The memory of shinobi

Na světě je spousta těch, jenž se nazývají shinobim, ale jen pouhý zlomek z nich jimi opravdu je. Na cestu shinobiho, cestu, kterou sem si zvolila, cestu, která mi přinesla slávu, vítězství i zkázu, je velice těžké se dostat, ale ještě těžší je se na ní udržet. Protože být tak chladný jako ten nejchladnější led je velice obtížné, je obtížné uchovat své city za zákrytem masky lhostejnosti. Ač se to nezdá, všichni i ti nejmocnější, nejhrdější z nás, mají své city. Někteří by to nikdy nepřiznali, ale stále je mají. Emoce. Promítají se do životních příběhů všech a na kritických křižovatkách rozhodnutí mnohdy určují naši další cestu. Já své city ukázala pouze jedinkrát a stalo se mi to osudným. Každý pomíjivý den, každou bezvýznamnou vteřinu přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych tehdy neukázala to, co i nyní pociťuju. Život by byl jiný; možná snazžší, možná těžší. Ono tady, mimo čas a prostor, se zdají mnohé věci být jiné. Dřív jsem se snažila zjistit, proč jsem uvízla zde, mezi smrtí a životem, mezi koncem a novým začátkem, mezi bolestí a euforií, mezi neslyšným hlukem a ohlušujícím tichem, mezi jednotlivými řádky textu v knize života, do které nyní píšu i já své temné paměti. Paměti shinobiho. V nichž je navždy uvězněn příběh o mém bytí, o mé nelehké cestě a jejích křižovatkách, na kterých jsem asi nikdy nezvolila tu správnou cestu. Ale nyní již chápu, proč jsem zde.

Její modré vlasy zavlály v pomíjivém větru, který vlastně na tomto místě ani neexistoval. Jakoby pouhé poznání přiblížilo nový začátek.

Vybrala jsem si vždy tu nejtemnější z cest přede mnou. Tu černou, navždy uvězněnou v zákrytu stínů a ponurých iluzí, cestu bez citu, cestu shinobiho. Tahle cesta má vždy jediný předem určený cíl. Smrt. Tou jsem byla obdařena při prvním a posledním otevřením brány do svého srdce. Srdce, vlastně je to pouhý sval tepající do mého těla krev, a přesto mu lidé připisují mé emoce. Pokud přestane pracovat, zemřu. Ale to samé platí o většině orgánů v mém těle. Ve schránce, kterou jsem musela obývat. A té schránce vděčím za hodně. Protože bez její krásy, bych neskončila tam, kde byl můj životní příběh ukončen.

Temnou prázdnotou zadul další ještě silnější závan vzduchu a z jejích vlasů se uvolnila papírová růže.

Papírová růže…něco tak křehkého, přesto ji mám už věky a teď ji nechám jednoduše odnést skoro až biblickým větrem. Tak jako mé hříchy, mou vinu, mé svědomí, mou lačnost po krvi. Ano, dříve jsem chtěla prolévat tu nejcennější tekutinu na světě. Teď již chápu, že krev není voda, tak jako shinobi neznamená ninja.

Kolem jejích uší se prohnal ohlušující vítr, poslední…Odvál i ji. Mířila k novému začátku, k nové cestě a jejím křižovatkám, ke svému osudu.