Žánr
Když jsem poprvé spatřil tu dětskou tvář, která se na mě usmívala, toužil jsem rozplakat se štěstím. Naplnil jsi můj život pocitem cennosti, pocitem, že jsem dopomohl přivést na svět dítě, které jednou změní dějiny světa shinobi. Toužil jsem být ti dobrým otcem, takovým jakého měli ostatní děti. Přál jsem si, abychom spolu trávili ty krásné chvíle tvého dětsví. Místo toho jsem ti zanechal bolest, smutek, utrpení a nenávist, kterou vůči tobě cítili ostatní.
Běžela. Těžce a pomalu. Už nemohla, hubené nohy jí neposlouchali. Kusy ledu padající z nebes zdobili jí havraní vlasy a chladili tváře zarudlé od pláče. Noha se propadla do hlubokého sněhu a ona bolestně vykřikla. Znovu se zvedla a utíkala dál. Černočerná tma nenasytně hltala holé větvičky, prokřehlé mrazem. Tisíce diamantů oblak jí svítili na cestu.
Polibek je krásný vynález přírody,
jak zastavit řeč,
když už jsou slova zbytečná.
jak zastavit řeč,
když už jsou slova zbytečná.
„Slyšela jsi to, Tenten-san?“ podíval se na ní Lee. Tenten se na něj zmateně podívala.
„Co jsem měla slyšet?“ podivila se. Lee se nadechl a spustil.
„No o tom plese! Bude tam celá Konoha. Půjdeš tam taky, že?“ vyhrkl.
„Já nevím Lee, nemám s kým.“ Pokrčila rameny.
„Tak jdi s Nejim! Vidím jak po něm pokukuješ.“ Tenten po něm hodila nevraživý pohled. „Hej Neji!“ zavolal na něj Lee. Tenten se na něj udiveně dívala.
„Co chceš?“ přišel k nim dědic byakuganu.
Sedím tiše zničená
Temnota mnou prostupuje
Má naděje je zlomená
Život před Smrtí ustupuje.
Zamyšleně hledím z okna a nevím jak dál. Myšlenky mi divoce víří hlavou. Jak má člověk psát o naději, když je všude taková divná atmosféra? Pomalu usrkávám čaje. Je tu zima. Zvedám deku a přitahuji si ji blíže k tělu.
Hledám sílu žít
Všechna světla zhasla
Hledám sílu snít
Díky tobě jsem jí našla.
Zahnal jsi můj strach a smutek
Daroval jsi mi naději
Nebýt tebe můj život by přede mnou utek
………
Jako každý pátek jsem byl na ramenu, okolo deváté hodiny večer jsem šel domů. Chodím už takhle celá léta, ale nikdy jsem neměl takový pocit jako dnes. Celou cestu jsem myslel na to, jak přijdu ráno na trénink, na to, že Kakashi přijde pozdě a řekne tu svojí blbou výmluvu, že se ztratil na cestě života. Jak já tu výmluvu nemám rád.
Znovu a znovu to vidím… zpomalená scéna… vidím naprosto jasně, jak se na mě řítí hrozivý poryv větru… nemám šanci vytvořit jakoukoliv obranu. Můžu jen stát a tiše s hrůzou pozorovat blížící se tornádo… vnímám každý list, který s sebou vichřice smete… a pak najednou padám. Rychle se otočím, abych viděla, co se to děje… a stejně zpomaleně jako před tím teď vidím tebe… vítr tě stáhl s sebou a hází si s tebou jak s hadrovým panákem. V ten moment ochromila hrůza celé moje tělo.
Právě seděla na tom místě kde se naposledy viděli. Přemýšlela proč vlastně odešel. Od přátel, ode všech, od ní. Seděla tam a dívala se směrem, kterým odešel. Dívala se a čekala, že se zas vrátí. Čekala, že přijde obejme ji a políbí. Že už zůstanou spolu napořád. Říkal ji, že ji miluje a ona jeho. Vzpomněla si co se stalo. Začala si promítat večer kdy spolu byli naposledy. Kdy se loučili.
Pozoruji tě tak dlouho a ty o tom nemáš ani nejmenší tušení. Jak bys taky mohla? Své nádherné rozzářené oči máš jen pro něj. Nadšeně hltáš každé jeho slovo. Tvůj veselý smích dává všem najevo, jak moc šťastná jsi.
Kráčala som k oltáru. Mal to byť môj veľký deň. Mala som sa vydávať. Ale nevedela som, či to naozaj chcem.
Pozrela som sa na neho. Brala som ho ako kamaráta. Miloval ma. Dúfala som, že to nieje pravda, ale v hĺbke duše som vedela, že je to tak. Áno, bála som sa. Bála som sa, že ho stratím, že zistím, že ho milujem, ale bude už neskoro. A tento strach ma priviedol až sem.
Nevedela som, či ho milujem a neviem to ani teraz.
Slza sa mi skotúľala po líci. Zdvihla som ruku a utrela som si ju. Nikto si nevšimol.
Stojím uprostřed místnosti… kolem mě stojí oni… Cítím strach a bolest…
Proč já? Snažím se vykřiknout… nejde to i kdybych sebevíc chtěla.
Musí to být? Hledím do jejich pokřivené tváře… Byli jsme přátelé!
