Příběh ...

„Hmm … Příběh Uzumaki Naruta, tak to je ohromnej nápad …“
Ticho. Tma.
Jiraiya necítil nic. Jenom prázdno … Ale dá se cítit prázdno? Težká otázka. Možná ano, když máte pocit, že kolem vás nic není … Když se nedotýkáte země, když vedle sebe cítíte jenom mrazivý chlad. Možná ano, když ani vaše myšlenky nedokážou povědět, o co se právě hádají …
„Mohl bych konečně otevřít oči? Ale bojím se … Ano, bojím se …“
Škvírkou k jeho zorničkám dopadlo světlo. Ostré světlo, které ho na chvíli oslepilo. Instinktivně si oči zakryl rukou a odmítal je znovu otevřít.
„Až moc … Až moc záře…“
Odvážil se. Ruku pomalu vrátil k tělu.
„Světlo … Pořád jenom …“
Zrak se mu pomalu vyjasňoval. Začal rozeznávat tvary, které ho obklopovaly.
„Co … Co to je? Jak jsem se tady ocitl? Tady, právě tady … Vždyť … Vždyť tohle, tohle je Konoha …“
Zaplavil ho nepříjemný pocit. Konoha, krásná Konoha …
„Ale nikdo tu není. Vůbec nikdo. Jenom … Jenom ty nádherný budovy, který mám tak rád … Celá ta Konoha … Kde jste všichni?“
Tušil odpověď. Ale bál se jí.
„Nebo spíš, kde jsem já … Kde jsem … Já to přece vím … Vím, že jsem zemřel … jako hrdina? Asi ano … Jako hrdina, hrdina v boji,“ usmál se, „Přesně tak, jak jsem si zemřít přál. A tohle … tohle je ten život potom?“
Pomalu se rozhlížel.
„Celkem nuda ..“
Najednou si uvědomil, že stojí před cestou, kterou tak dobře zná. Cestou, která vedla až k němu domů. Moc času tam nikdy nepobýval, ale domov byl domov. Měl to tam rád. I když … I když se tam nikdy moc nezabydlel. Ale bylo to jeho vlastní doupě. Doupě, které si jako muž bránil.
„No dobře … Možná jsem chtěl, abys tam se mnou tehdy byla, Tsunade-hime …“
Sklopil oči. Teď už ji nikdy neuvidí. Když on je tady … Musel odejít? Doopravdy musel to všechno nechat na Zemi? Nevyřčené otázky, nedokončené odpovědi? Celý jeho život byl nedokončený ... Musel odejít tak náhle. Sice hrdinsky, ale náhle …
Pomalu vykročil. Směrem tam, kde byly ty dveře. Ty hnědé, příjemné dveře.
Písek mu křupal pod nohama. Slunce zářilo vysoko na horizontu, ale mělo zvláštní záři … Takovou tlumenou … Nejdřív ostrou, ale potom se pomalu rozmazala. Tak, jako ve snu. Jako kdyby byl ve snu.
„Ale z toho snu se nikdy nemůžu probudit …“
Ještě pár kroků, pár schodů … Dveře se skřípavě otevřely.
„Vážně, jako ve skutečnosti,“ zachechtal se.
Bylo to tu přesně takové, jak to tu zanechal. Celkem nepořádek … Ale co se dalo čekat.
Pomalu vešel dovnitř, parkety zavrzaly a on se postavil k oknu.
„Nikdo … Na co bych se z něho díval? Když nikoho nevidím … Je to na nic, vážně … Proč tu vůbec musím být? Má to nějakej účel? Všechno má svůj účel … Všichni jsme žili, abychom něčemu pomohli … Ale proč musím žít pořád já? A ještě tady?“
Rozhlédl se po místnosti.
„Co jsem nestihl dodělat?!“
Pohled padl na jeho stůl. Tam, kde vymýšlel poslední díl Icha-Icha Paradisu. Tam, kde taky napsal svoji první knížku. Kde psal, psal rychle, slova samy plynuly z pera … A potom se najednou zvedl a šel čerpat inspiraci. Většinou, do lázní. Tam býval často … Aby se osvobodil … Osvobodil z toho pocitu samoty, aby alespoň na chvíli měl pocit, že někoho má. Když už nemohl mít ji …
Pomalu přišel blíž.
„Takhle jsem to tady nenechal …“
Papír i pero byly připraveny na psaní. Ležely úhledně poskládané, jako kdyby volaly po tom, aby je vzal do ruky.
Ale on odmítal. Nevěděl proč.
„Je to snad nějakej vtip? Vždyť si to stejně nikdo nepřečte …“ zašeptal jízlivě. Nečekal odpověď, ale ta přišla …
„Já ano …“ zaznělo za jeho zády. Jiraiya se okamžitě otočil.
„Co …“
Nehodlal tomu uvěřit. Ne, to nemohla být pravda ..
„Já si to přečtu,“ usmála se a naklonila hlavu mírně na stranu.
„Ty … Ne, ty tu nemůžeš …“
„Sobče … Tenhle svět není jenom tvůj,“ mrkla.
„Ale … Ale právě … Právě měl být!“
Žena se usmála. Přišla k němu blíž.
„Oba jsme něco nestihli … Oba jsme za sebou nechali nevyřešené věci …“
„Proč … Proč tu jsi, Tsunade-hime?“
Blondýnka se usmála. Nikdy jí předtím neřekl „princezno“ … Uvědomila si jednu věc. Tady nezestárli. Oba byli mladí, věčně mladí … Už žádná jutsu … Jenom tady žít …Žít a v podstatě nežít … Zvláštní, zvláštní ..
