Domov

A jejda. Tak tu mám další z mých zvažovacích jednorázovek. Opět zvláštní téma a osůbka. Určitě po chvíli poznáte její identitu. Přeji pěkné počtení.

Sluneční paprsky ho šimraly na víčkách. Líně je otevřel a na tyrkysově modré nebe se díval svýma dokonale černýma očima.
Myslel si, že nebe je pořád stejné. Je přeci jen jedno. Ale to nebe, které měl na mysli, bylo jiné. To nebe bylo zvláštní. Bylo nad jeho domovem. Nad jeho zemí, vesnicí, domem. Nad jeho...

Nad jeho? Černé oči se zahmouřily a bolestně si zkousnul ret. On už neměl domov. Sám si vybral. Často přemýšlel, co by se stalo, kdyby zůstal. Další mise, odhánění Sakury a hecování se s Narutem.

„Jak se asi mají?“ zeptal se sám sebe potichu.
Když je viděl naposled, tak... Znovu se mu v hlavě promýtl obrázek Narutovy tváře, jak na sebe hleděli. V té chvíli chtěl domů. Přál si to víc, než cokoliv jiného, ale bylo tu něco, co musí splnit. Musí se konečně dozvědět pravdu a zabít svého bratra.

A co ten kluk? Nastrčili ho do týmu místo něj. Vypadal celkem silný. Spolupracuje se jim dobře? Podle toho, co říkala Sakura, jakmile ho uviděla, tak jim to asi moc nevycházelo. Spokojeně se ušklíbl.
A co Sakura? Vypadala silnější, asi se naučila už víc než jen brečet. Popravdě vypadala, že je z ní teď silná kunoichi a bude se stále zlepšovat.

A nakonec je tu Naruto. Moc dobře věděl, že se nevzdá. Kdyby tenkrát Itachi nevyvraždil celý klan, kdyby...

„Ksó!“ vztekle se přetočil na břicho a rozhořčeně bouchnul do země, kterou pokrývala hustá tráva. „To je pořád kdyby, kdyby...“
Sevřel hlavu pevně v dlaních. Celá mu hučela. Jedna strana chtěla domů, za přáteli, ale druhá chtěla pomstu.

„Musím to vydržet...,“ řekl a ruce pustil do trávy.
Začal ji pomalu škubat a přitom se mu hlavou honily myšlenky. Když už si vybil aspoň trochu vztek na té trávě, opět se otočil na záda a zahleděl se na nebe.
Pluly po něm tři mraky. Dva držely pospolu a třetí byl daleko od nich. Přesně jako my tři, pomyslel si. Zavřel oči. Pomalu vdechoval ten čerstvý vzduch, vítr se pomalinku začínal stupňovat a stébla trávy ho hladila po tváři. Zpěv ptáků pomalu utichal, přesto byl ale slyšet. Mísil se se zvukem stébel trávy a větru. Pomalinku se ochlazovalo.

Něco sem ale nepatřilo. Zaposlouchal se pořádně. Tu harmonii zvuků narušovaly pomalé, trhavé zvuky. Blížilo se. Poznal v něm člověka. Když byl u jeho hlavy, tak se ten člověk zastavil. Čekal.

„Orochimaru-sama s tebou chce mluvit...,“ začal nejistě. Moc dobře věděl, že budit ho ze spánku není zrovna nejlepší věc. Nedostávalo se mu však žádné odpovědi. Nervózně přešlápl na místě.
„Je to naléhavé. Navíc, schyluje se k bouřce.“

Konečně otevřel oči. Kabuto měl pravdu. Tři mraky se semkly a objevil se blesk, který se táhl po chladné obloze až na zem. Sledoval ho bez zájmu. Nebál se bouřek, ani blesků. Naopak, měl blesky rád. Ta energie a světlo, které vyzařovaly. Záblesk, který protrhne temnou oblohu a zničí.
Pomalu se začal zvedat, když se ozvala obrovská rána. Zahřmělo a drtící zvuk protrhl celkem poměrně klidné prostředí.

Narovnal se úplně a pohlédl na černé nebe. Na tvář mu dopadlo několik prvních kapek. Kabuto se rozhodl nečekat a běžel se schovat před bouří. Opět se zablesklo a spustil se obrovský liják.
„Zase jsou ti tři v sobě...“ řekl celkem posměšně. Myslel mraky. Poslední dobou se tohle odehrávalo čím dál víc. Když si to tak pořád přebíral, ta bouře byla vlastně jako tým 7.

Blesk, ten zastupoval on. Hrom zase Naruto. Ani bez jednoho by nemohla vzniknout bouře. A déšť? Déšť symbolizoval Sakuru.
Nebe, jako jejich pole působnosti, jako domov, jako tahle půda, po které právě kráčí.

Ohlédl se dozadu. Ani nevěděl proč. Přes tlusté a husté kapky však nic neviděl. Opět se otočil a s povzdechem se vydal do Orochimarovy základny. V tom ho něco přinutilo zastavit.
Protrhlo to zvuk kapek, bouře, větru. Byl to pronikavý hlas člověka. Naruta Uzumakiho. Křičel jen jedno slovo. Jméno a přece mělo na něho takový účinek. Z hlasu byla znát odhodlání, ale i úzkost.
Úzkost, že pět ztratí svého nejlepšího přítele.

„Sasuke!!!“