Spolu Jiraiya a Tsunade

Tsunade se skláněla nad něčím hrobem, slzy padaly na studený náhrobek. Pomalu zvedla ruku, kterou ho kdysi hladívala a kterou se teď dotýkala jeho vyrytého jména... Jméno, které pro ni znamenalo hodně... Jiraiya (taky znám jako Ero-sennin) znamenal pro ni přítele, i největší lásku jejího života...
Vzpomínala na ten den, jakoby se stal včera, ale byly tomu už tři roky... *slza*
"Jiraiyo, jsi si jistý, že to zvládeš? Pošlu s tebou Naruta, bude štěstím bez sebe a já budu klidnější..." Řekla Tsunade, při tom se lehce začervenala.
Zvrhlý poustevník si toho všiml... "Tsunade-hime, jsi tak roztomilá, když se červenáš..." Přitáhl si ji k sobě, nejdříve si hleděli do očí a potom se jejich rty spojily. Jiraiya se odtáhl a zašeptal jí: "Tsunade, už dlouho ti chci něco říct, už dlouho tajím své city k tobě. Miluji tě." Naposledy jí políbil a odešel na misi. Kdyby věděli, že je to poslední polibek, vypadal by jistě jinak...
"Tsunade-sama," křičel někdo z dálky, "stalo se strašné neštěstí! Jiraiya-sama padl v bitvě!" Tsunade si tuhle větu opakovala nejmíň stokrát... Po tváři se jí zaleskly sly, které dopadaly na zem, byly to slzy smutku, bezmoci, a neuvěřitelné bolesti. Vždyť jsem mu nestačila ani říct, nestačila jsem mu říct dvě slova, ty slova, které myslela, že již nikdy nevysloví "Miluju tě, Jiraio"...
"Lásko, brzy se potkáme ve tvém světě, můj život bez tebe již nemá smysl." Vytáhla z pouzdra kunai, při tom ji stékaly po tváři slzy, zabodla ho tam, kde to poslední tři roky bolelo nejvíc, zabodla jej do svého srdce. Pomalu z ní vyprchával život a přesto jěště naposledy stihla říct: "Miluju tě a vždy budu, Jiraiyo." Tsunade naposledy vydechla. Její hrob byl vedle její lásky... Budou navždy spolu...