môj pane.“ Muž sklopil oči.
[size=20][font=Times New Roman]
Už to není jako dřív. Tehdy jsi běhal a tvé srdce se smálo. V těch časech ses dokázal radovat z maličkostí. Ze slunce, ze stromů i z rozpálených ulic naší vesnice.
Slunce však zakryly mraky... spustil se studený černý déšť, který smyl úsměv z tvojí tváře.
Změnil ses...
Tolik jsem se snažila zachránit tě před utonutím v jezeře smutku, před blouděním ve tmě, před utrpením, které s sebou přináší samota...
Kráča ...
Stále kráča ...
Postupuje pomaly, krok za krokom ...
„Tatí. Tatííí. No ták, tatí posloucháš mně vůbec.“
Muž podřimující v křesle sebou trhl. Už chtěl začít řvát ale když uviděl smutné oči svého syna jen se pousmál.
„Copak Yusuke?“ Ptal se jeho otec.
Malý, devítiletý kluk se vyhoupl na kolena svého otce, podíval se mu do očí a začal žadonit.
„Tatí, vyprávěj mi zase o mém dědovi.“
Yusukeho otec se trochu zamračil, ale když viděl smutné 'psí oči' svého syna tak souhlasil.
„A co bys chtěl, abych ti o něm vyprávěl?“ Zeptal se svého syna.
Tak po dlouhé době jsem napsala další jednorázovku, takže pěkné čtení 
V temné místnosti osvětlené svíčkami, stála osoba. Dívala se na stůl, kde stály dva rámečky s fotkami.
Vzpomínal na časy, kdy spolu byli, hádali se, pošťuchovali a smáli se. Ty časy už byly pryč, byly zahrabány pod zemí. Už se nikdy nevrátí, může na ně jen vzpomínat.
Do očí se mu nahrnuly slzy a sjel prstem po fotce dívky, která pro něj znamenala hodně. Byla to jeho kamarádka, která mu vždy se vším pomohla, vyhrabala ho z problémů.
Tahle to dopadá, když mám divnou náladu. Snad se bude líbit.
„Proč je jeden hodný a druhý zlý? Proč jsou tak rozdílní? Proč si nemůžou být alespoň trochu podobní? Jeden neublíží ani mouše a druhý zabije člověka pro zábavu. Nechci ani jednoho a přece chci oba. Tak do háje proč? Proč to nemůže být jednoduché?“ ječela mladá dívka do nočního ticha. Už týdny nevyšla z domu. Týdny se rozhodovala, kterého ze dvou můžu miluje víc. Měla je ráda oba stejně. Ani jednoho víc, ani jednoho méně.
[i]Na světě je spousta těch, jenž se nazývají shinobim, ale jen pouhý zlomek z nich jimi opravdu je. Na cestu shinobiho, cestu, kterou sem si zvolila, cestu, která mi přinesla slávu, vítězství i zkázu, je velice těžké se dostat, ale ještě těžší je se na ní udržet. Protože být tak chladný jako ten nejchladnější led je velice obtížné, je obtížné uchovat své city za zákrytem masky lhostejnosti. Ač se to nezdá, všichni i ti nejmocnější, nejhrdější z nás, mají své city. Někteří by to nikdy nepřiznali, ale stále je mají. Emoce.
„Hmm … Příběh Uzumaki Naruta, tak to je ohromnej nápad …“
Ticho. Tma.
Jiraiya necítil nic. Jenom prázdno … Ale dá se cítit prázdno? Težká otázka. Možná ano, když máte pocit, že kolem vás nic není … Když se nedotýkáte země, když vedle sebe cítíte jenom mrazivý chlad. Možná ano, když ani vaše myšlenky nedokážou povědět, o co se právě hádají …
„Mohl bych konečně otevřít oči? Ale bojím se … Ano, bojím se …“
Tak jsem napsala další povídku. Četla jsem tady na Konoze spoustu smutných povídek o sebevraždách, ztrátě citů kvůli milované osobě, která zemřela. Tak mě napadlo, že napíšu tak trochu něco jako opak. Nevím co z toho vylezlo :-D
„Ty lháři! Věřila jsem ti! Věřile jsem, že to zvládneš! Věřila jsem v tebe! Tys mě přesvědčil, že na to máš! A ted‘? Je konec! Jak jen můžeš?“ plakala Sakura a pevně objímala Naruta.
