Někdy už je pozdě

Znovu a znovu to vidím… zpomalená scéna… vidím naprosto jasně, jak se na mě řítí hrozivý poryv větru… nemám šanci vytvořit jakoukoliv obranu. Můžu jen stát a tiše s hrůzou pozorovat blížící se tornádo… vnímám každý list, který s sebou vichřice smete… a pak najednou padám. Rychle se otočím, abych viděla, co se to děje… a stejně zpomaleně jako před tím teď vidím tebe… vítr tě stáhl s sebou a hází si s tebou jak s hadrovým panákem. V ten moment ochromila hrůza celé moje tělo. Ještě pomaleji tě vítr odhodil na nejbližší skálu…

Držím tě v náručí a vší silou tě tisknu k sobě. Co chvíli s tebou zatřesu.
„Probuď se! Tak se, sakra, probuď!“ křičím. Vzhlédnu od tvé bezduché tváře a skrz vlastní slzy pohlédnu na nebe, ze kterého padá nekonečné množství vody. Chtěla bych všechno vykřičet… všechna ta obvinění…
Černé mraky přesně odpovídají té pochmurné atmosféře. Sem tam se ozývá sténání zraněných. Houstnoucí tmou probleskuje nazelenalé světlo léčebné chakry medikálních ninjů.
Volám o pomoc. Rychle ke mně doběhne jeden z nich. Po rychlém prozkoumání zavrtí hlavou a odběhne dál. Zanechává mě s tebou samotnou. Samotnou a neschopnou ničeho. Znovu s tebou zatřesu. Skrz vzlyky se ti snažím říct, jak moc tě miluju. Líbám každé místo na tvé ledové tváři.
Nijak nereaguješ. Jak bys taky mohl… jsi mrtvý! Tvé jasné oči vyhasly. Už nikdy v nich nebude ten něžný hřejivý pohled. Už nikdy se na mě nepodíváš. Už nikdy mi nic neřekneš. Už nikdy se nezasměješ. Už neslyšíš, co se ti snažím říct. Už je ti to jedno…
Tvou sinalou tvář máčí mé slzy a déšť. I nebesa pláčou. Ve všem se odráží zoufalství.
Proč až teď? Proč mi to došlo tak pozdě?! Proč až ve chvíli, kdy jsem tě ztratila?!
Snaží se mě od tebe odtrhnout, ale nedovolím jim to. Tvé tělo mi chladne v náručí. Prázdný pohled máš upřený kamsi do dáli. Na bledých rtech už navěky lehký úsměv.
Marně chytám tvé ruce a snažím se je zahřát. Snažím se povolit to ledové sevření, které mi tě vzalo. Snažím se zahnat ten chlad, který z tebe čiší… snažím se… ale je pozdě…
„Vrať se mi…“ spíš jen bezhlesně artikuluji než že bych to doopravdy řekla.
Na cos myslel? Komu nebo čemu patřily tvoje poslední myšlenky? Co si teď počnu? Co budu bez tebe dělat?
Všechno jsem zkazila… jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla být tak nevšímavá? Proč jsi nic neřekl? Proč jsi nic nenaznačil? Proč až ve chvíli, kdy jsi umíral? Proč jsi mi nedal šanci to napravit? PROČ?!
Hrdlo mám stažené bolestí a hořkostí. Chtěl jsi chránit mě? Nebo mé štěstí?
Ale co ty?!
Měls pocit, že potřebuju chránit? Jistěže měl…
Nevěřícně zatřesu hlavou. Horké slzy se stále řinou z mých očí jako dva slané vodopády. Vždycky jsem potřebovala chránit… pokaždé jsem si myslela, že už jsem dost silná… ale život mě přesvědčil, že nejsem. Vždycky jsem potřebovala zachránit… a vždycky jsi tam byl ty nebo někdo jiný… vždycky ses tam objevil jako živý štít, který mě ochrání před každým nepřítelem.
Jsem slabá… jsem neuvěřitelně slabá… ale přísahám, že se stanu silnější… přísahám, že už nikdy nenechám nic takhle dopadnout… přísahám, že už budu dost silná na to, abych všechny ochránila… to slibuji na tvou památku…
Tak přísahám a slibuji…