Vyprávěj mi příběh

„Tatí. Tatííí. No ták, tatí posloucháš mně vůbec.“
Muž podřimující v křesle sebou trhl. Už chtěl začít řvát ale když uviděl smutné oči svého syna jen se pousmál.
„Copak Yusuke?“ Ptal se jeho otec.
Malý, devítiletý kluk se vyhoupl na kolena svého otce, podíval se mu do očí a začal žadonit.
„Tatí, vyprávěj mi zase o mém dědovi.“
Yusukeho otec se trochu zamračil, ale když viděl smutné 'psí oči' svého syna tak souhlasil.
„A co bys chtěl, abych ti o něm vyprávěl?“ Zeptal se svého syna.
Na Yusukeho tváři se objevil úsměv.
„Něco cos mi ještě nevyprávěl.“
„To bude problém, už jsem ti vyprávěl skoro vše, leda že by …“
„Leda že by co?“ Vyzvídal Yusuke.
„Leda, že bych ti řekl o jeho poslední bitvě, ale není to moc šťastný příběh.“
„To nevadí otče.“
„Tak teda dobře.“
Yusuke se uvelebil na klíně svého otce, zavřel oči a naslouchal příběhu o svém dědovi, ostatně jako už tolikrát. Jeho otec začal pomalu vyprávět.