„Sakuro prosím, nemůžu dýchat,“ odstrčil Naruto Sakuru. Ta se na něj dívala uslzenýma očima.
"Tak, moje zlatíčko," řekla Peiňátkova matka.
"Maminko, co mi nabalíš s sebou tentokrát???" Zeptal se nedočkavě Peiňátko.
"Tak tentokrát to budou, nůžky na vypíchnutí očí, katanu na probodnutí a kunaie a shurikeny, kdyby náhodou dělal binec a nezapomeň ode mě Narutínka pozdravovat!"
"Ale mami, já chci svojeho plyšového medvídka a vodku! Kdybymi bylo smutno a měl žízeň!"
"Vidíš synku, málem bych zapoměla, tohle jsem ti ušila."
"Mami, jaktože je to od krve???"
"Vidíš, sem to ale nešika, to jsem si usekla ruku, když jsem to šila."
Pohlédla do jeho očí.
Zdály se být temnější než dřív.
Pomyslela na to, co ho asi takhle změnilo.
Pohlédla na krvavý šrám na své ruce, na místě kudy proletěl kunai.
Usmál se děsivým ďábelským úsměvem.
Očima se vpil do jejích...
...Dívka s kopretinami ve vlasech skočila kolem krku černovlasému chlapci.
Jarní slunce ozařovalo jejich tváře.
"Počkej....au!" se smíchem spadli do trávy plné kvítí.
Sklonil se nad ní a políbil ji...
Další kunai proletěl vzduchem.
"Ahoj, Temari."
"Jé, Itachi, co tady dneska děláš?"
"Temari, něco ti musím říct..."
"To není nic dobrého, že ne?"
"Víš, Tem, já jdu na misi, nevím jak dlouho bude trvat a jestli se vůbec vrátím..."
"DOST! Itachi, ty se musíš vrátit, už kvůli mě."
"Temari, odcházím už zítra ráno, takže sbohem. Jo, a budu se snažit se vrátit..."
Po dvou letech
"Tsunade-sama, nevíte, jestli se Itachi už vrátil?"
"Víš, Temari, já si myslím, že hoci tě měl moc rád, on se už nevrátí!"
Když jsem byl ještě kluk, vždycky jsem chtěl být tím nejsilnějším, nejlepším ze všech ninjů ve vesnici… Měl jsem svůj sen… sen, který jsem chtěl snít s otevřenýma očima.
Sen, který jsem nazýval svou budoucností… který nikdy nebyl pouhou iluzí jako sny jiných…
Chtěl jsem všechny chránit… být jim oporou… být tady pro ně. Chtěl jsem jejich uznání… a jejich lásku. To, co jsem v mládí tolik postrádal…
Tak jsem se rozhodla zkusit svojí první hororovou jednorázovku. Je to moje první, takže na mě buďtě hodní Ale kritiku taky beru A tato FF je pro mojí krvechtivou Aleu, která mi dala tenhle skvělej krvelačnej nápad... takže jen pro tebe lowí :-*
„Kde to jsem? Halo, je tu někdo?,“ ptal se zoufale Jiraiya prázdné místnosti.
„Tady jsme,“ ozvaly se tiché hlásky dívek za ním. Dívky na sobě měly jen dvoudílné bikiny, byly štíhlé, nádherné s dlouhými vlasy, které jim rámovaly roztomilé obličeje.
Veril som, že život je o zabíjaní.
Veril som, že život je temnota.
Veril som, že život nemôže byť pekný.
Veril som, že ma nikto nikdy nebude mať rád.
Veril som, že som nesmrteľný.
Veril som, že sa to nezmení.
A jejda. Tak tu mám další z mých zvažovacích jednorázovek. Opět zvláštní téma a osůbka. Určitě po chvíli poznáte její identitu. Přeji pěkné počtení.
Sluneční paprsky ho šimraly na víčkách. Líně je otevřel a na tyrkysově modré nebe se díval svýma dokonale černýma očima.
Myslel si, že nebe je pořád stejné. Je přeci jen jedno. Ale to nebe, které měl na mysli, bylo jiné. To nebe bylo zvláštní. Bylo nad jeho domovem. Nad jeho zemí, vesnicí, domem. Nad jeho...