„Jiraiyo ..“ zašeptala a sedla si na židli vedle stolu. „Jiraiyo … Já …“
„Nemůžeš být taky mrtvá!“
„Ale jsem,“ usmála se.
„Tys … Tys zahodila svůj život? Jenom tak, jako by to byl-,“
„Ne, ne … Nezahodila, co si o mě myslíš?“ zasmála se. Tím svým zvláštním smíchem. Tak drsným, ale přitom od srdce.
„Zemřela jsem … V boji jako ty … Když, když jsem se snažila zabít jeho …“
„Peina?“ došlo mu a sedl si vedle ní.
„A taky jsem ho zabila … Nemysli si,“ zasmála se znovu, „Ale přitom … No … Přitom se něco nepovedlo.“
„Počkej … Jak jste- Vždyť jsem tu teprve pár minut!“
„Pár minut? Ale … Od tvé smrti už uběhly tři roky,“ pootevřela ústa Tsunade a zadívala se do jeho tváře.
Přiznala si to až před chvílí. Před těmi obrovskými dveřmi, kterými sem vkročila … Při konci, tam si uvědomila, že musí být s ním …
Milovala ho? Ano … Milovala.
„Chápeš, proč jsem zrovna tady?“
Jiraiya se zamyslel. Pochopil to… Proč by tu jinak stála vedle něho?
Přikývl.
„Nedokázala jsem … Nedokázala jsem bez tebe žít … Bylo to tak … Kruté!“
Přiznala to. Nikdy, nikdy po smrti Dana nedokázala říct, jak moc Jiraiyu milovala. Nikdy se nedokázala zbavit té bolesti, když ji vždycky opouštěl do těch nebezpečných misí. A když se potom nevrátil … Tak sobecky se nevrátil.
Pomalu se mu zhroutila do náručí. Jenom tam tak seděli, objímali se, a ona plakala. Plakala, pláčem, který nikdo předtím neviděl. Bála se ukázat svoji zranitelnost.
Ale i ona byla zranitelná. Křehká, tam ve svém nitru.
„Teď jsem s ním … Teď … Jsme spolu … Navždycky …“
„Já … Ale …“ Jiraiya nevěděl co má říct.
Tsunade najednou napadla jedna myšlenka.
„On mě snad nemiluje? Zemřela jsem … Zbytečně?“
„Já … Bylas první člověk, který mi tu scházel … Princezno … Já …“
Řekne to? Zvládne to říct, poprvé? V životě to nikdy neřekl … A ačkoli má teď dost času …
„Já tě miluju, Tsunade-hime …“
Seděli. Seděli takhle hodně dlouhou dobu … Nikdo by nedokázal říct jak dlouhou. Protože tam, kde byli, čas plynul jinak. Rychleji i pomaleji zároveň …
Společně. Poprvé a na věky.
Jiraiya pomalu zvedl její stále uslzenou tvář. Tvář, která se usmívala. Měla naději. Teď ano … Zemřela a přitom pro ni nastal mnohem lepší život.
Ona … Je tady s ním. Nedokázal tomu uvěřit. Nedokázal … Konečně, že by konečně … Ale, proto sem přišel on? Ne, tomu nevěřil …
„Myslím … Myslím, že mám ještě něco udělat,“ pokývnul hlavou na papíry na stole.
„Asi .. Asi mám napsat knihu …“
„Knihu?“ narovnala se Tsunade pomalu. Zahleděla se na stůl a nevěděla, co mu na to má říct.
Ale jeho něco napadlo. Tušil, tušil co to má znamenat … Musí … Ještě tohle, bylo to to poslední …
„Víš … Víš co se po mojí smrti stalo s Narutem?“ pokrčil čelo.
„Ano … Jistěže vím …“
„Musím .. Musím napsat příběh vyvoleného. Nevím proč. Nevím k čemu. Ale proto jsem tady … A ty se mnou …“
„Vyvoleného?“
Jiraiya se usmál.
„Ano … Příběh, s dobrým koncem … Jak jsem slíbil, a jak tomu věřím …“
Příběh. Má napsat Příběh Uzumaki Naruta? Doopravdy, má všechno sepsat do řádků? Všechno v co doufal? …
Možná že ..
Ale ne, to je blbost …
Ale možná … Možná by tím …
Mohl určit jeho budoucnost? Budoucnost světa? Kdyby stránky oživly a …
Ne, takhle to určitě není.
Ale zkusit to může. Nic za to nedá. Byla to jeho poslední slova na Zemi. Že sepíše jeho život. Jeho budoucnost … Teď, teď může vylíčit hrdinu. Tak, jak to od svého žáka čekal.
I s ní. S jeho princeznou.
„Tsunade-hime? Je tohle … Je tohle ráj?“ zeptal se najednou.
Tasunade překvapivě zamrkala, ale usmála se. byli tu spolu. jenom oni dva … V životě spolu nemohli být. Nikdy. A teď, teď na to mají celou věčnost …
„Ráj? Asi .. Asi je ..“

***
No ... Asi další FF o tom, co se děje, až zemřou ... Jako už u mě přišel Pein do pekla a Minato do ráje, tak teď byla řada i na Jiraiyovi xD Měla jsem takovou přemýšlecí náladu .. A hlavně, miluju poslední okamžiky Jiraiyi. "Musím pomenovat ten nový příběh .. Mohl by .. Ano .. Příběh Uzumaki Naruta" ...
K tomuhle tématu se možná někdy vrátim, k tomu jeho románu ...