…čtyři ninjové se pohybovali ze stromu na strom, z větve na větev. Jejich pohyb byl rychlý, a přesto, že nikdo nic nemluvil byli plně synchronizovaní. Naše čtveřice ninju byla v pohybu již druhý den, nikdo se však nepokusil ani naznačit, že by si měli dát na chvíli pohov. Věděli, že už teď je pozdě.
I přesto, že úspěšně splnili misi a vraceli se domů, nešlo na nikom poznat, že by byl šťastný. Nikdo nic nemluvil, všichni byli uzavření do svých myšlenek. Pohybovali se nejrychleji jak jen mohli ale stejně to bylo málo. Doufali, že se stihnou vrátit než bude úplně pozdě.
Když se blížili ke konci lesa uslyšeli zvuky boje, to je donutilo ještě více zrychlit. Jakmile se dostali ven z lesa zarazili se. Naskytl se jim neskutečný pohled. Vesnice byla napůl zničená a všude byli mrtví, v ostatních částech vesnice se ještě bojovalo. Takže aspoň někdo přežil, pomysleli si naši čtyři hrdinové. Nepřátelská vojska postupovala dál a dál do vesnice a obránců ubývalo čím dál rychleji.
Jakmile se vzpamatovali z toho hrozného pohledu vydali se vstříc jisté smrti, vydali se do boje za svou vesnici. Energie, kterou z nich vysála cesta se jim rychle vracela díky vzteku, který jimi cloumal. Věděli, že tenhle boj se neobejde beze ztrát. Před rozbořenou bránou zastavili jako by byli jeden muž. Podívali se na sebe, nikdo nepromluvil ani slova ale všichni věděli, že se už možná nikdy neuvidí. Pohled trval jen chvíli ale pro naše přátele to bylo jako věčnost. Přemítali jaké krásné i strastiplné chvíle spolu prožili.
Všichni se nepatrně pousmáli a vydali se do boje. Pracovali jako tým, nechtěli se rozdělit a taky měli větší šanci, když byli spolu. Zabíjeli každého nepřítele, který se jim dostal pod ruku. Zabíjeli bez milosti, bez špetky lítosti. Chovali se jako se nepřátele chovali k obyvatelům téhle vesnice. Náš tým se snažil dostat k budově Kageho, po cestě se jim však nenaskýtal vůbec žádný příjemný pohled. Všude byli mrtví, nepřátele neušetřili dokonce ani malé děti. Nejhorší však bylo když mezi mrtvými spatřili někoho ze svých známých. Krev v nich vřela a vztek jim dodával stále více a více energie. Všichni čtyři pokračovali v cestě, byli jako vražedné tornádo. Prozatím nenarazili na nepřítele, který by po setkáni s nimi zůstal na živu déle jak osm sekund. Ne, že by byli nepřátele slabí, to naši čtyři přátele byli tak poháněni vztekem. Nepřátel jako by neubývalo ale zato obránci umírali čím dal častěji.
Stanuli před budovou Kageho, všimli si, že se tady sjednocují všichni co jsou schopní bojovat. Muži, děti i ženy, každý kdo dokázal udržet meč bojoval. Čtveřice přátel zjistila, že vesnice nemá šanci se ubránit. Mnoho schopných ninju bylo mrtvých. Klan Hyuuga byl skoro celý rozdrcen. HoKage zemřel, když bojoval sám u brány aby se ostatní ninjové mohli připravit k boji. Bojoval statečně a dlouho, i když mu pak přišli na pomoc, pod náporem nepřátelských vojsk nevydrželi.
Tvůj děda se podíval po všech přítomných, bylo tam asi třicet ninju a padesát vesničanů, kteří chtěli svou vesnici bránit životem. Od lékařských ninju se dozvěděl, že přibližně dvě stě vesničanů a dvacet těžce zraněných ninju je ukryto v pevnosti pod hlavami HoKagu.
Tvůj děda věděl co musí udělat. I když to bude to poslední co udělá a ztratí tak možnost splnit si své sny. Otočil se na svého senseie a ten mu naznačil, že ví o čem uvažuje a gestem mu ukázal aby šel. Tvůj děda vběhl do davu obránců a hledal tam jednu jedinou osobu. Byla příslušnicí nejsilnějšího a nejvznešenějšího klanu ve vesnici. Po chvíli pátrání ji našel. Stála tam a obvazovala si ruku, jakmile ho spatřila na tváři se ji objevil úsměv. Rozběhla se k němu a objala ho. Tvůj děda ji vzal do náruče, políbil ji a ona mu polibek opětovala se slzami v očích. Oba dali do toho polibku tolik vášně jako nikdy. Věděli, že je jejich poslední. Oba věděli co se tvůj děda chystá udělat. Pustili se, podívali se sobě do očí. Nebylo třeba slov. Oba věděli, že je ten druhý miluje. Tvůj děda po dlouhé době promluvil. Řekl jí ať se ho nesnaží zastavit, že jiné východisko se zde nenabízí, řekl ji ať vezme všechny ostatní a odejdou do úkrytu. Ona nic nenamítala a pomalu přikývla hlavou. Tvůj děda se usmál a dal ji pusu na čelo, pak se otočil a běžel najit svého senseie, aby mohl provést svůj plán potřebuje ho k tomu.
Nikde se nebojovalo. Nepřátele se jakoby trochu stáhli, nepotřebovali bezhlavě útočit. Mysleli si, že mají už jasné vítězství. Tvůj děda našel svůj tým a zběžně jim vysvětlil co se chytá udělat. Jeho sensei to přijal v pohodě jako by to čekal a jen mu položil ruku na rameno. Ovšem jeho dva týmoví kolegové a dlouhodobí přátele se s tím nehodlali smířit. Jak se však podívali do tváře tvého dědy zarazili se a neprotestovali. I když mu tehdy bylo nějakých dvacet tři let, byla v jeho tváři taková rozhodnost jako u nikoho jiného. Rozloučil se s těma dvěma a poodešel se svým senseiem trochu dál od davu obránců, kteří se pomalu přesouvali do úkrytu, ač v podstatě nevěděli proč.
Tvůj děda předal svému senseiovi lístek s pečetí a svitek. Vysvětlil mu co udělat až bude po všem, zmínil se i o tom, že tu pečeť nikdy nezkoušel, neměl jak, a tak doufal, že bude fungovat. Jeho sensei ty věci převzal a rozloučil se s ním. Ač to nechtěl přiznat stékala mu po tváři slza. Jeho žák. Ne! Jeho přítel jde na smrt a on s tím nemůže nic udělat. Otočil se a odešel.
Tvůj děda byl už sám. Nikde kolem nebyl nikdo z vesnice. Vylezl na budovu HoKageho a rozhlížel se. Pozoroval celou vesnici i když byla teď zničena stále měla něco ze své krásy v sobě. Ve tváři měl ztrápený výraz, ale uvnitř byl svým způsobem šťastný. Čekal potomka, kterého už sice neuvidí ale aspoň mu svou obětí daruje život. Daruje život i svým přátelům a vesničanům.
Seděl sám na střeše a pozoroval jak se nepřátelská vojska dala do pohybu. Pomalu se zvedl a připravoval se. V tom se zarazil, vyvolal malého žabího pomocníka, který byl šťastný že zase tvého dědu vidí. Jakmile si však uvědomil situaci v jaké jsou ztratil dech. Náš hrdina si sundal řetízek a obmotal ho jemně kolem krku žáby. Řekl ji ať ho zanese jeho dívce a žába se hned vydala. Po pár metrech se však otočila a podívala se na tvého dědu pohledem ze kterého šlo poznat že se loučí a tohle je naposled co se vidí. Tvůj děda ji to opětoval úsměvem a žába se otočila a pokračovala v cestě dál.
Stál tam opět sám a připravoval se. Vlastně nebyl sám, nikdy za celý svůj život nebyl sám. Vždy byl někdo s ním, nebo spíš něco. A to něco teď tušilo, že přichází její šance. Tvůj děda si stáhl triko, trochu se uklidnil, nechal si proletět před očima ještě pár myšlenek a dal se do práce. Udělal pár pečetí, absorboval obrovské množství chakry do ruky a zlomil pečeť, která držela démona, který hned využil šance a začal vystupovat ven z jeho těla. Tvůj děda padl na kolena, ta bolest byla nesnesitelná. Přestala však tak rychle jak začala. Cítil, že je konec, jeho tělu docházela energie. Začal padat k zemi. Démon se na něj otočil a podíval se na něj. Oba se díval sobě do očí. Člověk a Démon. Tak dlouho byli jedno a teď se rozdělili. Démon se trochu pousmál, jestli se to tak dá říct. Tvůj děda chtěl promluvit ale nemohl vydat ani hlásku. Démon ho však přerušil tím, že kývl hlavou jako, že ví co chce říct. Démon se obrátil a vychutnával si ty pohledy útočících ninju, kteří nechápali co se děje. V dalším okamžiku jim to bylo stejně jedno, protože už byli mrtví. Démon působil na bojišti hotové peklo. Nikdo ho nedokázal zastavit. Tvůj děda už jen ležel a pomalu usínal, odcházel na věčný spánek ale s úsměvem na tváři. Slyšel řev umírajících protivníků a to mu bylo zadosti učiněním. Poslední myšlenka v jeho životě patřila jeho lásce, tvojí babičce...