Slíbili jste mi, že budeme přátelé stále! Po tvářích mi tekly slzy…
Snažím se přestat plakat a ukazovat jim svou slabinu…
Pohledem se snažím najít jeho… Stojí vedle mě a drží mě za ruce…
Strčil mě na zem… padám dolů…
Obličej se mi válí v prachu...
„Nadechni se! Tak se sakra nadechni!“ Prosba, znějící spíš jako rozkaz vyšla z úst blonďatého chlapce. Klečel na louce vedle zkrvavené ženy. Růžovlasá dívka měla ruce položené na ženině břichu a pokoušela se zastavit krvácení.
„Naruto...“ Zašeptala žena.
„Nemluvte, sensei.“ řekla růžovláska.
„Dajte na seba pozor, a skoro sa navečerajte!“
„Áno mami, neboj sa!“ zvolala som s úsmevom.
„A dlho neponocujte! Nieže zabudnete...“ prikazovala mama odo dverí, zatiaľ čo si obliekala kabát.
„Mamiii, prestaň! Predsa je so mnou Teawa!“ zasmiala som sa.
Mama mala zbytočné obavy. Síce sme boli prvýkrát samé doma, ale čo by sa mohlo stať?
Naviac, rodičia nejdú preč na dlho. Hovorili, že najneskôr po polnoci sú späť.
Je poklidná noc a je klidno. Chuchvalce mraků jsou postříbřeny měsíčním světlem. Někde na kraji pouště postává šedá postava. Má před sebou ještě dalekou cestu a leč se na tuto misi měla vydat až po východu dnešního slunce něco ji nutilo spěchat. Tento spěch a jeho nepochopení se zcela nesrovnával s jeho charakterem. Charakterem líné osoby, poflakující se a zadívané do nebes a až tam někde hluboko v mracích nacházel spokojenost. Spokojenost a klid, který mu již v blízké době nebude dopřán.
V Konohe je Valentín. Naši obľúbení hrdinovia však už nie sú žiadne béčka. Sú z nich šťastné páry. Alebo žeby nie? Pre mužské pohlavie nastali zlé časy. Musia sa veľmi snažiť, aby si svoje polovičky udržali. Prečo?
„Shikamaru!“ skríkla blonďavá kunoichi. „Chcem tie kvety!“
„Samozrejme!“ povedal vysoký ninja a upravil si cop. „Len nech to mám z krku. Je to otrava.“
„Ja som to počula!“ povedala Temari. „Už to nezopakuj, pretože potom si ma nepraj!“
Moonshine
„Nemám rád noc. V noci mi všechno připadá jako mrtvé. Stejně jako naděje. Naděje, že bude jednou stejně silný jako můj otec. Nebo jako má matka.“
Je úplná tma. Je vidět jen jeden pár rudě zářicích očí.
Ale Sharingan nedovede prohlédnout tmu. Chlapec zavře oči. V duchu si představuje své rodiče, kteří o něj určitě mají strach.
Elitní ninja Sasuke Uchiha a Hinata Hyuuga.
Vrátil som sa...Vrátil som sa do tejto bezvýznamnej dediny...
Tmavovlasý chlapec kráčal tichými ulicami jednej z najväčších ninjovských dedín. Bola neskorá chladná noc a ťažké mraky zakrývali hviezdami posiatu oblohu. Cez oblaky sa predieralo slabé mesačné svetlo, ktoré osvetľovalo prázdne ulice. Havranie vlasy mu rozfúkaval studený vietor. Všade bolo mŕtvolné ticho, bolo počuť len jeho tlmené kroky.
Nič sa nezmenilo, všetko je také isté ako pred tým...
ICHIRAKU RAMEN
,,Naruto, už je neskoro. Mal by si už ísť.“
,,Hokage, znovu útočí!" uslyšel jsem ode dveří uječený hlas mé žačky. Jak nejrychleji to bylo možné, vtrhla do mé kanceláře a všechny přehledně uspořádané papíry v tu ránu poletovaly všude po kanceláři.
,,Yuki, kolikrát ti mám říkat, aby jsi..." nenechala mě domluvit a jako obvykle mi skočila do řeči.
,,Pane, znovu útočí a jsou v mnohanásobné přesile!" vykřikly její nedospělé hlasivky a ona se na mě podívala naléhavým pohledem.
,,Kdo, kdo útočí?" chytl jsem jí za ramena a začal s tou nebohou dívenkou třepat.
Drabble je zvláštní slohový útvar používaný hlavně v FF. Vyznačuje se tím, že má přesně sto slov. Pár jsem jich napsal.
Jaro
„Těšíš se?“
„Na co?“
„Až začnou kvést třešně.“
„Jestli se těším? Já miluji tu záplavu růžových okvětních lístků.“
„Budeme se procházet alejí a všechna ta nádhera bude kroužit kolem našich hlav.“
„A tobě napadají do vlasů a uvíznou tam.“
„Tvoje jemné ruce mě zbaví té růžové barvy.“
„Tvá ústa pak zašeptají ta dvě slůvka, co tak ráda slyším.“
Dělejte… pospíchejte… už tu dávno měla být… Kyuubi se brzy osvobodí a pak už nebude možné nic udělat. Tuhle techniku už dlouho neudržím a musím si ponechat dostatek chakry na tamto jutsu…
