Přátelé se nedají nahradit

Tak po dlouhé době jsem napsala další jednorázovku, takže pěkné čtení

V temné místnosti osvětlené svíčkami, stála osoba. Dívala se na stůl, kde stály dva rámečky s fotkami.
Vzpomínal na časy, kdy spolu byli, hádali se, pošťuchovali a smáli se. Ty časy už byly pryč, byly zahrabány pod zemí. Už se nikdy nevrátí, může na ně jen vzpomínat.
Do očí se mu nahrnuly slzy a sjel prstem po fotce dívky, která pro něj znamenala hodně. Byla to jeho kamarádka, která mu vždy se vším pomohla, vyhrabala ho z problémů.
Litoval toho, že s nimi netrávil mnohem více času, chtěl jít za nimi pod kamené náhrobky, chtěl s nimi zemřít, být navždy po jejich boku. Zůstal naprosto sám, neměl se s kým smát. Trávil většinu času u sebe v pokoji a plakal nad jejich životy.
Litoval toho, že zemřeli tak mladí, nepoznali ještě všechnu krásu světa.
Pořád si promítal v hlavě větu, kterou mu řekl neznámý muž: „Přátelé musí být vždy spolu“.
Proč s nimi není? Byli to přece přátelé, tak proč? Dal si hlavu do dlaní a před fotky jeho přátel dopadaly slané slzy. Tak moc by za nimi hned šel, objal by je a za každou cenu by je ochránil.
Nedovolil by, ani jim nikdo ublížil, nikdo. Chránil by je vlastním životem, životem, který teď pro něj neměl absolutní cenu.
Život bez přátel není život, cena života bez přátel klesne pod nulu. Je každému ukradený, nikdo se o něj nezajímá tak, jako přátelé.
Mohl by klidně zemřít, a nikdo by si toho ani nevšiml. Proč ho tu nechali samotného a nevzali ho sebou? Položil si hlavu na stůl a padl únavou.
Zdál se mu sen, sen, kde byli zase všichni pohromadě, smáli se, vtipkovali a trénovali, jako každé odpoledne. Sen mu připadal jako opravdový, byl jak živý, plný radosti a štěstí.
Říkal si, jestli jejich smrt nebyl jen sen, teď se probudil a vše je jak má být, nikdo nezemřel.
Pak se ale vrátil do reality, zpět k fotkám jeho přátel. Svíčky už zhasly a místnost byla zahalena tmou, nekonečnou tmou.
Trávil tam dny a týdny bez jídla a pití. Měl hlad, nikdo si na něj nevzpomněl. V krku začínal mít neskutečné sucho a jeho žaludek volal o pomoc. Byl připraven zemřít, byl možná i rád, že zemře, bude se svými přáteli.
Někdo zaťukal na dveře jeho temného pokoje a otevřel. Proč mu přišel někdo pomoci, když nechtěl? Neprosil se o ničí pomoc, chtěl umřít sám, sám ve svém temném pokoji.
Přišel ho zachránit člověk, od kterého by to nečekal. Nebyl to jeho přítel, ani jeho známý, naprosto cizí člověk si na něj vzpomněl?
Byl to starý pán, co ho tehdy potkal. Dal mu na stůl s fotkami balíček, ze kterého se linula vůně teplého jídla. Ani se na jídlo nepodíval, jen nasával jeho vůni.
Muž pak beze stopy zmizel a nechal malého chlapce v tmavé místnosti zase vzpomínat. Jídlo pořád stálo na stole a pomalu začalo stydnout.
Proč by se měl zachraňovat, když chce zemřít. Uběhlo několik hodin a chlapec pak nakonec sáhl po balíčku. Uvědomil si, že přátelé si může zase najít, najde si přátelé, kteří ho budou mít stejně rádi jako oni, ale nikdy je nedokážou plně nahradit.