Yusuke měl na tváři slzu ale byl šťastný, jeho děda byl hrdina, který se obětoval za vesnici.
„A tatí, co se stalo pak s tím démonem ?“
„Počkej chvíli a nech mě vydechnout.“

...Nepřátelé už byli mrtví. Démona tady už nic nedrželo, když se však chystal odejít něco mu v tom bránilo. Ucítil jak mu dochází síla. Otočil se a uviděl tam senseie od člověka v kterém pobýval. Měl v rukou svitek a nějaký papírek s pečetí. Pomalu se přibližoval a až byl nakonec na dosah ruky přilepil pečeť démonovi na tělo. Ten se nemohl bránit, protože to s něj vysávalo energii. Démon se pousmál nad vychytralosti toho malého človíčka v kterém žil. Ani po své smrti nenechal démona aby tady ublížil někomu s jeho přátel. Démon byl nakonec zapečetěn a zmizel.

„A jak vůbec víš, že to bylo takhle, jak můžu vědět, že sis to nevymyslel.“ Ptal se Yusuke.
„Víš po kom máš oči Yusuke.“ Zeptal se jeho otec.
„No přece po babičce.“ Odpověděl Yusuke a v tu chvíli mu to došlo. Jeho babička musela celou tu dobu sledovat co se děje, pomocí svého Byakuganu.
„Už vím jak o tom příběhu víš.“ Yusuke se usmál. Jeho otec se také usmál, ne však té samé věci ale tomu, že měl celou dobu dva posluchače. Jeho žena se totiž zaposlouchala do jeho vyprávění, když šla věšet prádlo.
„Tatí a víš co ?“ Vykřikl náhle Yusuke.
„Ne nevím ale ty mi to určitě řekneš.“ Odpověděl jeho otec.
„Jendou budu jako můj děda, budu bojovat za celou vesnici a stanu se HoKage jako ty.“
Jeho otce to pobavilo ale věděl, že by ty slova neměl brát ne lehkou váhu …